Scéna.cz 

Já, Baťa ve Zlíně

Uvádět hry o hrdinech z minulosti země nebo konkrétního města bezpochyby patří k nepsaným úkolům regionálních divadel. A je jasné, že v každém kraji se nějaký takový hrdina najde. Mluvíme-li o Zlíně, snad u nás neexistuje člověk, kterému by nenaskončilo jméno BAŤA… Před pár lety naplánovali ve Zlíně volnou trilogii na téma baťovského rodu (všichni jeho představitelé jsou náležitě „zmapováni“ a poskytují svými životy vskutku zajímavý materiál).

Na sklonku roku 2014 uvedlo Městské divadlo Zlín původní hru Dodo Gombára (v jeho režii) Baťa Tomáš, živý. V letošním roce navázal druhý díl pod názvem Já, Baťa, kterou napsal Peter Pavlac a režíroval Patrik Lančarič. Kuriozitou je, že obě hry realizovali slovenští tvůrci (!) Meditovat nad tím, proč tomu tak je, ovšem není předmětem této recenze. Jediným spojovacím článkem mezi tvůrci a oběma díly je dramaturg a také překladatel Vladimír Fekar.
O čem konkrétně tedy druhá část trilogie pojednává? Děj navazuje na předchozí díl tím, že začíná po nešťastné smrti zakladatele obuvnické dynastie, Tomáše Bati. Ústřední postavou je jeho bratr Jan Antonín Baťa. Za jeho vedení došlo na jedné straně k velkému rozkvětu firmy a její masivní expanzi do zahraničí, ale také k výraznému rozvoji Zlína samotného, ať už po stavební stránce, tak v oblasti filmového průmyslu a dalších odvětvích. Na druhé straně se J. A. Baťa jevil silně kontroverzní postavou, hlavně v kontextu II.světové války a jeho údajné spolupráce s Němci i následné emigraci. Ale nejen to – Janek Baťa vždy představoval silnou tvrdohlavou osobnost vizionářského typu, která to v normálním životě nikdy nemá snadné. Hra se pokouší formou dokumentárního dramatu zachytit klíčové okamžiky, nejvýraznější počiny a myšlenky Baťovy, a stává se tak výrazným obhájcem tohoto světově proslulého podnikatele (rozsah jeho aktivit, ale i mnohých nerealizovaných představ nemá v našich zemích obdoby – včetně utopistického plánu na přesídlení celého národa do oblasti Jižní Ameriky). Jak víme, mnohé vlastnosti, ať je to nesmiřitelnost a zatvrzelost, workoholismus a stejné nároky na ostatní, překvapivá politická předvídavost a až směšný idealismus a snílkovství mohou být posuzovány z různých stran zcela opačně. V tomto případě je jasné, že v Pavlacově hře jde o zcela opačný pohled na Baťu, než měla poválečná komunistická justice, která jej odsoudila z absurdních důvodů k absurdnímu trestu, a to především proto, aby mohla zrekvírovat jeho dosažitelný majetek.

Autor Peter Pavlac v textu hry výrazně vychází z dobových dokumentů, ale i pamětí Bati a jeho spolupracovníků i nepřátel a oponentů, a dohromady skládá zajímavou mozaiku, v níž je sem tam nějaký dílek navíc (tedy různé verze téhož – například pokus o různé verze rekonstrukce událostí týkající se závěti a postoupení dědictví bratrovi místo manželce a synovi Tomáše Bati). Z dlouhodobého hlediska samozřejmě již víme, že toto rozhodnutí Tomáše Bati bylo prozíravé, a věhlas rodinného podniku výrazně posílilo. Na druhou stranu ukazuje mezi řádky nejen téma české povahy, ale i zařazení do světového kontextu dravého konkurenčního boje, v němž se ukazuje, že malost a závist nepatří jen do našeho regionu.

Autorem scény je Pavel Borák, který na točně vytvořil různé podoby Baťovy kanceláře, ale také jeho pracovnu v Brazílii. K tomu se menší proměnou může prostor změnit v soudní síň nebo byt Baťových). V prostorách točny se odehrává většina děje, ale část příběhu je rozehrána v hledišti mezi diváky. Odtud, nejprve jako pozorovatel, a posléze jako jednající osoba do „rekonstrukce“ vstupuje Jan Baťa (hraje ho Rostislav Marek, který měl v minulém projektu roli syna J. A. Bati). Jedním z handicapů dokumentárního divadla je, že většinou nepůsobí příliš atraktivně na pohled. Ani v tomto případě se nejedná o zvláště nápaditý jevištní tvar. Promluvy jsou většinou značně statické, nicméně síla výpovědí a faktů dokáže diváky strhnout, a udržet pozornost po dobu více než tříhodinové inscenace. Je patrné, že ve Zlíně je vzpomínka na J. A. Baťu stále živá – ostatně snad v každé rodině se najde někdo, kdo u Bati nebo pro něj pracoval. A dá se říci, že si Rostislav Marek svého Jana Antonína dobře nastudoval. Je mu podobný nejen fyzicky, ale také temperamentem, gesty i prvorepublikovým témbrem hlasu. Dovedně balancuje na hraně patosu, expresivity projevu, vzteklých výpadů i ztišené, hořké rezignace na konci, kdy dobrovolně, zmožen bojem se vzdává vlády nad podnikem ve prospěch svého synovce. Z postav, které jej obklopují, zaujme zejména bratr Edvarda Beneše, senátor Vojta Beneš Gustava Řezníčka, který uvážlivě, ale s respektem vůči Baťovi zprostředkovává jednání s válečnou azylovou vládou v Londýně, a v menší roli advokáta, který se v nespravedlivém poválečném procesu vzdal obhajoby, Josef Koller. Přizpůsobivost režimům všech dob a schopnost vždy a všude zdárně využít situace dobře vystihl Jan Leflík jako Jiří Udržal.

V případě této zlínské inscenace (jejíž uvedení je doprovázeno výstavou dokumentů a fotografií týkající se rodiny J. A. Bati) se spíše nežli o výrazný divadelní počin jedná o výjimečnou společenskou událost, která má velký smysl pro povzbuzení sebevědomí města. V českém kontextu je pak zajímavé připomenutí velké osobnosti, která nejenže významem přesáhla region, ale i hranice naší země a dodnes patří mezi nejvýznamnější jména světového podnikání.