Scéna.cz 

Večer tříkrálový z NT Live

Shakespearův Večer tříkrálový (The Twelfth Night) za dobu své existence prošel nejrůznějšími scénickými proměnami. A samozřejmě, že největšími právě v rodné Anglii. Jediné, co zůstává konstantní, je perfekcionimus v přednesu shakespearovského blankversu, který prostě MUSÍ mít každý britksý herec v krvi. Současná doba přeje shakespearovským zápletkám, především pokud jde o záměnu identity (mužská postava hraje ženu, žena naopak muže). Podle nejnovějšího trendu si velké herečky stále častěji troufají na velké mužské shakespearovské role (Glenda Jackson Krále Leara, Harriet Walter Bruta v Juliu Caesarovi, Jindřicha IV, a Prospera v Bouři; Michelle Terry Jindřicha V. K nim přibyla Tamsin Greig jako Malvolio (Malvolia). A právě kolem ztvárnění postavy Malvolie se točí většina britských recenzí Večera tříkrálového, který připravil pro Národní divadlo a jeho největší scénu Olivier režisér Simon Godwin.

Právě ona láká diváky v klipu, kde jako androgynní bytost v mužském obleku a na vysokých podpatcích kráčí po schodech paláce. Je ovšem třeba říci, že tuto image v představení diváci neviděli. Dalo by se říci, že tvůrci klipu stvořili Malvolii „poté“, co proběhlo její zesměšnění a zneuctění, a stala neúprosnou mstitelkou. Nicméně, genderová změna v obsazení, ale také snaha o co nejrovnější obsazování bělošských a černošských herců, je pro britská, a možná ještě více londýnská divadla, přímo programem. Byť, jak víme, zrovna v alžbětinských kusech, kde hráli výhradně muži, to může působit trochu zvláštně. Tedy ženskou postavu hraje žena, která by měla být muž, a zpětně se převléká za ženu příp. jiná kombinace. Pro ozvláštnění milionkrát hraného Večeru tříkrálového je ovšem tato série genderových přesmyček do značné míry osvěžením. Pro znalce hry uvádím, že v této inscenaci se proměnily mužské role v ženské hned v několika případech. Kromě Malvolia proměněného na Malvolii (Tamsin Greig) se tu objevuje místo kumpána jménem Fabio dívka Fabia (Imogen Doel) a rovněž Šaška Festeho hraje žena (Doon Mackichan). Kromě toho je zde dodrženo také správné procento černošských představitelů, v tomto případě účelně. Do jisté míry ospravedlňující, proč si bratra a sestru občané Ilýrie pletou. Violu alias Cesaria hraje Tamara Lawrence a jejího bratra Sebastiana Daniel Ezra. Oba působí v bílých delších košilích a svou téměř hip-hopovou pohyblivostí jako členové jakéhosi kultivovanějšího pouličního gangu. Jestliže jsou tyto postavy servírovány s vlídným pozitivním pohledem, příslušníky obou dvorů naopak koncepce nešetří. Orsino (Oliver Chris) je sebezhlíživý čtyřicátník, který zjevně daleko raději tráví čas v kočkování a zábavách se svými kumpány, než se ženou, a jeho tvrdošíjné namlouvání Olivie je pouze společenská konvence, a možná i zastírací manévr. Jeho závěrečné pokleknutí před Violou a žádost o ruku dává cítit jeho spokojenost v tom, že dostal „dva v jednom“, tedy jak Cesaria, tak Violu a již nemusí věc dále řešit. Truchlící slečna Olivie (Phoebe Fox) zas až podezřele ochotně změní svůj názor na muže, když zahlédne něžného a drzého kolouška Cesaria, a začne ho nahánět s náruživostí, kterou bychom přičítali spíše mužům. „Kalhoty“ v této společnosti ovšem zjevně nosí spíše ženy, muži působí tak trochu rozbředle, opíjejí se, vzájemně se osahávají, a zdá se, že si bez žen docela vystačí. Ať už je to sice nejmužnější, nicméně značně playboyský a neustále opilý pan Tobiáš (Tim McMullan) či jeho nohsled a obdivovatel, rozkošně nedůvtipný rytíř Ondřej (Danile Rigby).

Ale vraťme se ještě k Malvolii. Vidíme ji jako puritánsky strohou správcovou, nejprve neuvědoměle, pak už zcela vědomě milující svou paní a toužící po svazku- či alespoň vztahu s ní. Prozrazuje ji každé gesto, každý pohled. Je to postava, která může procházet nejrůznějšími dobami, chytající trendy (cvičení tai-či. Kvůli domnělému dopisu své paní je ochotna se zesměšnit, změní se nejprve v pierota, a poté v šantánovou provokativní tanečnici. Tento potupný kostým jí zůstává až do konce, kdy v něm, značně poničeném a ušpiněném vypadá jako schlíplé mokré kuře.
Základním klíčem inscenace je převrácení veškerých hodnot (po vzoru myšlenky masopustní tradice). Takže pravidlem je, že jednotlivé postavy zásadně nacházejí zalíbení v osobách stejného pohlaví, a dávají to velmi výrazně najevo, ať už neustálými polibky na ústa, tak i fyzickým kontaktem. Nicméně, jak se zdá, režisér toto bere, jako dočasné poblouznění, a tak na konci, kdy šašek zpívá nostalgickou píseň o nepřestávajícím dešti, se na jedné straně setkají šťastně heterosexuální páry, zatímco jinak orientovaní jednotlivci zůstávají smutní, osamocení a zahořklí. Vše se odehrává na výborně vymyšlené točně (výprava Soutra Gilmour), v jejímž středu je hvězdicovitě členěná skládanka, takže při točení vzniká množství menších prostorů – zákoutí v době i v exteriéru. Dominantní je ovšem vysoké schodiště, které hraje v celé své vertikalitě (snad 5 m výšky) – na počátku velmi působivě ztvárňuje troskotající loď, v dalších scénách slouží jako palácové schodiště, či jako přehlídkové molo. Z dalších scénických prvků bezpochyby zaujme zařízení na vodní hrátky – kašna a bazének, v němž se mnozí z protagonistů vymáchají. A na scéně nechybí ani dopravní prostředky, jezdí se tu nejen ve skutečném autě, ale také na kole. Kostýmy jsou směsicí historizujících prvků a různých módních vlivů 20. a 21. století nadčasovosti, včetně plavek a koupacích županů. Podobně jako se vyřádila scénografka a kostýmní výtvarnice, vyřádil se hudební skladatel. Písně (se Shakespearovými verši) jsou chytlavé, půvabné, v případě opileckého kánonu a disko scény dravě šokující. Korunu všemu nasazuje travesty produkce v gay klubu U elefanta, kdy drag queen zpívá v kabaretním stylu Hamletův monolog Být či nebýt. Vznikla tedy produkce, z níž by měl Shakespeare bezpochyby radost. Protože je to opravdová show se vším všudy, doslova bobtnající erotikou, ale také nejrůznějšími slovními a pohybovými gagy, a dravou muzikou nejrůznějších stylů a žánrů. Večer tříkrálový ze všeho nejvíc působí jako jakýsi queer festival, který nemá daleko k bláznivému snu. A zdá se, jako by byl jakýmsi protiklad či doplněk k inscenaci Snu noci svatojánské, který právě uvádí Young víc (o tom v jiné recenzi).