zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Marie Vančurová: Morava je vlídná, lidé jsou velmi otevření, je to tu skvělé…

Marie Vančurová ve hře Proč být hezká

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Městské divadlo Zlín žilo od 16. do 20. května 2017 festivalem Setkání/Stretnutie. Místní se prezentovali s inscenací Já, Baťa, kde roly dcery ztvárnila herečka Marie Vančurová. V Městském divadle Zlín poprvé hostovala v roce 2012 za těhotnou kolegyni. Postupně si ji zdejší město i diváci získali. O tom, že sympatie jsou vzájemné, se přesvědčila i díky anketě Aplaus 2015, kdy zvítězila mezi herečkami, ale také se stala absolutní vítězkou ankety. Sešli jsme se v příjemném slunečném odpoledni, našli jsme klidné zákoutí a tak na chvíli unikli festivalovému mumraji. Při povídání Marie zavzpomínala na přijímačky na JAMU, na zkušenosti s dětským divákem, a spoustu dalších věcí.

  • Pocházíte z Čáslavi, vystudovala jste zemědělskou školu, obor agroturistika. Co vás přivedlo k herectví?
    Od základní školy jsem chodila na dramatický kroužek, nejdříve ve Světlé nad Sázavou a pak ve Žďáru nad Sázavou. K divadlu mě dovedla paní učitelka Křenková, dnes už je bohužel po smrti. Ve Světlé nad Sázavou mě ovlivnila Ivana Měkotová, kde to bylo také krásné. I když ve Žďáru bylo více vrstevníků, s nimiž jsme se vzájemně ovlivňovali a podporovali.
  • Na přijímačky na školu lidé vzpomínají různě. Jak vzpomínáte na přijímací zkoušky na JAMU s odstupem Vy?
    Musím přiznat, že nervy to pro mě nebyly. Převažovala pohoda, což vyplývalo z toho, že se každý rok někdo z dramaťáku hlásil na herectví. Většinou se dostali do vyšších kol na DAMU v Praze, a tak jsem usoudila, že v Brně je to asi těžší. Takže jsem podala přihlášku nejdříve do Prahy, kde byly zkoušky dřív, ale tam jsme neprošla ani v prvním kole. Asi proto, že jsem v Praze byla hodně nervózní a necítila jsem se tam dobře. Jako správný maloměšťák jsem byla ze všeho vyjukaná a začala jsem pochybovat, zda na to vůbec mám. Do Brna jsem jela v pohodě, hlavně jsem si to tam chtěla užít. Hned ze začátku jsme měla pocit, že tam patřím. Mělo to asi tak být…
  • … kteří pedagogové se o Vás v průběhu studia starali?
    Docentka Jana Hlaváčková, jejíž doménou je především hlasová výchova, a také docent Aleš Bergman.
  • A vaše divadelní cesta po studiích?
    Rok jsem byla v Šumperku, následně jsem se vrátila do Brna, kde jsem dva roky hrála v Divadle Polárka, a v Divadle U stolu a také v Buranteatru, a hostovala v Městském divadle Zlín.
  • Pokud se nepletu, ve Zlíně jste nejdříve zaskakovala za mateřské dovolené?
    Přesně tak. Nejdříve odcházela Tamara Kotrbová, a já za ni zaskakovala v inscenaci Škola základ života, potom odešla Kateřina Liďáková, a já ji dočasně nahradila. i když s uměleckou šéfkou Hankou Mikuláškovou jsme se znaly už dříve, věděla, že jsem na volné noze, a tak mi nabídla angažmá. Teď přemýšlím, zda jsem nakonec víc rolí nepřezkušovala, než regulérně zkoušela… a kolik jsem vlastně měla premiér.
  • Vedle Charleyovy tety jste hrála hodně v původních autorských hrách – INRI; Já, Baťa nebo Proč být hezká?
    Poslední jmenovanou jsem skutečně zkoušela od začátku, uvedli jsme ji v české premiéře. Pro mě to byla veliká zkušenost, i když se to hraje ve Studiu Z. Na malou scénu jsem zvyklá, v tom problém nebyl, zajímavější byla práce s textem - je hodně moderně napsaný. Když se podíváte do scénáře, tak tam máme lomítka: to znamená, že když kolega řekne tuto pasáž, tak já začínám mluvit. V tom je to náročné, protože současně se svým textem musíte poslouchat, co říká kolega, čekáte na jeho narážku a během toho už něco povídáte.
  • Jak se takový text učí, když vám nemá kdo nadhazovat?
    Doma se to učilo opravdu těžce. V podstatě vám druzí ani nemají co nahazovat, protože oba mluvíme v určitý okamžik současně. Má to působit autenticky. Když se s někým hádáte, tak mluvíte jeden přes druhého. Po jedné repríze jsme byli s kolegy na obědě, kde se dvě divačky o této inscenaci bavily u vedlejšího stolu, naštěstí nás nepoznaly… Jedna z nich říkala, že to vypadalo, jako když neumíme text. Domnívala se, že když nám text jakoby vypadne, tak místo toho mluvíme sprostě. Vulgarismů je tam opravdu hodně. Kdyby ta paní věděla, kolik nás to stálo nervů…
  • Někteří herci mají s vyslovením vulgarismů na scéně problém, jak jste na tom Vy?
    Pokud to mám ve scénáři a logicky to patří do hry, tak s tím problém nemám. Mám pocit, že lidé, kteří se nejvíce v divadle rozčilují, že je tam něco přisprostlého, tak většinou tak mluví doma i se tak chovají. Divadlo ovšem berou jako instituci péče o jazyk a vzdělanost, kde by se mělo mluvit „květnatě“. Je třeba si uvědomit, že ne každý text je Shakespeare. Takovéhle dramatické texty vycházejí ze skutečnosti, zrcadlí dobu, a její součástí je i poněkud drsnější způsob mluvy.
  • Do Zlína jste přišla z maloměsta, jak se tady cítíte?
    Mně je tady dobře. Morava je vlídná, lidé jsou velmi otevření, je to tu skvělé. Také proto už jsem tady čtvrtou sezónu.
  • Tento kraj je pověstný slivovicí, pálenicí…
    Přiznám se, že jsem z toho byla v šoku, když jsem zjistila, že chlapi mají v šatnách ve skříňce nějakou tu lahvičku. Herečky ovšem také - otevřou skříň a tam bar s panáky. Už mě ji také naučili pít, takovou tu zdravotní dávku, před představením bych neriskovala.
  • Zažil jsem Vás při jednom Tančírku (pozn. speciální hudební večer s herci MD). Takže také muzicírujete?
    Hodně zpívám. Tančírek je taková lidová zábava, moc nás to baví. Je to taková věc na vyblbnutí. Zjistili jsme, že ve Zlíně si není kam jít zaskotačit, určitě ne na živou hudbu. Takže máme dost plno, je tam krásná atmosféra.
  • Už jste měla možnost obléknout si zdejší kroj?
    To jsem ještě nezkoušela, nebyl důvod. Jen jsem měla možnost vidět krásnou sbírku krojů maminky kolegy Marka Příkazkého, která je sbírá. Byli jsme si u nich půjčit kroj do jednoho představení, a to byl teda zážitek. Jeden jsem si zkusila obléci, ale bylo to trochu složitější. Zaskakovala jsem za Markétku Kalužíkovou v Žitkovských bohyních, hraje se v krojích. Když mě pak oblíkačka pomáhala se svléknout, a zjistila, jak jsem si to sama oblékla, tak dostala záchvat smíchu. Spodnička navrchu apod.
  • Pomalu se spolu dostáváme pod povrch herecké profese… Zajímalo by mě, zda jste se někdy zamýšlela nad správností své volby…
    Rozhodně nelituji. Myslím si, že jsem si zvolila dobře. Spíš řeším budoucnost, kdy se snad dočkám dětí, a to bude situace asi trochu komplikovanější. Neumím si představit, že večer budu odcházet do divadla a děti budou doma. Uvidím, jak se všechno vyvine, až to nastane. Určitě to jde, ale zatím mám obavy, pochybuji. Třeba časem změním názor. Prostě až to přijde, tak to budu řešit.
  • Jedna možnost, jak zůstat večer doma, je hrát v dětských představeních…
    Určitě. V tomto směru mám snad už vybráno. Ne, že by mě to nebavilo, ale je to náročné na energii, výdej. Ve Zlíně si pohádky užívám, zejména díky tomu, že je hrajeme jednou za čas. V Divadle Polárka to byl hodně náročný kolotoč dětských představení. Každé dopoledne dvakrát po sobě. Když takto hrajete třetí den, tak např. při inscenaci Jen počkej, zajíci nevíte, jaká část představení se právě hraje, co si máte obléci, jaké jste zvířátko.
  • Vyzkoušela jste si hraní na volné noze, i v angažmá. Co upřednostňujete?
    Myslím, že angažmá je pro herečky lepší kvůli rodičovské dovolené. Volná noha je náročná na organizaci a také trochu na nervy, protože nevíte, co vás čeká. Ale má to i výhody. V té době jsem poznala opravdovou svobodu - ale všechno má svůj rub i líc. Pro mě převažoval hlavně ten osvobozující pocit, volnost vybrat si, rozhodovat se sama za sebe. Naštěstí jsem měla hned po škole angažmá a volná noha přišla až za tři roky.
  • A tím prvním angažmá bylo Divadlo Šumperk?
    Krásný kraj a příroda. Ale jinak je to tam zvláštní. Hodně jsme hráli dopoledne, aby se divadlo naplnilo a uživilo. Hlavní problém je v tom, že tam nejsou diváci pro náročné kusy, chytí se tam spíše zábavné kusy.
  • V Městském divadle Zlín máte možnost uvádět i náročnější inscenace. Jednou z nich je např. INRI. Předpokládám, že zdejší divák je kultivovanější, snese i experiment?
    Neznám plně reakce diváků na toto představení, ale Hanka (Mikulášková, autorka scénáře, režisérka – pozn. red.) si pozvala na představení katolického i evangelického kněze, oba byli spokojení. Konstatovali, že to vybízí k debatě na dané téma. Jediné, co jsem zaslechla, že měli problém s tím, aby přijali naši verzi. My to hrajeme tak, že Ježíše ovlivňovala Máří Magdaléna a matka Marie, a oni měli problém s tím, že přikládáme takovou váhu ženám, které mají vliv na Ježíše. Jinak je to představení mezi diváky úspěšné.
  • Za sebou máte premiéru kabaretní inscenace Raskolnikov (přešetření) v režii Jiřího Jelínka…
    Docela legrace. Kromě mě tam hrají Pavel Vacek a Zdeněk Julina. Komorní zkoušení mám ráda. S Pavlem Vackem jsme se poprvé setkali právě v inscenaci Proč být hezká, a dle mého už jsme sehraní.
  • Podle mého je na výkonu hodně znát, zda si herci sedí nebo ne…
    Určitě je to znát. Záleží na tom, jak, kdy a kde. Pokud z nás mají být parťáci, tak je to pro roli hodně důležité. Byly doby, kdy jsme se hodně scházeli v klubu, dnes už se to děje spíše zřídka. Jednou z příležitostí je zmíněný Tančírek, i když tam jsme zase na pódiu, byť v jiných rolích, a dost se vyřádíme. Ale obecně není čas. Jeden den se jede na zájezd, přijedete v noci, a při vidině dalšího dne, kdy vás čeká zkouška, večer repríza, si nakonec rozmyslíte, zda se zdržet v klubu. Člověk už zkrátka tolik nevydrží. Když si vzpomenu, jak jsme na JAMU z „Modráče“ chodili rovnou na akrobacii, tak dnes si to opravdu už představit neumím.
  • Tak už nezbývá než Vám popřát, ať Vám všechno vyjde, i ta nejkrásnější životní role…
    Děkuji. Nedovedu si to vůbec představit. Roky jdou, a kamarádky už to mají většinou za sebou. Připadám si ještě jako takové tele a měla bych někoho vychovávat...


  • Marie Vančurová
    Narodila se v Čáslavi ve znamení Lva v roce 1985. Vystudovala obor agroturistika – cestovní ruch na SZeŠ Čáslav, a poté činoherní herectví na JAMU. První angažmá získal v Divadle Śumperk, poté hrála v Divadle Polárka, Buranteatr, Feste, Divadle U stolu. Na kontě má prozatím na třicet rolí. V Městském divadle Zlín působí od roku 2012. Zahrála si tu např. Christine Brochantovou v inscenaci Blbec k večeři , dceru v Já, Baťa, Žofku v Opici Žofce, Stephanii v Jak být hezká, Kitty v Charleyově tetě, Marii v INRI. Kromě divadla pracuje také jako Zdravotní klaun.

    29.5.2017 22:05:59 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory