Scéna.cz 

Srpen v zemi indiánů v Celetné

Americký herec a dramatik Tracy Letts se u nás nejdříve proslavil šokujícím Zabijákem Joe, a poté přišla hra, která získala v roce 2008 Pulitzerovu cenu, tedy Srpen v zemi indiánů (August: Osage County). V premiéře ve Steppenwolf Theatre v Chicagu a následně na Broadwayi si tehdy roli zemřelého Beverlyho zahrál jeho otec Dennis Letts, ve filmové verzi z roku 2013 (u nás uváděné pod názvem Blízko od sebe) si tuto roli zahrál Sam Shepard. Troufám si říci, že touto hrou se Tracy Letts definitivně zapsal mezi nejzajímavější americké dramatiky dneška, pokračovatele takových autorů jako Eugene O´Neill, Tennessee Williams či Edward Albee.

Navzdory nálepce černá komedie se jedná spíše o psychologicky laděný komorní příběh, který ctí pravidla klasického dramatu v jednotě místa, času a děje. Je vlastně jednoduchý ve své podstatě, ale vypovídá o věčně aktuálních, nadčasových generačních, rodinných i vztahových problémech. Navíc, situace jsou napsány s velkým citem pro dramatičnost, a jednotlivé postavy mají přesné kontury i způsob jednání a vyjadřování. Jako celek působí hra jako jedinečný dramatický materiál, v němž každá postava má nejen co hrát, ale zároveň si vybojovat pro svoupostavu alespoň na chvíli „místo na slunci“. Hra měla premiéru v roce 2009 v pražském Národním divadle, a od té doby prošla několika scénami (Plzeň, Hradec Králové, Zlín). Nejnověji se stala režijním debutem
Pavla Lagnera ze spolku Kašpar, a uvedena v divadle v Celetné. Příběh se odehrává v době, kdy je po několikadenním pohřešování objeven mrtvý Beverly Weston, otec tří dospělých dcer, a manžel dominantní nesnesitelné nemocné Violet Westonové. Na jeho pohřeb do rodinného domu v Oklahomě se sjíždí celá rodina. Situace, odehrávající se ve stínu Beverlyho smrti, se samozřejmě stává katalyzátorem pro konfrontaci mezi jednotlivými členy rodiny, a také ukázkou toho, jak žíznivě touží všichni po lásce a porozumění, tedy citech, kterých sami vlastně nejsou schopni, a nebo je prožívají podivně deformovaně. I když jsou postavy do jisté míry typizované, a v mnohých detailech i atmosféře připomínají motivy z děl A. P. Čechova či již zmíněného Eugena O´ Neilla, jsou jedinečné a zajímavé. Nechybí tu oblíbené motivy psychologických her tohoto typu, hledání vlastního místa a smyslu života, vyrovnávání se s autoritou matky, konkurenčním vztahem mezi sourozenci, ale je tu i postava symbolizující schopnost žít v souladu s přírodou - indiánka Montevano.

Na počátku slyšíme hlas Beverlyho Westona, který se rozhodl ukončit svůj život, s zároveň můžeme v přítmí vidět nehybnou siluetu Violet. Milena Steinmasslová hraje tuto nemocnou ženu, která působí po většinu času sebevědomě a nepříjemně, a s protivnou vševědoucnou dominancí sekýruje své okolí – tak, jak to patrně dělala celý život, s energií a pochopením. A dává divákovi v drobných záblescích nahlédnout za tuto image postavy, jejíž zautomatizované polykání prášků proti bolesti a pití upomíná na její strašlivé bolesti, a tak do jisté míry omlouvá její chování. Nicméně, pro svou rodinu zůstává monstrem, s nímž se po celý život museli konfrontovat a tajně, či zjevně bojovat. Za uštěpačností a zlou ironií Violet prosvítá smutek a osamělost, a také strach ze života, který jí uštědřil mnoho ran. Každá z jejích dcer je jí svým způsobem podobná, ať už je to rázná Barbara Jitky Nerudové, která se zuby nehty snaží držet figuru, i když se její rodina hroutí, stejně jako naivní a úporná Karen Martiny Prášilové, která si pěstuje svého milence, a snaží se nevidět jeho záporné vlastnosti. A do třetice Ivy Moniky Zoubkové, na pohled rezignovaná a unavená životem, protože jediná zůstala s matkou a snášela všechny její vrtochy, ale s dosud nevyhaslou jiskřičkou poslední naděje. Tou poslední se pro ni stal bratranec malý Charles Aleše Petráše, považovaný celou rodinou za losera. Důvod tohoto statusu se dozvíme – stejně jako ona – až na konci příběhu, a pro hrdinku znamená rovněž konec všech nadějí. Smutek a zoufalství třech sester, které marně hledají jistotu a lásku, nepůsobí vykalkulovaně, a všechny herečky je dokážou na jevišti ukázat s autenticitou a jemnou psychologickou drobnokresbou. Zajímavé herecké výkony přidali i muži, přiženění do rodiny – Barbařin nevěrný muž Bill Jakuba Špalka nebo spolehlivý a konfliktům se vyhýbající Charlie Adriana Jastrabana. Konec, kdy Violet odchází z tohoto světa opuštěná svou rodinou, ale umírá v náručí indiánky Elišky Bouškové, má v sobě smířlivost konců – Violet snad v tento okamžik konečně nachází smíření se sebou samou i světem. Nejnovější premiéra spolku Kašpar je navzdory komornímu rámci příběhu, skutečně velkým plátnem, nabízejícím širokou škálu emocí a velmi dobré herecké výkony.

www.divadlovceletne.cz