zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Jan Teplý: Pokusit se rozkrývat hlubiny, zákoutí lidské duše…

Jan Teplý

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Pro herce Jana Teplého je domovskou scénou
Divadlo pod Palmovkou, kterou už dvakrát nemilosrdně zasáhla velká voda. Nejdříve to bylo v roce 2002, kdy došlo i k zaplavení hlediště. V roce 2013 pronikly do budovy divadla jen spodní vody. I přes poměrně dlouhé provizórium hraní, zůstal Jan tomuto divadlu - s krátkou přestávkou - věrný. Možná proto, že na prknech tohoto divadla stával i jeho otec Jan Teplý st. Zavzpomínali jsme na kultovní inscenace Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky, kterou Jan viděl ve svých sedmi letech, a mně tenkrát bylo sedmnáct… Otázek byla spousta, včetně těch nejobvyklejších - jak to bylo s rozhodováním ohledně hereckého povolání? A jak si stojí v divadle?

Aktuálně hraje postavu Jaga v inscenaci Othella (širší nominace na cenu Thálie 2014 – pozn. red.; mimochodem, v divadelním klubu jsme točili rozhovor právě pod plakátem s jeho postavou). Vidět ho můžete také Maximiliána Aueho (širší nominace na cenu Thálie 2016 – pozn. red.) v inscenaci Laskavé bohyně a od prosince loňského roku jako Torvalda Helmera v Ibsenově dramatu Nora (Domeček pro panenky). Jak se s těmito záporáky dokáže Jan Teplý popasovat? O tom, ale i o životě hereckého dítěte jsme si povídali v okamžiku, kdy se Libeň ocitla bez elektrického proudu.

  • Je pro Vás těžké hrát záporné postavy?
    To určitě není. Pokud máte na mysli například Jaga v Othellovi, tak to beru hlavně jako dobře napsanou postavu, která je pro mě hodně inspirativní. Nalézám v textu různé zajímavé věci, snažím se odhalovat myšlení toho člověka, a tím je to napínavé a zajímavé, protože ani v běžném životě není nic černobílé. Když se podíváte na texty pohádek, tak v některých je zlo a dobro narýsované přímočaře, v některých je víc skryté. Ty druhé přitahují čtenáře rozhodně víc. I když je fakt, že Jago se opravdu vymyká. Najít u něho něco dobrého dá velkou práci. Museli bychom hodně kutat…
  • Dle mého je dobrý v tom, že si drží tu linku nenávisti, jde plánovitě za svým, jen aby druhého zničil…
    Máte pravdu, v tomto je opravdu precizní. Přitom je jeho zbraní slovo, a to ovládá bravurně. Má také své frustrace, ale dokáže se s nimi vypořádat opravdu mistrně. Lidi kolem sebe ničí jedem svého jazyka. Skutečný mistr.
  • Takové postavy jsou ovšem vděčnou potravou pro diváky.
    Osobně bych doufal, že diváka spíš osloví dobré figury, ale všechno se odvíjí od toho, čemu dá divák průchod.
  • Vaše postavy z poslední doby jsou vesměs záporné figury, moc dobra u nich nevidím…
    Pravda, trochu se mi to nakupilo – Maximilián Aue a poslední je JUDr. Torvald Helmer.
  • Zmínil jste Maximiliána Aueho v inscenaci Laskavé bohyně, to je kapitola sama o sobě. Mám pocit, že autor schválně vytvořil figuru, která má v sobě tolik zla.
    To je dáno už v samotné knižní předloze, která stojí za pozornost. Uznávám, je to skutečně hodně šílené. Co všechno se na něm podepsalo? Hlavně jeho kariérismus a válečná doba ho formovaly, i když to byl vytříbený intelektuál, jemný a vzdělaný člověk. V Laskavých bohyních se skutečně dostáváme ke kořenům zla v rodině, což jsou témata věčná. Zlo na první pohled nevidíme, v lidech postupně uzrává. Aue se postupně propracovává k mistrovství. Nejdříve má určité pochybnosti, ale nakonec se z něj stane totální cynik. Zajímavé je, co zlo dokáže s člověkem udělat.
  • Na zatím poslední roli, Torvalda Helmera v inscenaci Nora (Domeček pro panenky), jste spolupracoval s režisérem Janem Nebeským. Jeho pojetí je moderní, a zároveň velmi působivé a tematicky aktuální.
    Osobně jsem rád, že to takhle dopadlo. Dle mého je to po režijní stránce velmi čistá věc. Režisér Jan Nebeský hodně věří hercům, dává jim prostor, abychom na daný výklad, pojetí a ztvárnění víceméně přišli sami. Připadá mi, že na to má nějaké speciální triky a čáry, protože se zdá až zázračné, kolik svobody nám nechává. Nad Ibsenovým textem jsme seděli hodně dlouho, a myslím, že na výsledku je to znát.
  • Jaký podle Vás Torvald je?
    Podobně jako ostatní postavy, které ztvárňuji, ani Torvald není jednoznačný. Naopak, je velmi složitý. Myslím si, že je zásadový. Otázkou je, zda mu to vyčítat, soudit ho za to. V podstatě o všech mých rolích se dá mluvit spíš v psychologickém kontextu.
  • Můžete to upřesnit?
    Nejvíce na všech těch postavách přitahují emoce - mají je nebo ne? Kde v nich vznikají vzorce jednání? Právě to je na postavách přitažlivé. Přijít tomu na kloub, pokusit se rozkrývat hlubiny, zákoutí lidské duše… Když se vrátím k Torvaldovi, ten je coby figura jednodušší v tom, že má rád všechno srovnané, jasné. Manželku Noru používá pro reprezentaci. Je velmi akurátní, v životě má rád disciplínu a přesnost. Režisér Jan Nebeský posílil ve svém pojetí linii vztahu mezi ním a Norou, jejíž postava byla ve své době skandální. Vždyť ona ho opouští (!). Praskají obruče, pukají ledy. Protože najednou objeví podstatu jejich vztahu. Zjistí, v čem žila, za co ji manžel měl, jak ji využíval. Tak se stane, že ti dva najednou nejsou spolu schopní nadále fungovat.
  • V mnohých koncepcích je pozornost zaměřena pouze na Noru, zatímco ti ostatní zůstávají trochu v pozadí. Domnívám se, že Nebeský více upozornil na Vaší postavu.
    V druhém plánu ukázal to, co se děje na pozadí všech těch emocí a problémů. V případě Torvalda se všechno rozrostlo až do kultu narcisa, který se o sebe stará až přehnaně. Důležitá je i jeho kariéra, to je také emoce, ovšem chladná, studená. Touto koncepcí podtrhujeme jeho trapnost, a tím i trapnost ostatních postav. Každý má nějakou povahu a nějaký způsob jednání, ale když se to dostane za určitou mez, může to působit trapně. Torvaldovo sobectví, vidění sebe sama, zcizení od svých blízkých, manželky, dětí, to je jedno ze zásadních témat … Proti tomu stojí teplo domova, a otázky, zda se držet hnízda, být v bezpečí, nebo odejít, zůstat svobodný, ale přijít o jistoty.
  • Odkrývat psychologii postav je jistě zajímavé. Nakolik si postavy, které hrajete, tzv. pouštíte k tělu, pod kůži?
    V určité etapě vytváření role je to podle mého nutné. Dělám to hlavně během zkoušení. Snažím se, abych o hře i postavě věděl co nejvíc, potom můžu být na jevišti svobodnější. V začátcích, po absolutoriu, mi to někdy dělalo problémy, párkrát jsem i narazil. Postavu jsem si pustil k tělu příliš. Odstřihl jsem civil, domov. V takovou chvíli je důležité, aby vám někdo blízký nastavil v pravý čas zrcadlo. Nemusím být masový vrah, abych dokázal hrát masového vraha. Důležitá je fantazie. A také jsem zjistil, že je dobré mít v sobě určitý klid, být soustředěný a vyrovnaný, aby ke mně všechno přicházelo hlavně o zkouškách. Pak se dá herectví od života oddělit.
  • Vy jste měl ovšem herectví v krvi už jako od počátku. Narážím na to, že pocházíte z umělecké rodiny…
    Máma hrála v Kolíně, táta zase v Praze, často točil. Hlídali nás babička s dědou. Když jste v hereckém režimu odmala, tak vám to nepřijde divné. Vybavuje se mi, jak jsem občas na rodiče čekával, ale myslím, že jsem to příliš neřešil. S rodiči jsme si hodně užili hlavně o prázdninách.
  • Odháněl Vás tatínek od divadla?
    Ne. Byl ze staré školy. Spíš pozoroval, kterým směrem se vydám. Když jsem se nakonec rozhodl pro studium na konzervatoři, byl - myslím - rád. Protože sám herectví miloval, měl z mého rozhodnutí radost.
  • V loňském roce jste oslavil kulatiny. Jak se cítíte po čtyřicítce?
    Když jsem byl mladší, představoval jsem si, že bude lepší, až budu starší. Nyní si to neuvědomuji, je to dobrý. Snažím se žít každý den naplno.
  • V současné době spolupracujete hodně s režisérem Michalem Langem. Pokud se nepletu, hrál jste pod jeho vedením na Pražském hradě na konci 90.let v inscenaci Jak se vám líbí …
    To jsme byli „junáci“ (smích). Ještě předtím jsem s ním spolupracoval na Palmovce na inscenaci Pitvory. Pak jsme se dlouho neviděli. V roce 2013 uspěl v konkurzu na uměleckého šéfa Palmovky. V té době jsem tam sice dohrával, ale byl jsem na krátkou dobu na volné noze. Pak jsem se vrátil do angažmá.
  • S Michalem Langem spolupracujete od jeho nástupu na Palmovku, od Krvavé svatby po nejnovější tituly Laskavé bohyně či Othello. Rozumíte si?
    V některých věcech si určitě rozumíme, není to jen pozice režisér a herec, možná je to spíš taková partneřina. Zejména, když režisér bere herce jako partnera, pak je to určitě lepší.
  • Jak to bylo s Vaším odchodem a návratem do angažmá? Myslíte si, že je Vám Divadlo pod Palmovkou souzené?
    Nerad používám patetická slova, nevím. Svým způsobem asi ano. Odešel jsem na chvíli, vzápětí mě Michal Lang oslovil a já se vrátil. Asi mám to divadlo rád. Táta tady působil dvacet jedna let (tehdy Divadlo S. K. Neumanna – pozn. red.). Občas se mi vybavuje, jak tady hrál…
  • Za dobu Vašeho zdejšího působení zasáhly budovu dvě povodně. Jaké to je přijít o divadlo?
    Po první povodni to bylo poměrně rychle zrekonstruováno, po druhé se tu skoro dva roky nehrálo. Taková situace není příjemná. Zahráli jsme si v různých divadlech. Ale když toho je moc, pak je člověk hodně unavený. To, že hrajete pokaždé v jiném prostoru, vyžaduje kompromisy, hlavně umělecké, což není příjemné. Náročné byly zejména zájezdy na otočku. Když se na místě přespávalo, tak to byl pro nás takový výlet.
  • Zkusil jste angažmá i volnou nohu… Chápu to tak, že jste návratem do angažmá zvolil jistotu?
    Nejnapínavější na herectví je právě to, že nikdy nevíte, co bude. I když angažmá skutečně nějaká jistota je. V našem divadle mám vždycky na konci sezóny pohovory, takže víme, co nás čeká dál. A ta m možnost svobodně se rozhodnout, zda odejdete, stále existuje. Já chci hrát divadlo, které mě baví, mít kolem sebe lidi, s nimiž to divadlo společně vytváříte. To pak má nějaký význam, a dostavují se i úspěchy, a úkoly Vám dávají možnost růst. V tom má souborové divadlo určitě smysl. Pro mě je důležité vědomí, že jsem volnou nohu také zvládl, i když člověk zažije i nepříjemné situace, kdy neví, co bude dál. A musíte nějak zareagovat, řešit to. To ovšem neznamená, že se v angažmá můžete jen tak upelešit, to s naším povoláním nejde dohromady. Sice občas mám nějakou televizní nebo filmovou práci, což pomáhá finančně, ale je pro mě důležité, že mám divadlo, kam se vracím. Tady mi je dobře.
  • Dá se podle Vás divadlo přirovnat k droze?
    Určitě, baví mě to. A určitě se dá být na tom závislý, protože kromě vlastního života žijete ještě příběhy postav, které hrajete. Je jich spousta, a někdy ty další životy a příběhy, do kterých se dostáváte, můžou být i nebezpečné.
  • Máte kolem sebe někoho, kdo Vám třeba s nadsázkou řekne: „Ach jo, ty zase hraješ, dej pokoj…“
    Takové upozornění v podstatě neslyším, protože můj nejlepší kamarád je spolužák z konzervatoře, a i mí blízcí se motají kolem divadla. Už jsem přeci něco jen na jevišti zažil, myslím si, že sám sebe dokážu kontrolovat. Důležité je, abych nebyl takový ten herecký hysterik.
  • Tak ať se Vás drží zajímavé role. Mimochodem – co Vás teď v divadle čeká?
    Díky za přání. Začínáme zkoušet s Michalem Langem inscenaci Paní Bovaryová

    6.3.2017 16:03:11 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •