Scéna.cz 

Past na myši aneb Kouzlo starých detektivek

Zatímco různé úchylnosti a horory ze současného života kontaminují české divadelní scény pravidelně, o starou dobrou detektivku s nostalgickým závanem starých časů člověk téměř nezavadí. Ono, když totiž procházíme historii detektivního dramatu, těch použitelných titulů zas tak moc není… Protože část z detektivních příběhů má silný politický podtext spojený s konkrétní dobou, a dnes by působily tendenčně. A ty, které jsou nadčasové, jsou většinou natočené jako filmy. Takže logicky – divák ais většinou nezamíří do divadla na detektivku, když ví předem, kdo je vrah… Je jasné, že královnou „old-fashioned“ detektivky zůstává jednoznačně Agatha Christie. A na vrcholu pomyslného žebříčku stojí její Past na myši (Mouse Trap).

Hra má zvláštní historii – poprvé zazněla jako rozhlasová hra pod názvem Tři slepé myšky v roce 1947, poté z ní vznikla povídka, a ta se stala základem divadelní hry. Ta měla premiéru v roce 1952 a Christie ji darovala k narozeninám svému synovci. Hru opatřila různými podmínkami, mj. tím, že může být zfilmována teprve poté, co se nebude nejméně 6 měsíců hrát v nějakém divadle. To se ovšem za těch téměř sedmdesát let ještě nestalo. Díky tomu většina diváků přichází do divadla opravdu napnutá, kdo je vrah… Vrcholem kuriźnosti kolem Pasti na myši je to, že v londýnském divadle St Martin´s nedaleko Covent Garden se hraje nepřetržitě od roku 1974, a má na kontě na 26 tisíc repríz. A stále bývá vyprodáno, byť lístky nejsou nejlevnější. U nás byla hra uvedena poprvé v roce 1961 v Divadle S. K. Neumanna, Od té doby se objevila na více než 30 scénách v různých koutech Čech a Moravy, a to v několika překladech. Ten nejnovější od Pavla Dominik je z tohoto století a obešel už taky pár divadel…

Nejnověji uvádí PAST NA MYŠI Agathy Christie Divadlo J. K. Tyla v Plzni ve staré budově v režii Martiny Schlegelové. S ní na úpravě textu spolupracovali dramaturgové Vladimír Čepek a Marie Caltová, o vizuální podobu inscenace se postaraly scénografka Pavla Kamanová a kostýmní výtvarnice Aneta Grňáková. Je jasné, že zachovat jistou starodávnou patinu hry Agathy Christie, a zároveň se vyrovnat s dějem plným „příchodů a odchodů“ jednotlivých postav, i s pojetím interiéru jedné místnosti s mnoha dveřmi, kde se vše podstatné odehrává, vyžaduje nejen scénu visící kdesi na pomezí reality a fantazie, a také drobné zásahy a škrty ve hře. Scénografka Pavla Kamanová vytvořila interiér skromného penzionu, do něhož na počátku diváci nahlížejí přes skleněnou stěnu, jako by francouzských oken na terasu – v popředí je zasněžená scéna s chomáčky zeleně pod sněhem, malebně kýčovitými soškami a vycpanými zvířátky (liškou a tchořem, jejichž přítomnost naznačuje jistou nadsázku, ale možná i nápovědu, jak celý příběh vnímat). Právě tudy vidíme na lyžích přijíždět vyšetřujícího inspektora.
V druhé polovině, po smrti paní Boylové, se prostor rozostřuje, skleněná stěna rozdělující vevnitř a venku mizí, a my se společně s hrdiny ocitáme na pomezí snu a skutečnosti, vnitřního a vnějšího světa postav. Sníh a mráz zvenčí postupně proniká do pokoje, dokonce i symbolicky zasněží hlavy hrdinů, a z původně lákavého příjemného penzionku se stává prostor naplněný děsem minulosti. Kostýmy, s dobovými prvky (lehce poválečná doba), jsou střízlivé, s nápovědí charakterizující náturu jednotlivé postav. Atmosféru doby dokresluje hudba a zvuky Jana Čtvrtníka kombinované s dobovými hity. A ovšem, důležitý je i light design, který proměňuje atmosféru, a black-outy rytmizující příběh a zřetelně vytvářející hranice mezi jednotlivými časovými úseky.

Na detektivních příbězích Agathy Christie samozřejmě není důležité jen to „whodunit“ (jinými slovy Kdo je vrah?), ale i nejrůznější odbočky a pramínky příběhů jednotlivých postav, a často jejich dvojí identity i nějaký ten kostlivec, který vypadne ze skříně. Z dnešního pohledu možná rýpavý divák bude chtít přijít na kloub nedořečeným (nedořešeným či pouze nakousnutým) příběhům lidí, kteří jsou sice nevinní, ale přesto něčím divní. Ale to zjevně Agatha neřešila. Ani Martina Schlegelová se nepokouší sdělit více, než ve hře je, a tak osudy podivného pana Paraviciniho, slečny Casewellové, Christophera Wrena či mladých novomanželů zanechávají v divácích mnohé otazníky. I když jejich kostýmy a podivínské chování mohou leccos napovědět a přinejmenším rozvířit diváckou fantazii. Herci si se svými postavami pohrávají s veškerou vážností a zaujetím, aniž by spiklenecky pomrkávali na diváka. A právě tento přístup je sympatický, a v dnešní době mnohých krkolomných experimentů pro diváka stravitelnější. Se zachováním úcty k původnímu textu, a pochopením pro jeho nelogičnosti a někdy i zbytečné ozdobičky před diváky promenují hrdinové ze staré dobré Anglie – expresivnější a silnějšími čarami vykreslení zástupci starší generace, tedy nesnesitelná paní Boyleová Moniky Śvábová, mafiánsky záhadný a zároveň zábavný Paravicini Petra Pavlovského či praktický, solidní major Metcalf Jaroslava Matějky. Proti tomu závan mladé energie, ale i neuróz, zamilovaní, ale zároveň i nejistí a podezřívaví novomanželé Mollie a Giles Kláry Krejsové a Marek Adamczyk, rázná emancipovaná slečna Casewellová Kamily Šmejkalové, roztomilý a zároveň iritující mazlík Christopher Wren Ondřeje Rychlého a podivně rozostřený seržant Trotter Marka Mikuláška.

Inscenace má sympatickou délku, zachovává napětí detektivky i atmosféru poválečné Anglie kolísající mezi radostí z nového života a zároveň smutkem a nejistotou z prožité traumatizující minulosti. Bezpochyby bude patřit k titulům, na které divák do divadla rád zavítá.

Divadlo J. K. Tyla