zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Poněkud přesycený experiment

Ilustrační foto

autor: Z webu   

Jednu z nejznámějších Shakespearových tragedií Hamlet mohlo v lednu při pražské premiéře shlédnout také publikum Divadla Komedie. Režie této nové inscenace ústeckého Činoherního studia se ujal jeho umělecký šéf David Czesany.
Stalo se téměř zvykem, že od známého a často uváděného titulu očekáváme vždy něco nového. Nový neotřelý způsob režisérského pojetí, interpretaci, která trochu jinak poodhalí zajímavé roviny a významy dramatického textu atd.
Hamlet v nastudování Davida Czesanyho doslova šokuje svou osobitostí a novátorstvím ve způsobu zpracování. Je výrazně jiný a nepodobný inscenacím Hamleta, jež jsme mohli v poslední době vidět na českých scénách. Reakce diváků na pražské premiéře byly též značně odlišné. (Někteří zvědavě a dychtíce po nových překvapeních sledovali celé představení, jiní raději „utekli“ už o přestávce.)
Spor obránců tradičního divadla a vyznavačů inovačních postupů nechám raději stranou a pokusím se o zprostředkování vlastní percepce tohoto alternativního (snad jej tak mohu nazvat) přístupu.

Kovové lešení a světlá látka určená k projekci působí na scéně studeně, navozují pocit světa, v němž vládne chlad, světa, který chce s kovovou jistotou ovládat a manipulovat, což dokonale souzní s pocity titulní postavy. Atmosféru ostře sledovaného prostoru navozuje už začátek, kdy Jaroslav A. Haidler přichází v kostýmu Klaudia a zjišťuje, jak muž sedící za počítačem monitoruje ostatní místa v divadle.
(Před divadlem, v herecké šatně, ve foyer vše ostře sledují kamery, které jsou spojeny s projektorem na scéně. Ten promítá na světlou látku na lešení dění v okolí a zároveň odtamtud zprostředkovává přenosy některých dialogů, jež se odehrávají mimo scénu.)
Pečlivé monitorování spolu se stráží (Bernardo) osvětlující v první scéně prostor před hradem tu není jen účelově – jako obrana hradu a země před možným útokem, ale vystihuje i jakýsi projev moci, projev vládce, který chce mít o všem přehled a vše ovládat.
Klaudius v podání Jaroslava A. Haidlera vyznívá jako vládychtivý padouch. Jedná v posedlé touze po moci, je to padouch inteligentní – o to víc nebezpečný a nelidský (… nebo spíš je v něm ztělesněna odvrácená stránka toho, co k člověku patří?).
Pozoruhodnou koncepci zvolil Marek Matějka coby Polonius – nejvyšší komoří, uvědomělý služebník, člověk bez páteře a zřejmě i bez tváře. Je služebníkem, který pro spokojenost svého pána a v souladu se svými zájmy udělá vše a udělá to tak, aby si u nikoho nepokazil reputaci. (Takoví lidé jsou nesmrtelní – má je každá doba, každý režim.) Matějkova hra je tak trochu karikaturou takového charakteru. Způsob, jak uctivě a opatrnicky, vždy v mírném předklonu, hovoří například s Klaudiem, Hamletem či Gertrudou, vyvolává u publika doslova salvy smíchu. Haidler i Matějka se liší od ostatních protagonistů větší mírou přirozenosti, větší volností. (Chce se mi až říci, že budí dojem, jakoby jim bylo dopřáno více herecké svobody.)
Někteří z dalších aktérů místy působí ve svém „naprogramovaném“ pohybovém i verbálním projevu až příliš křečovitě. Jistě, je tu režisérův záměr. Například Hamletovo stylizované vyjadřování, zvláště v monolozích, člení text tak, že je divák přinucen zaposlouchat se do palčivých otázek a myšlenkových sentencí hlavního hrdiny.
Roman Zach v úloze Hamleta provokuje k zamyšlení nad smyslem pomalu a přerývaně pronášených slov. Jindy však podobný projev (např. ve druhé scéně, v níž Hamlet komunikuje ze „skleněné vany“ s ostatními postavami) postrádá emocionální náboj a doslova nudí.
Ofelie (Nataša Gáčová) je v inscenaci tak trochu navíc. Jakoby inscenátoři i herečka sama nevěděli, jak ji uchopit. Co je to za postavu a proč tu vůbec je? (Existuje vůbec, co se Ofelie týká, nějaké pojetí tvůrců?) Snad by se vůbec nic nestalo, kdyby pasáže s Ofeliinými replikami byly vynechány. Nejasně vyznívající kontury jsou též slabou stránkou Gertrudy Barbory Andělové.

Experiment plný provokujících nápadů: přímý přenos některých částí dramatu, které herci sehrají mimo scénu, ale i téměř nepřetržitá projekce ostatních míst v divadle a křižovatky před divadlem, jež dotváří pozadí k dění na jevišti, titulkové zařízení předznamenávající jednotlivé scény jejich názvy, pohyblivé „skleněné vany“ – to vše spolu s jinými ozvláštňujícími prvky strhává pozornost diváka a někdy o ni svádí boj na úkor herecké akce. Zvláště promítání ostatních prostor na látku připevněnou na lešení je nadbytečnou a dlouho trvající vizuální kulisou, jež může koncentraci publika zbytečně oslabovat.
Snad by zmíněné elementy režiséra – experimentátora mohly projít lepším sítem. Stojí možná za to kritičtěji zvažovat, co použít a hlavně, jak dlouho a v jaké míře jsou takové nápady ještě účinné, a kdy naopak mohou unavit a omrzet. Právě snaha vtěsnat do inscenace co nejvíce vlastních nápadů zeslabila i vývojovou gradaci dramatu.
Doslova katastrofou byl závěr: Hamlet zabije Klaudia pistolí, vojsko zahalí mrtvoly plachtou a jeviště ohraničí policejní páskou, střelbu na počest hlavního hrdiny nahradí zvuk a jiskry, vycházející ze dvou elektrických brusek. Kontrast klasického Shakespearova dramatu z přelomu 16. a 17. století se soudobými prvky může být zajímavý, ale dovolím si připomenout staré moudro o tom, že všeho by mělo být užíváno s mírou. Jinak totiž i dobré záměry mohou dopadnout jako dort, který v pohádce dělali pejsek s kočičkou. A ten skutečně k jídlu nebyl.

William Shakespeare Hamlet
Překlad E. A. Saudek, režie David Czesany, scéna Tomáš Bankušek, hudba Jan Moravec, dramaturgie a úprava textu Johana Součková
Hrají: Roman Zach, Jaroslav A. Haidler, Barbora Andělová, Marek Matějka, Jan Bidlas, Nataša Gáčová, Irena Kristeková, Martin Finger a další.
Činoherní studio Ústí nad Labem. (Premiéra 6. 12. 2003, pražská premiéra 17. 1. 2004 v Divadle Komedie.)

31.1.2004 18:02:25 Jan Zítka | rubrika - Recenze

Časopis 16 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Hra, která se zvrtla (MdB)

Časopis 16 - sekce

OPERA/ TANEC

Houslový virtuos Petar Markoski míří do Prahy

Petar Markoski

Skutečné houslové mistrovství předvede houslový virtuos, skladatel a zpěvák makedonského původu Petar Markoski celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Příběh mafiána Tommasa Buscetty

První zrádce

První zrádce
Když promluvil, Cosa Nostra prohrála. Realistické vylíčení příběhu mafiána Tommasa Buscetty, j celý článek

další články...