zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Alena Bazalová: Když si holka při těle umí sama ze sebe udělat legraci, je divákům mnohem blíž…

Herečka Alena Bazalová

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Herečka s širokým úsměvem a se srdcem na dlani –
Alena Bazalová. Před týdnem převzala ocenění ankety diváků nejoblíbenější herečka v Městském divadle Mladá Boleslav v roce 2016. Nejnověji má za sebou premiéru inscenace Shakespeare ve 120 minutách, a ocenění ji přinesla především role Sally Bowles v muzikálu Kabaret. Divadelní běh je neúprosný, a přicházejí stále nové úkoly. V těchto dnech se připravuje na roli Nell Gwynnové, královy milenky, v inscenaci Krás(k)a na scéně. Alena pochází z Olomouce, ale od svých patnácti let žije v Praze. Za všechno prý mohou zuby… Protože její kořeny sahají na Hanou a Slovácko, není divu, že jsme si povídali také o lidovém kroji. A samozřejmě hlavně o divadle. Herečka mj. zavzpomínala na své pedagogy, režiséry Ivana Rajmonta a Jana Bornu.

  • Diváci Vás zvolili ve své anketě nejlepší herečkou za rok 2016. Jak se po tomto ocenění cítíte?
    Vůbec jsem to nečekala. Už vůbec jsem si nemyslela, že by mi takové množství lidí dalo v anketě hlas. Potěšilo mě také, že je tolik lidí, co mi tu cenu přejí… dostala jsem spoustu SMS zpráv, ale i osobních gratulací. Mám neskutečnou radost, že to všechno sdílí se mnou tolik lidí.
  • Vaše rodiče se večera zúčastnili?
    Nebyli tam, nadšení se mnou sdíleli alespoň na dálku. Na premiéry ovšem jezdí. Jsou při nich takoví mí maskoti, je to úžasné. Oba mají pronikavý smích, tak jsou dost slyšet. Vždycky mě povzbudí, když mám v hledišti někoho blízkého.
  • Herectví jste si prosadila až na vysoké škole. Jak se na to dívali rodiče?
    Když jsem za rodiči po základní škole přišla s tím, že bych ráda studovala herectví, nebyli moc nadšení. Doporučili mi, abych šla raději studovat nějaké řemeslo. Teď s odstupem času vnímám jejich doporučení, jako to nejlepší. Na herectví jsem v patnácti letech nebyla zralá. Dnes už jsou rádi, že jsem si šla svou vlastní cestou a velice mě podporují.
  • Jakou střední školu jste vlastně studovala?
    Maturovala jsem jako zubní technik, což je vlastně také tvůrčí manuální práce. Dokonce i na střední školu jsem dělala talentovky, musela jsem umět malovat, modelovat, bylo to i o výtvarném umění. Zdravotnictví máme v rodině – tatínek je zubní lékař, maminka zdravotní laborantka.
  • Jak to přišlo, že Vy, holka z Moravy jste studovala Střední zdravotní školu na Alšově nábřeží v Praze?
    Představte si, že jsem dokonce střední školu měla v Olomouci pět minut od domu. V roce, kdy jsem končila základní školu, ovšem příslušný obor neotvírali. Pak zbývalo Brno nebo Praha. Ta si mě při dni otevřených dveří získala. Ze školy je jedinečný výhled na Hradčany, Vltavu, Petřín…, za rohem je Rudolfinum. To mě uchvátilo.
  • Po maturitě DAMU skoro za rohem…
    O pár set metrů dál.
  • V době talentových zkoušek u Vás vrcholila příprava k maturitní zkoušce. Můžete toto období trochu přiblížit.
    Na DAMU jsem se dostala už někdy v březnu a maturitu jsem měla před sebou. Bála jsem se to říct na střední škole, aby mě vůbec pustili k závěrečné zkoušce. O to víc jsem se snažila se připravit na maturitu, naštěstí se to všechno povedlo.
  • Vzpomenete si na texty pro talentové zkoušky?
    Připravovala mě herečka Vlasta Hartlová z Moravského divadla v Olomouci. Drtila jsem Bláznivou ze Chaillot, roli Kačenky ze hry Hrátky s čertem, pak jsem měla báseň Déšť od Václava Hraběte a monolog Dulcinei z muzikálu Don Quijote. Hlásila jsem se totiž i na JAMU, na muzikálové herectví.
  • Ale uspěla jste na DAMU a měla jste štěstí na dva skvělé pedagogy, kteří už bohužel nejsou mezi námi - Jana Bornu a Ivana Rajmonta…
    Oba dva byli výjimeční tím, že svou práci dělali nejméně na sto padesát procent. V případě Jana Borny jsme byli jeho poslední ročník. Byl to člověk s úžasným humorem. V něčem byl přísný, ale dokázal v nás vidět ty pravé barvy, které my jsme si nacházeli až postupem času. Náš ročník skutečně sestavil neuvěřitelně barevně. Každý jsme byli typově jiný (spolužáci Ondřej Bauer, Diana Čičmanová, Michal Dudek, Petra Horváthová, Josef Guruncz, Kristýna Hrušínská, Jiří N. Jelínek, Anita Krausová, Karel Kratochvíl, Anna Schmidtmajerová – pozn. red.). V době studií jsme se hodně semkli. Dobře nám to v ročníku fungovalo. Inscenaci Spalovač mrtvol jsme v dějinách Disku hráli nejdéle. Bylo to naše první představení, které jsme tam uváděli.
    Pokud jde o Ivana Rajmonta, mají na něj lidi, kteří s ním pracovali, rozdílné názory. Byl hodně energický a silný, dokázal někdy lidi převálcovat. Mě osobně naučil režii. Hlavně, co mám a můžu jako herečka požadovat po režisérovi a naopak. Toto mi do divadelního života dalo nejvíc. Usnadňuje mi to práci a komunikaci s režiséry. Vedla jsem amatérský spolek Nahoď to! tady v Praze, a při tom jsem si vzpomněla na spoustu věcí, které mi říkali pan Rajmont a pan Borna.
  • Vztah herec a režisér, to je zajímavé téma…
    … jeden druhému musí umět říct, v čem se necítí dobře, co by se mělo doladit. Potom to vede k růstu postavy a dobrému fungování celé inscenace.
  • Ochutnala jste i roli režisérky. V jakém postavení se cítíte lépe?
    Rozhodně jako herečka. I když jsem měla naprosto jedinečnou možnost režírovat autorské pohybové představení v experimentálním divadelním prostoru NOD s názvem ONA. Dostala jsem se k tomu čirou náhodou, a byl to pro mě úžasný zážitek. Režie je ale velká zodpovědnost. Režisér musí pojmout obrovské množství informací a pracovat s nimi a já obdivuji každého, kdo se tomu věnuje. Zvláště když vidím, že je režisér připravený a za jeho prací stojí spousta úsilí.
  • Při této práci je důležitá i partneřina, nejen herecká, ale i režijní. V tom je nevýhoda angažmá, že si partnera nemůžete vybírat. Na volné noze si projekt nebo režiséra zvolíte sama.
    Nechci vám brát iluze. Ale když je člověk na volné noze, což jsem sama zažila, a nejde z jedné nabídky do druhé, tak si zas až tak nevybírá. Každá práce se hodí. Po letech jsem udělala to, že jsem si vybrala divadlo. Líbí se mi, jakým způsobem se v Mladé Boleslavi pracuje, líbí se mi režiséři, kteří tam přicházejí.
  • Angažmá v Mladé Boleslavi Vám přineslo roli Sally v inscenaci Kabaret. Jak tuhle svou postavu vnímáte?
    Kabaret už hrajeme skoro rok, zanedlouho bude mít derniéru. Sally je především nespoutaný živel, nechce být svázaná nikým a ničím, a dost si řídí život sama. Trošku válcuje lidi kolem sebe, je svým způsobem sobecká a spontánní.
  • Je to podle Vás současný výklad postavy nebo se tak mohla chovat i v těch 30. letech?
    Myslím si, že v Berlíně v tehdejší době kabaretů to tak mohlo být. Přeci jen byla Angličanka, v tomto směru to měla mnohem snazší. Přijela do Berlína jako cizinka, tak byla pro Němce něčím zajímavá a neobvyklá. O to větší úspěch mohla mít. V té době byly kabarety svým způsobem bizarní a tak trochu na hraně. Dnes už to pro nás není nic neobvyklého. S erotikou se setkáváme všude, nepřekvapí nás, když vidíme nahotu. Tehdy to určitě působilo odvážně.
  • Sally je tedy soběstačná, emancipovaná a razí si svůj život… jak je na tom Alenka Bazalová?
    (Smích.) Myslím si, že jsem si prošla vším možným, trochu i Sally tam jednu dobu byla.
  • Byla jste i barmanka?
    Ano, servírka, za dob studia na DAMU, nebo i potom. Taky jsem měla tendenci být svobodná, mít věci kolem sebe uvolněné. Dneska už mířím ke klidnému životu, k rodině a závazkům. K něčemu stálejšímu. To platí i o angažmá.
  • Tím pádem je jasné, proč už nejste na volné noze.
    Myslím si, že pro herečky je angažmá lepší než volná noha, mají to trochu jiné než herci. I když je jasné, že hodně hereček by se mnou nesouhlasilo. Angažmá má své výhody i nevýhody, ta svoboda je trošičku jinačí. Patřím k lidem, kteří potřebují mít dobré zázemí pro svou práci. A to mi angažmá rozhodně dává.
  • Vydejme se do minulosti. K Vašemu původu. Pocházíte z Hané… jak to máte s krojem?
    Docela jste mě překvapil, že se ptáte zrovna na kroj... Čeká mě svatba a právě v kroji se chci vdávat. Mám k tomu velmi blízký vztah. Nemám přímo kroj z Hané, ale mí prarodiče pocházejí ze Slovácka, takže i lidová muzika je blízká mému srdci. Když jsem se poprvé oblékla do kroje na dědečkovy narozeniny, pochopila jsem, že je to neuvěřitelně sváteční a vzácné oblečení, které zvýrazní daný okamžik.
  • Je z kroje cítit ta tradice, sounáležitost s předky, sepjetí s půdou…
    Rozhodně. Každá výšivka má nějaký smysl, z jeho zdobnosti se pozná, nakolik byl kraj, odkud pochází, bohatý. Mít na sobě kroj, je opravdu krásný pocit.
  • Zanedlouho Vás čeká premiéra inscenace Krás(k)a na scéně v režii Petra Mikesky. Co nám prozradíte o příběhu?
    Je to opravdu krásný text popisující příběh posledního shakespearovského herce hrajícího ženské role. Scéna Michala Syrového je velkolepá, kostýmy od Agnieszky Páté-Oldak jsou také úžasné. Moje role je Nell Gwynnová, králova milenka. To byla skutečná osoba na dvoře Karla II.
  • Nesetnuli jí náhodou hlavu?
    Ne. Dokonce krále přežila. Byla jeho nejoblíbenější milenkou, protože z ní sršela radost, byla vždy veselá, pozitivní a příjemná. Byla velmi diskrétní a tím si dokázala udržet postavení na dvoře. Ta role je podobná skutečné postavě, je zábavná, zároveň prostá. Říká se, že se Nell Gwynnová narodila na uhlí. Měla maminku, která byla kurtizánou. Ke dvoru se dostala více méně náhodou. Moje role je tedy žena, která má kořeny nízko, moc se neumí chovat, ale protože je spontánní, otevřená, tak ji král miluje, drží si ji u sebe a ona ho baví.
  • Máme se tedy na co těšit… Vraťme se ještě k předchozí premiéře: Shakespeare ve 120 minutách. Ženy jsou tam v převaze – dvě herečky a režisérka. Jak jste si jediného muže – Aleše Petráše - přizpůsobili?
    S kolegou Alešem jsme si dlouho přáli společně hrát, protože jsme dlouholetí kamarádi. Když jsme se dozvěděli, že jsme obsazení do Shakespeara ve 120 minutách, měli jsme obrovskou radost. Bylo to velice příjemné zkoušení založené na improvizaci. Já nějaké zkušenosti s takovýmto stylem divadla měla, Aleš zřejmě také, pro kolegyni Frydeckou to byla trochu neznámá. Všichni jsme se semkli, drželi jsme se, pomáhali jsme si, snažili jsme se najít společné principy, a tak atmosféra byla úžasná. S Alešem i Karolínou je to příjemné hraní.
  • Narazila jste na to, že v tomto představení hodně improvizujete. Jaké je zkoušení, když nemáte pevně daný text?
    Je to těžší. Vznikaly nové situace, které jsme si museli vymyslet, protože původní text je napsaný pro tři muže. My máme úplně jiné pojetí, i obsazení, tedy dvě ženy a jeden muž. Takže musíme diváka akcí přesvědčit, proč nás zrovna napadla tato Shakespearova hra, jak jsme se k tomu dostali… takže jsme při zkoušení museli vymýšlet oslí můstky, i to, jak to celé naplnit. Musím říct, že to někdy bylo hodně náročné na přemýšlení.
  • Jak vnímáte výsledek?
    Včera jsme hráli, a bylo tam hodně mladých, od nichž máme většinou dobré odezvy, a ozýval se víc než potlesk. Měli jsme z toho dobrý pocit.
  • Improvizaci jste si vyzkoušela i jinde?
    Spolupracuji s divadelním spolkem Geisslers Hofcomoedianten ve Vile Štvanice, tam na podobném principu fungujeme. Děláme barokní přepisy her. Když se zkouší nějaká nová hra, tak se vezme třeba osmina z textu, v podstatě jen taková hlavní linka, a jinak se všechno vymýšlí a vzniká z improvizací. Takže, do takového způsobu práce jsem už byla zasvěcená.
  • Nedovedu si Vás představit ve vypjaté dramatické roli. Ale i takové úkoly Vás v budoucnu čekají…
    Snad tuto vážnou polohu v sobě mám. Pravdou je, že mám komické role moc ráda. Ráda lidi rozesmívám. Není úplně snadné vytvořit komiku na jevišti. Když se mi to povede, mám z toho radost. Kdo ví, co si ještě v Městském divadle v Mladé Boleslavi zahraji.
  • V případě humoru je někdy složité odhadnout, kdy už je to moc. Nemáte s tím problémy?
    Určitě. Snažím se na toto dávat pozor. Zkouším takovým stylem, že ty věci dělám s velkou vervou, pak se řídím pokyny režiséra, který mi většinou říká – uber. Takže spíše ubírám, než abych přidávala. Tím si vlastně najdu míru. Zvlášť u Shakespeara ve 120 minutách je velmi tenká hranice, protože si to držíme na otěžích sami. Tam jde opravdu o to, abychom to nepřepískli a nebyla z toho fraška nebo něco nevkusného.
  • Je bolestivé udělat si legraci sama ze sebe?
    Ne. Založila jsem si na tom kariéru. Od DAMU, kdy jsem dostávala role např. v růžových kraťáskách a bílých silonkách, což je s mojí postavou komické samo o sobě. I to, že jsem žena plných tvarů, dle mého ke komice prostě vybízí. Když si holka při těle umí sama ze sebe udělat legraci, tak je divákům mnohem blíž. Protože těch dokonalých hereček s krásnými postavami je plno, a já je pochopitelně obdivuji. Ale je těžší se s nimi sžít, protože vidíte něco dokonalého, k čemu se chcete přiblížit, ale prostě to nejde. To, že si ze sebe umím udělat legraci, je výhoda. A já si tu legraci ráda ze sebe dělám.

  • Oficiální životopis zde

    6.2.2017 23:02:57 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory