zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Radim Vizváry: Přesvědčil jsem se, že pantomima není mrtvá

Radim Vizváry

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Radim Vizváry patří k umělcům, kteří v posledních deseti letech získali prestiž v rámci českého kulturního světa, ať už na našich scénách, tak v zahraničí. Vizváry si prakticky vyzkoušel nejen pantomimu, a nejrůznější typy pohybového divadla, ale také loutkařinu, i operu. Je tedy nejen performerem, ale také choreografem, režisérem a pedagogem. Letošní rok je k němu štědrý: jako první mim se dočkal nominace na Cenu Thalie v oboru Balet, pantomima a jiný tanečně dramatický žánr a byl nominován na Výroční ceny Opera Plus. V době našeho rozhovoru měl před sebou svůj režijní debut ve Stavovském divadle. A to nemluvím o specifickém projektu, jehož se účastnil, filmové adaptaci hororu podle S. Kinga, kde se stal „kamerou“, Jsem brána. My jsme si ovšem povídali především o projektu, který mu vynesl nominaci na Thalii, tedy jeho nonverbálním představení SÓLO.


  • Jak ses cítil po vyhlášení nominací na Ceny Thalie?
    Bylo to pro mě především jisté zadostiučinění, odměna za mé čtrnáctileté úsilí v oboru pantomimy. První pocit byla úleva, že moje úsilí nebylo marné, že ten obor má právo na respekt.
  • Mnohokrát jsme se za ta léta bavili o tom, zda pantomima ještě jako samostatný žánr může divácky fungovat. Na jedné straně pantomima sice proniká permanentně do činohry i pohybového divadla, na druhé straně u nás panuje určitá nedůvěra v „bílou pantomimu“, jako žánr v minulosti spojený s Ladislavem Fialkou.
    S těmito předsudky se skutečně celá léta potýkám. A já jsem představením Sólo chtěl dokázat – především sám sobě – že pantomima má nějaký smysl. Právě proto, že všichni kolem mi říkali, že „pantomima je mrtvá“. Já jsem se vždycky pohyboval v různých žánrech fyzického divadla, experimentu, a klasickou pantomimu jsem uchovával hlavně hraním v zahraničí. Tady jsem ji vlastně nikde moc neprezentoval, protože jsem byl nabyl přesvědčení, že zde o ni není zájem a že určitá kritika považuje pantomimu tak trochu za „sprosté slovo“. A tak jsem si položil otázku, po těch letech intenzivní práce v této oblasti, jestli opravdu nejsem mimo a jestli pantomima skutečně není mrtvá. Jinými slovy, jestli v tom mám pokračovat nebo to zabalit. Ostatně o tom, že zájem o pantomimu i u studentů katedry pantomimy, kde jsem léta učil, klesá, jsem se mohl přesvědčit. Začaly ji vytěsňovat jiné žánry jako nový cirkus a fyzické divadlo. Tu generaci, která nyní přichází na HAMU, víc baví nový cirkus. To je trend, studenti v těch jiných žánrech cítí lepší budoucnost. A ještě je tu jedna věc – techniky nového cirkusu jsou atraktivní a vzrušující, kdežto technika pantomimy umí být velmi náročná a mnohdy nezábavná.
  • Nicméně, svého zaujetí pro pantomimu ses nevzdal – a nyní se zdá, že díky nominaci na Thalii, získá obor nový impuls.
    Když jsem poprvé prezentoval své Sólo, nebyl jsem si vůbec jistý reakcí, netušil jsem, zda to bude fungovat. Po premiéře jsem zjistil, že to zafungovalo mnohem líp, než jsem čekal. Rychle se to rozkřiklo, a všechna představení, jak v Praze, tak jinde, jsou vyprodána a často mám standing ovations.
  • Zazněly v té souvislosti domněnky, že ty nadšené reakce, potlesk a ovace ve stoje jsou dílem tvých fanoušků. Že tu nejde o pantomimu jako takovou, ale o pantomimu spojenou přímo s tvou interpretací…
    Myslím, že ti fanoušci by vystačili jen tak na 2-3 představení. Když hraju pantomimu mimo Prahu, mnohdy na malém městě, tak tam mě vůbec nikdo nezná. Lidi jdou se zájmem na pantomimu, chtějí se dozvědět, co je dnes v tomto oboru aktuální. A vždycky mám standing ovations. Teď jsem je měl poprvé v Praze, což mě potěšilo, protože zdejší publikum je náročnější. Myslím si, že v současné době představení vidělo víc lidí, kteří mě neznají. Sólo hraji skoro rok, a mám za sebou téměř třicet repríz, což je na tento obor neobvykle vysoký počet představení. A zdá se, že to lidi baví. Diváci oceňují dobře odvedené řemeslo, které se v dnešní době občas vytrácí.
  • Pro mě to je taková „abeceda pantomimy“.
    Já tomu říkám encyklopedie stylů a pokouším se tak definovat, jak vypadá klasická pantomima dnes. Dramaturgie je záměrně udělaná tak, aby divák, který je nedotčený, nebo už na tento žánr zapomněl, získal informaci o jejích nejrůznějších podobách. Mladá generace ji může vidět poprvé, protože už tady dlouho není nikdo, kdo by klasickou pantomimu dostal do obecného podvědomí. Z počátku 21.století nikdo klasickou pantomimu nemodernizoval. Proto se pokouším tradici inovovat tak, aby to bavilo mě i diváka. Vytvořil jsem dramaturgii od Pierota k dnešku, tedy od romantické pantomimy po současnost, včetně okolních principů. Kdo představení viděl, ví, že na začátku před každou etudou dávám cedulku s jejím názvem, ale na konci představení už cedulky nepoužívám, což je záměr. Začínám narativní stylovou pantomimou, velmi precizně a detailně udělanou, přes Deburaua, Marceaua, grotesku, klaunérii, fyzické divadlo či physical mime, kde uplatňuji techniku Decrouxe, a končím něčím úplně abstraktním, tancem butó, kdy na diváka nechám plynout jen obraz, emoci. To už je spíše jen vizuální umění, vjem, který nějak emočně působí. Celé to završím tím, že už jen chodím po jevišti jako na módní přehlídce, udělám jen takovou show, která dnes mnohým lidem stačí. Nesnažím se tedy divákům vnucovat, co si myslím. Nabízím koncept a nechávám diváka, aby si to interpretoval sám: tedy postupuji od té narativní romantické pantomimy ke konceptuálnímu umění, i když pro mě stále zůstává otázkou, co je to konceptuální umění v pantomimě dnes. Kromě toho tam sleduju i nějakou linku vývoje divadla jako celku, a tendence, které měly vliv na rozvoj mimického divadla, pantomimy. Všichni to kladně hodnotí a zaujme je, že konceptem sleduji vývoj. Je to trošku edukativní, a to jsem právě chtěl. Protože dneska mnoho lidí už neví, co je pantomima, a tahle nabídka pomůže divákům uvědomit si, co všechno ta pantomima dneska může být.
  • Jak to celé vznikalo? V představení uplatňuješ různé etudy, které mohli diváci, kteří sledují tvou práci, vidět v různých podobách už v předchozích projektech.
    Já jsem to strašně dlouho promýšlel. Dá se říci, že jsem to mnohem déle promýšlel, než realizoval. Realizace byla pro mě velmi rychlá, protože jsou to věci, které mám nastudované, a technicky je ovládám. Dlouho jsem ale rozmýšlel nad tou dramaturgii, jak to udělat, abych pantomimu poctil. Když už jsem se rozhodl jít s kůží na trh, stálo to za určité riziko. A já se chtěl na ten risk velmi dobře připravit, jako nikdy předtím. Napsal jsem si i vlastní manifest, který jsem si vzal při premiéře na jeviště.
  • Manifest?
    Ano, hodně mi to pomohlo, když jsem dal své myšlenky do slov. Já jsem potřeboval vést dialog. A v době, kdy jsem o tom přemýšlel, jsem věděl, že pokud povedu na tohle téma dialog s různými lidmi, že mě budou odrazovat. I ti z oboru, protože se většinou od pantomimy odklonili. Takže jsem napsal manifest, což byl dialog se sebou samým.
  • Jak jsme zmínili, věnuješ se nejen pantomimě jako takové, ale také její kombinaci s dalšími uměleckými obory. Například, v rámci svého souboru Tantehorse jsi realizoval představení Pejprbój, které propojuje pantomimickou práci s loutkami.
    Propojování pantomimy s loutkami či s objekty mě baví. Asi bych měl připomenout, že jsem začínal v loutkovém divadle, v Poličce při ochotnickém spolku Tyl, a poté pokračoval do pražského Minoru. Mám strašně moc rád loutky, a s tím reálným objektem si nahrazuju imaginární objekt z pantomimy. Práce s ním mě nutí sloužit tomu objektu, tomu materiálu, a navzájem se to úžasně doplňuje. Teď se těším, že budu režírovat v Minoru pohádku o tvoření či stvoření světa. Premiéra bude 17. května.
  • Můžeš prozradit více?
    Dostal jsem zadání udělat nonverbální pohádku pro mateřinky. A vycházím z podobné poetiky jako Pejprboj. Bude to velmi vizuální, interaktivní a bude to využívat formy, pohybového divadla, kombinaci pantomimy s objekty.
  • Další stále se rozšiřující aktivita je spolupráce s divadly různých velikosti, týkající se především choreografie a pohybu. Od loňského roku je to výrazná spolupráce se soubory pražského Národního divadla, která nyní vyvrcholila samostatnou režií. Můžeš připomenout, co vše jsi zde dosud realizoval?
    Poprvé mě přizval režisér Daniel Špinar k pohybové spolupráci na opeře Z mrtvého domu, následovala opera Juliette, činoherní titul Sen čarovné noci, a nejnověji pracuju na vlastní režii Poprasku v opeře ve Stavovském divadle. Zde jsem si naopak přizval ke spolupráci jako choreografku Miřenku Čechovou.
  • Pokud jde o režii opery, máš za sebou jisté zkušenosti – připomeňme nejen realizaci Divadla za bránou Bohuslava Martinů, ale také tvůj projekt Tichá opera. Na scéně tak velkého divadla, jako je Stavovské, jsi ovšem ještě nepracoval. Můžeš o projektu prozradit více?
    Poprask v opeře je opera buffa, a patrně proto si mě Národního divadlo pozvalo. Říká se, že ve své době tato opera byla u diváků velmi oblíbená, protože jim připomínala komedii dell´arte. A já jako mim mám zkušenosti s tímto žánrem. Byla to samozřejmě pro mě velká výzva, protože udělat současnou komedii dell´arte je velmi těžké. O tomto tématu jsem trochu pojednával ve své doktorské práci, když jsem se zabýval Bohuslavem Martinů a jeho Divadlem za bránou, kde skladatel zařadil i prvky komedie dell´arte. Donizettiho Poprask v opeře je specifičtější v tom, že to je to vtip na dobré věci, parodie opery, parodie klišé a kýče, kde skladatel záměrně porušuje pravidla: vytvořil divadlo o opeře. Protože mám za sebou několik divadelních režii, tak jsem do toho šel. Zpočátku jsem z toho šílel, protože ten kus vlastně téměř nemá děj, a udělat z toho dvouhodinové zábavné divadlo, nebylo jednoduché. Mohlo by to dopadnout jako poloscénický koncert, kde jsou dobové Donizettiho vtipy, kterým by už dnes málokdo rozuměl. Ale já jsem do toho chtěl vnést právě tu komedii dell´arte, protože to tak autor zamýšlel a takové bylo zadání. Kvůli tomu jsem se v Itálii sešel s expertem na Rossiniho, Donizettiho a Verdiho. A on mi udělal rozsáhlou přednášku o Poprasku, prozradil mi k tématu spoustu zajímavostí a nakonec jsme došli k závěru, že se to musí udělat tak, aby to vyvolalo poprask jako tenkrát.
  • S tím souvisí nápad posunout děj do reálného prostředí dnešní Prahy, kam přijede italský soubor, a místo v divadle je nucen zkoušet v tělocvičně?
    Je třeba si uvědomit, že buffa má být lidová zábava, což znamená, že to musí být současné, a zároveň to musí naplnit nějaké principy komedie dell´ arte, což je všeobecná srozumitelnost, žádný intelektualismus, sem tam nějaká metafora, nějaký symbol, který všichni pochopí, humor, který má rozpětí od prvoplánové lascivnosti až po nějaký přesah, který naznačuje určitý postoj. Důležité bylo vzbudit zájem a chuť všech hned od počátku. Než jsme začali zkoušet, tak jsem všem zpěvákům řekl: teď si budeme hrát, teď je důležité, aby každý z vás v sobě našel dítě a plnil si dětské sny. Protože komedie dell´arte nebo buffa jsou kompletně postavené na hercích. A na hereckém potenciálu jsem chtěl postavit celou inscenaci, bez pomoci operních berliček, technických triků, což v opeře není obvyklý přístup.
  • Jak k tomu pěvci přistupovali?
    Sólisté si to skutečně užívali, nabízeli, výborně spolupracovali, na zkoušky se těšili. Celému týmu se podařilo zmobilizovat všechny složky velkého aparátu, to znamená nejen sbor (včetně sbormistra), balet, mimickou skupinu, ale i lidi ze zákulisí, ve výrobě, kteří realizovali kostýmy, scénu, i techniky či rekvizitáře. Takže to bylo příjemné zkoušení. A bylo to celé o tom, o čem divadlo má být - i o radosti z tvorby. A myslím, že ta energie se promítá i na jevišti. Šlo mi o to, umožnit divákovi nahlédnout do procesu přípravy, doslova mu otevřít dveře do kuchyně přípravy představení. Během zkoušení je samozřejmě zmatek, věci nefungují, a navíc si každý řeší individuálně své vlastní problémy. Když se na to člověk podívá s nadhledem, tenhle nepořádek a trapnost, které jsou zvnějšku směšné, sklouzávají v realitě do zoufalství a úzkosti okamžiku, kdy jsou všichni ve stresu, a to vytváří zvláštní energii. Je to vlastně celé taková absurdní komedie. Chtěl jsem splnit zadání autora – tedy divadlo o vzniku opery – což je prostě z principu tragikomický proces. Jsou tam narežírovaná místa, které nechávám na hercích a jejich momentálních nápadech, spontánnosti. Díky tomu dochází neustále k autentickým reakcím.
  • Na závěr otázka: co tě čeká v nejbližší době?
    Samozřejmě budu hodně dále hrát Sólo. Kromě už zmiňované režie v Minoru bych měl jet s představením Peprbój na turné do Číny, čeká mě učení v Helsinkách na divadelní akademii TeaK, připravuji se na rezidenci v holandském Korzu, Také se už začínám připravovat na choreografii inscenace Billy Bud v režii Dana Špinara v ND, a vedle toho už také připravuji další ročníky festivalů MIME FEST a Komedianti v ulicích.
    To je tedy opravdu nabitý program! Tak držíme palce, ať všechno vyjde.

    20.3.2017 14:03:30 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory
  •