Scéna.cz 

Dvě drobnosti z Dlouhé

Dvě nejnovější inscenace, které představilo Divadlo v Dlouhé, lze směle nazvat divadlem malých forem. Napovídá tomu i fakt, že se neodehrávají v tradičním prostoru velkého sálu, ale v jakémsi upraveném prostředí.
První inscenace pod názvem Hovory na útěku pozvala diváky na jeviště, Na improvizovaném stupňovitém hledišti, vystavěném přímo na scéně, sedí diváci tváří v tvář oponě, vzdálené cca 2 metry. Před ní na křesílkách u malého stolku sedí dva protagonisté, patrně emigranti čekající na vydání pasu, event. povolení k výjezdu do zahraničí.

Po rozhrnutí opony po každém z jednotlivých dialogických zastavení spatříme kapelu s velice svéráznými zpěváky, kteří v kabaretním stylu doplňují dialog dvojice. Připomeňme, že Hovory na útěku napsal Bertolt Brecht v letech 1940 - 1941 ve Finsku, kam utekl z nacistického Německa. A do češtiny je přeložil před mnoha desítkami let Ludvík Kundera. Připomeňme také, že Hovory na útěku byly před lety jednou z absolventských inscenací Jana Borny na pražské DAMU. Kruh se symbolicky uzavřel, neboť tato inscenace byla jeho poslední režií (společně s Miroslavem Hanušem), realizovanou krátce před jeho skonem. Je až neuvěřitelné, a tedy dosti děsivé, jak znějí v dnešní době hovory o uprchlictví, rasismu, nepříjemnostech s úřady, vzdělávání, fungování státu, válce, hrdinství, humanitě či existenciální situaci člověka v nejistém světě současně a aktuálně. Brechtova slova jsou přesná, a tvrdá. A tak, jak si autor přál, nutí diváka k zamyšlení… Miroslav Hanuš jako dělnický Wintr a Miloš Kopečný jako vědec Oto, dva uprchlíci, kteří se náhodně sešli v jedné hospodě (čekárně?), tedy nepotřebují žádná velká gesta a expresivitu. Jejich projev je spíše ztišený, minimalistický, ale zároveň mají potřebný ironický nadhled. Přitom či právě proto znějí dialogy nesmírně působivě. Expresivitu, která by snad někomu mohla scházet, do představení dodají písně dekadentní britské kapely Tiger Lillies (viděli jsme je několikrát v pražské Arše), která se svým soundem i drsnými texty punkově hlásí k brechtovskému odkazu. Bizarní expresivní líčení členů kapely připomíná meziválečné berlínské kabarety. Divadlo pochopitelně využívá své domény, totiž na nástroje hrajících a zpívajících herců. Zatímco kapela v čele se skladatelem a pianistou Milanem Potočkem je doplněna o několik profi hudebníků, zpěv (jako obvykle skvěle!) obstarávají herci. Ti mají lakonická ilustrativní pojmenování: Eva Hacurová (velká žena), Magdalena Zimová (malá žena), Martin Matejka (muž bez vlasů), Veronika Lazorčáková (Světlovlasá žena) a Jan Meduna (muž s vlasy). Každý z nich vystřihne nejméně jednu píseň, v češtině otextovanou Miroslavem Hanušem. Z mého pohledu nejvýrazněji působili Magdalena Zimová jako skrčkovitá, deformovaná žena-dítě a Martin Matejka evokující svým hlasem sólistu skupiny Tiger Lillies Martyna Jacquese. Zkrátka, Hovory na útěku patří k představením, která mají potenciál uspokojit jak diváky, kteří nejsou příliš zvyklí chodit do divadla, tak i ty náročnější. Je to výmluvné, aktuální, vtipné a chytré. (Ano, moji milí, všecka tráva už je spasena/ A na kontinentech se proslýchá, že život už není/Hoden toho, abychom jej žili/Rasy jsou staré, nic už se od nich nedá očekávat/ Planeta se točí a točí a je ohryzaná/Všemu je konec, nějakou dobu se o tom ještě bude klábosit. /Jsme pouze pozdní pokoleníčko očitých svědků/A této epoše se bude říkat: Gumová).

Druhá inscenace rovněž zapadá do žánru malých forem, a to jak délkou (cca 50 minut), tak prostorem, kde se odehrává (ve foyeru divadla). Režisérka a choreografka Adéla Laštovková – Stodolová na ní spolupracovala nikoli s dramatikem, ale známým psychologem, který má více než dvacetiletou zkušenost z rodinných konstelací, Janem Bílým. Inscenaci, která měla premiéru v polovině ledna, nazvali Dating v osmi. Námět je prostý - totiž rande muže a ženy, kteří už za sebou mají v životě leccos, a vláčejí tedy s sebou všechna traumata vztahů, které nevyšly, obavy z nového, ale i přehnaně idealistické představy o partnerovi, kterého hledají. Autoři inscenace vycházejí z toho, že nikdy- zvláště u takovýchto situací- nejsme sami jako jedna osoba, ale že se v nás sváří postav několik, do nichž naléhavě znějí názory našich rodičů a přátel, kteří nám neustále našeptávají protichůdné rady a kritiky. Tím nám zabraňují chovat se tak, jak bychom chtěli nebo uměli. Nejde tu tedy o nic více, ale o nic méně, nežli o hledání vhodného partnera, s kterým bychom vydrželi (a on s námi), ale zároveň jsme se z takového spojení radovali (y). Režisérka společně se čtyřmi ženami a čtyřmi muži rozehrává přípravu na schůzku, první setkání, první důvěrnosti, hádku, rozchod, smíření. Námět je vlastně banální, nicméně je to záležitost, kterou někdy v životě – nejednou – řešil každý z nás. Tady je téma podáno vtipně a s lehkostí. Kromě ústřední dvojice – ON Jana Meduny a ONA Evy Hacurové – se na scéně a kolem toho „svého“ pohybují tři alter ega, z nichž každé má něco do sebe, ale jeho samotná existence působí trapně až nesnesitelně. Přitom je radost sledovat sexy kočku Veroniky Lazorčákové s grify z amerických filmů, Lenku Velikou jako břitkou glosátorku feministku se sklony k životnímu pesimismu, či ustaranou matku kvočnu Marie Turkové. A na druhé straně prvorepublikového elegána Jiřího Wohanky, který je až protivný svou udolávající empatií a familiérností, infantilního chlapečka Čeňka Koliáše či suverénního sexistického playboye Jakuba Tvrdíka. I když je v inscenaci řečena spousta slov, svou důležitost tu má i pohybová stránka – a zde je patrná choreografická zkušenost režisérky. Nejedná se ovšem o pohybovou inscenaci, spíše o promyšlené prostorové „konstelace“ protagonistů, které jsou jen přídavkem k textu. Nečekejte tedy regulérní propracovanou inscenaci, ale příjemně hravou záležitost, třeba na sobotní večer. Domnívám se, že inscenace může sloužit i jako jistý manuál při problémech se seznamováním pro mladou generaci. Ostatně, tuto možnost využití naznačilo i zařazení premiéry do programu Festivalu 13 +.