zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Daniela von Vorst: Budoucnost je otevřená

Daniela von Vorst

autor: Scena.cz   

zvětšit obrázek

Jak získat nejmladší generaci diváků pro divadlo? O tom něco ví Daniela von Vorst, která má v Národním divadle na starosti organizaci a realizaci nejrůznějších workshopů věnovaných divadlu. Téma velmi zajímavé, a tak jsem se jako divák nejen zúčastnila dvou dílen, ale také si s Danielou povídaly o dalších projektech, které v ND rozjela.

  • Jak jste se k této práci dostala?
    Původně jsem vystudovala herectví na Konzervatoři a už během studia jsem několikrát zažila atmosféru představení pro školy. Klíčovým zážitkem pro mě bylo představení Tartuffa ve Švandově divadle na Smíchově, kde jsem tenkrát brigádničila jako uvaděčka. Dopolední představení nejsou většinou u herců moc oblíbená, zdá se mi, jakoby mladé publikum bylo často vnímané jako podřadné, prostě „jenom děti“ popřípadě „puberťáci“. A přitom právě dětem a zejména dospívajícím je potřeba věnovat zvýšenou péči. Každopádně, tenkrát se na Tartuffovi obě strany, jak jeviště, tak hlediště, úplně minuly. Mládež se hlasitě bavila, házela po sobě chipsy a paní učitelky zatím pily kafe v kavárně. Představení muselo být přerušeno, protože herci sami sebe skoro neslyšeli a dohrálo se, až pod vězeňským dozorem přivolaných učitelů. Já jsem měla to představení hrozně ráda, věkově jsem byla jen o pár let starší než ti „puberťáci“ a vůbec jsem nechápala, jak to, že je představení neoslovilo, jako mě. Nedali mu vůbec šanci. Tak jsem přemýšlela, jakým způsobem by šlo přiblížit divadlo mladým divákům, kteří se na představení dostanou třeba skutečně jen jednou za rok povinně se školou. Po absolutoriu jsem se proto přihlásila na brněnskou JAMU do Ateliéru Divadlo a výchova. Během toho jsem vedla nějaké workshopy a pravidelně zkoušela se studentským souborem Oldstars, ale vždycky jsem pracovala s lidmi, kteří se už o divadlo sami zajímají. Jak ale oslovit ty, kteří k divadlu žádný vztah nemají? Anebo mají, ale někdy po zkušenosti z povinných návštěv se školou nebo prarodiči, ne příliš vřelý. Odpověď jsem našla v Berlíně, kde jsem byla v rámci programu Erasmus na divadelní fakultě a seznámila se tam s oborem divadelního lektorství. V Berlíně jsem pak zůstala ještě o půl roku déle na stáži v Maxim Gorki Theater. A právě tam jsem našla to, co mi chybělo, a co tenkrát asi chybělo i těm divákům na dopoledním Tartuffovi, totiž workshopy a tvůrčí dílny, jako taková zážitková a hravá příprava na návštěvu divadla. Ta stáž mě tenkrát hodně ovlivnila a v tu chvíli bylo pro mě lektorství smysluplnější cestou, než nějaká herecká kariéra. Takže jsem se v tom doslova našla. Mimochodem, první workshopy k představení jsem po návratu z Berlína dělala právě ve Švandově divadle a právě pro školy. To bylo pro mě takové zadostiučinění divadlu.:0)
  • Momentálně rozjíždíte stále více naučných programů v rámci pražského Národního divadla. Je to logické pokračování vašich předchozích snah?
    V Národním divadle jsem od konce sezóny 2013/14. Vlastně to vyplynulo z akce, kterou jsme společně se spolužačkou z JAMU, Terezou Strniskovou, uspořádaly v Ostravě. Tereza byla divadelní lektorkou v Národním divadle moravskoslezském a společně jsme uspořádaly konferenci s trošku kostrbatým názvem: Cesty ke spolupráci divadel a škol v německém a českém kontextu. Já jsem tou dobou žila v Hamburku a měla k německému divadelnímu lektorství blízko, tak jsem oslovila německé lektory a přijeli jsme, podělili se o zkušenosti, workshopy a hlavně – otevřeli téma výchovy k diváctví, které do té doby u profesionálních divadel de facto neexistovalo, a které je, podle mého názoru, víc než kdy jindy nezbytné. Setkalo se to s velkým ohlasem a já jsem byla poté oslovena, abych u Činohry Národního divadla zkusila pilotní program tvůrčích dílen. Od sezóny 2015/16 pak probíhaly dílny pro školy pravidelně. Jenomže do Národního divadla chodí diváci ve věkovém rozpětí 5 až 90let a ti by také neměli zůstat ochuzeni. Proto se dílny k představením rozrostly o speciální workshopy, rozšířili jsme dramaturgické úvody a diskuze po představení, zavedli nezvyklé doprovodné programy, prostě snažím se vymýšlet nabídku tak, aby si každý divák něco našel. Nutno podotknout, že tohle všechno bylo možné nejen díky otevřenosti vedení Činohry, ale také díky finanční podpoře Mecenášského klubu ND.
  • Domnívám se, že taková nabídka je velmi potřebná. Do jisté míry suplujete funkci učitelů či rodičů. Otevíráte nové cesty. Jak jste zmiňovala, hlavní inspiraci jste našla v Německu? Při vašem studiu jste poznala, jak to tam funguje?
    Práce s publikem ve smyslu divadelního lektorství není ani v Německu až tak starým oborem. Teprve koncem 90. let začala vznikat první lektorská oddělení u divadel. Ovšem v dnešní době je téměř nemyslitelné, aby v divadle, zejména činoherním, chyběly doprovodné a vzdělávací programy pro veřejnost. Včetně nabídky vzdělávání pro učitele, jakými metodami lze žáky připravit a motivovat na témata dané inscenace, jak s nimi mluvit o tom, co viděli a jak a čím je divadlo oslovilo. Školy takových nabídek využívají velmi rády a často, a to i přes to, že se za dílny ještě připlácí a lístky do divadla jsou výrazně dražší než například lístky do kina. V Národním divadle školám nabízíme lístky kolem 100,- Kč a dílnu před představením mají zdarma. Ve většině německých spolkových zemí je ale ve školách zavedený předmět Darstellendes Spiel nebo přímo Theater, což je v překladu obdoba české Dramatické výchovy. Tenhle předmět je u nás také možné bez problémů vyučovat, v porovnání s Německem představuje česká praxe pouhý zlomek výchovy k diváctví ve školách. Když jsou žáci někdy už od první třídy nebo mateřské školy dlouhodobě vedeni k vnímání světa kolem sebe, k řešení problémů a mezilidských vztahů skrze metody a techniky, které přesahují do divadelní oblasti, tak jim je divadlo pochopitelně srozumitelnější a před herci pak sedí v hledišti zkušenější, vnímavější a aktivnější diváci. A ruku v ruce s tím je strašně důležité podporovat inscenace určené právě pro nejmladší. Proto jsem ráda za každé kvalitní, nepodbízivé a nápadité představení pro děti, ideálně doplněné o nějakou dílnu. S každou návštěvou nám pak totiž dorůstají diváci, kteří budou dostatečně nároční a zároveň otevření novým cestám. K čemu by nám bylo divadlo jako nostalgické muzeum, že.
  • Můžete upřesnit, jaké typy workshopů, či jaké cykly nabízíte? Máte také něco pro tzv. obyčejného diváka?
    Všechny doprovodné programy a dílny jsme celodivadelně sjednotili pod značku ND+. Takovým mottem je: ND+ plus pro vaše divadelní zážitky a v tomto duchu se snažím připravovat programy pro všechny věkové kategorie.
    Pro mladší žáky základních škol pak nabízím buď zkrácené dílny hodinu před představením, nebo dílnu Divadlo? Divadlo! a Národní hoří!. V té první se děti zážitkově seznamují s provozem divadla a některými profesemi, ta druhá má podtitul dějepis divadelně a přímo v historické budově ND si pomocí her a hraní v rolích projdeme některé události spojené se založením a vyhořením Národního divadla.IPro dospělé pak je nabídka už méně „hravá“, ale také oblíbená – výrazně jsme rozšířili kontakt s dramaturgy, režiséry a herci. Ať v dramaturgických úvodech před začátkem představení, v diskuzích nebo třeba v ND Café, takovém neformálním setkávání tzv. u kafe. Oblíbené jsou třeba procházky Prahou po místech spojených s Boženou Němcovou a její dobou, což funguje jako takové poetické naladění na představení právě o Boženě Němcové - Jako břitva (Němcová). Nebo netradiční formát tzv. videowalku, kdy divákům před představením Modrý pták půjčíme tablet a sluchátka a oni sami putují jakoby v hlavě dramatika Maurice Maeterlincka Stavovským divadlem.

    Důraz dávám ale na dílny pro střední školy, což je formát, se kterým jsem začínala a který se podle aktuálního repertoáru rozrůstá a obměňuje. Vždycky volím takové tituly, které se hodí zároveň i do učebního plánu škol. Cílem přitom rozhodně není suplovat výuku, ale probudit zájem o divadlo jako takové a o témata, která jsou v představení aktuální i pro středoškoláky. Občas je aktivitami v dílně trochu provokuji, občas překračují svoji konformní zónu, vstupují do rolí a jednají v situacích před spolužáky, k čemuž by se ve škole třeba nikdy neodvážili. Chci, aby si vyzkoušeli, že divadlo je může zaujmout nebo strhnout, i přesto, že je jiné než film nebo počítačové hry. Nebo právě proto! Jasně, dobré divadlo by mělo fungovat samo o sobě, i bez přípravy předem. Jen je někdy potřeba sjednotit dorozumívací prostředky, být otevřený a chtít přistoupit na hru.

    U inscenace Ze života hmyzu jsme se věnovali práci na herecké postavě, hledali jsme, z čeho všeho herec může brát inspiraci k tomu, aby pak dokázal osobitě a neotřele ztvárnit například postavu Lumka nebo Chrobáka. Řešili jsme, kde může brát inspiraci návrhář kostýmů, scénograf, jak se různá pojetí od 20. let minulého století až po současnost od sebe lišila. Studenti si vymysleli vlastní interpretaci, aniž by byli jakkoliv hodnoceni, a pak si porovnávali řešení a ztvárnění profesionálů. Důležité bylo, že si řekli: „Aha, tak Špinar to udělal takhle, dobrý, můj výklad byl jiný, což neznamená špatný, prostě jiný.“ Když pak šli po dílně studenti na představení, sami hledali, přemýšleli, vzpomínali si na repliky textu, které vzápětí slyšeli z jeviště a „šli“ s postavami či dějem mnohem víc aktivně. Aspoň co s reflexí studentů či pedagogů vím.
  • Je nabídka workshopů směřována jen na pražské školy?
    Na dílnu se může přihlásit jakákoliv škola. Chodí jak gymnázia či prestižní soukromé školy, tak střední průmyslovky nebo zdravotní školy. Baví mě ta různorodost, je to pro mě pokaždé výzva. A v naprosté většině dílen je to i zábava, někdy se společně dost nasmějeme.
  • Ta témata a formu si vymýšlíte sama?
    Témata jsou víceméně daná titulem a jeho zpracováním. Já pak pro ten omezený čas dílny vybírám taková témata, která si myslím, že jsou pro daný věk nejaktuálnější. Pokud je v inscenaci použita nějaká specifická forma nebo způsob divadelní práce, jako byl např. v inscenaci Po sametu Jiřího Adámka, tak tam jsme se zabývali jak pohledem dnešního středoškoláka na současnou politiku, stav a náladu v ČR, tak např. voicebandem nebo hereckou interpretací novinových článků.
  • V Národním divadle jsou pořádány i akce věnované opeře, baletu…
    …a Laterně magice, ano. Já připravuji programy pro Činohru a Laternu magiku. Všechny aktivity jsme sjednotili právě pod ono ND+ a jaké formáty jednotlivé soubory nabízí, lze najít na webových stránkách Národního divadla zde.. Je jich už hodně. Jsem ráda, že se nabídku daří rozšiřovat a přála bych si, aby nás, lektorů, bylo více a mohli jsme ke každé inscenaci nabídnout nějaký zajímavý doprovodný program.

    16.1.2017 15:01:49 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory
  •