Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Yvetta Srbová: Naše umělecká značka jsou silná témata a skvělé herecké výkony…

autor: Alena Hrbková

Setkání s ředitelkou a dramaturgyní Yvettou Srbovou se odehrálo, jak jinak, na její domovské scéně – v Divadle v Řeznické. Povídali jsme si o tom, jaké je to „sedět na dvou židlích“, v tomto případě s dvojí odpovědností, za danou inscenaci a zároveň za celé divadlo. Divadlo v Řeznické, které v roce 2016 oslavilo 35 let své existence, si v době transformace zvolilo za právní subjekt obecně prospěšnou společnost, ale bývalý zřizovatel MČ Praha 1 o tuto formu neprojevil zájem a tak je divadlo odkázáno na grantovou podporu magistrátu hl. m. Prahy. Portál Scena.cz sleduje činnost této komorní scény v samém srdci Prahy už patnáct let. Otázky se točily kolem financování, dramaturgické linie, i oborových ocenění. I když v průběhu rozhovoru zaznělo několikrát: „Prosím, toto je mimo záznam…“, vznikl velmi zajímavý rozhovor o životě scény pro sedmdesát diváků, kde sice opíráte kolena o sedadlo před vámi, ale za to si můžete na herce doslova sáhnout. Možná i proto, že tým v zákulisí není početný jako v jiných institucích, cítíte tady pohodovou, doslova rodinnou atmosféru…

Ohlédněme se do období ledna roku 2016, kdy jste se dozvěděli, že vám magistrátní komise zamítla udělení grantu. V té době si divadlo připomínalo 35 let od svého založení, a vy dvacet let, co jste ve funkci ředitelky divadla. Docela revoluční rok, nemyslíte?
Přiznám se, že jsem si vnitřně připravovala obhajobu svých dvaceti let v Divadle v Řeznické. Trochu mě k tomu inspirovala televizní debata k výročí Divadla v Dlouhé. Jedno z témat, které zaznělo, bylo konstatování, že každé divadlo nebo spíše osobnosti začnou po sedmi letech stagnovat. To se ovšem nedá generalizovat, někdo vyhoří třeba po dvou letech, jiný vydrží dlouho… Nedá mi to, ale musím v tomto směru přirovnat divadlo k jakékoli rodinné firmě, kterou budujete, a je jedno v jakémkoli oboru. I když termín firma dostal v poslední době pejorativní nádech, stát sice firma není, ale divadlo ano a už i za Shakespeara. Po sedmi letech to přece nezabalíte s tím, že jdete dělat něco jiného… Divadlo v Řeznické je po transformaci v podstatě taková rodinná firma s právní subjektivitou obecně prospěšné společnosti. Máme tady úplně jiné vnitřní přístupy, než je tomu u jiných institucí. A upřímně, vyhořelost si ani nemůžeme dovolit. Ale hlavně máme svoje cíle, plány a mety. Nemáme stálý soubor ani režiséry, tudíž nemůžeme sklouznout do stereotypu, pokaždé je to úplně jiná konstelace a začínáme při zkoušení něco nového od nuly …a já pamatuji dramaturgy jako Karel Kraus a jiné, nikdo by si jim nedovolil říct, jestli jsou už vyhořelí. Nebyli. Milovali divadlo a byli mu duší oddáni a mladší duchem než mnozí mladíci. Samozřejmě počítám s tím, že se z řady našich mladších spolupracovníků časem vygeneruje můj nástupce, ale zatím je to předčasné…

Nicméně, stavíte na stálém okruhu spolupracujících herců…
To ano, ale přicházejí další, noví. A to nejen herci, ale i režiséři, výtvarníci, hudebníci. Máme sice kmenové spolupracovníky, překladatele a kolegy, kterým důvěřuji a vážím si jejich názoru, protože potřebuji zpětnou reflexi, správní a dozorčí radu, ale rovněž hledáme nové. Nikdo mi nemůže vyčítat, že bychom stavěli jen na hvězdách, jak jsem četla v jednom grantovém hodnocení. To není pravda. Hledáme kvalitní herce a neobsazujeme prvoplánově podle obličeje. Na druhé straně není možné postavit inscenaci pouze na začínajících hercích - vždyť máte zodpovědnost i za tu kasu, tedy tržebnost. Tržba je našim hlavním finančním příjmem. Považuji tedy za přirozené, když vedle skvělého zralého herce postavíte mladšího, což je úžasná příležitost k předávání zkušeností a vzájemné inspiraci.

Zmínila jste grantová řízení. Nabízí se otázka, jaký máte vztah k dotazníkovým formulářům?
(Dlouhé mlčení…). Na to se mě ani neptejte (s chladným až stoickým klidem…). Nejsem už ředitelka jmenovaná radnicí. Byli jsme nuceni založit obecně prospěšnou společnost, a moc mě mrzí, že bez účasti zřizovatele. Tím jsme se stali o.p.s. bez státní účasti. Jako zakladatel vím, o čem mluvím. Tenkrát to bylo vážné rozhodování, co bude dál, zda hodíme klíče do kanálu nebo se do toho pustíme. Máme sice podporu i od našeho pana domácího Emanuela Pocheho, ale od tohoto momentu jsme se ocitli ve vzduchoprázdnu grantových systémů. Nepatřili jsme ani tam, ani jinam.

Předpokládám, že vás všichni ze setrvačnosti vnímali jako příspěvkovou organizaci?
Skutečně se nemýlíte. Nejen to, jasně nám dávali najevo, že zodpovědnost má městská část Praha 1, a ne Magistrát hlavního města Prahy. Postupně jsme se začali na magistrát probojovávat. Dokonce jsme zkoušeli podat projekt, když byl vyhlášen konkurz na divadlo Komedie po Dušanovi Pařízkovi, na spojení obou divadel. Mimo jiné, Dušan u nás kdysi režíroval jednu ze svých prvních inscenací v Praze Premiéru mládí. Skvostná minimalistická inscenace. Za dané grantové peníze by šla uživit obě divadla. Nevyhráli jsme. Budova, kde sídlí divadlo Komedie, to je – upřímně řečeno - takové mramorové mauzoleum, které musí žít celý den a naopak onen chladný nepřístupný prostor využít a ne jen divadelní sál. Řeznická by dokázala jeviště pro větší inscenace a projekty umělecky využít. A logiku to mělo i ekonomickou, my máme zkušebnu a fundusy, Komedie ne, a náš tým by s malým doobsazením obě divadla obsáhl. I přes mnohé překážky musím říci, že se cítím já i celé divadlo ve velmi dobré kondici…

Bylo by dobré připomenout, že tohle divadélko pro sedmdesát diváků má na kontě dvě Ceny Thalie a několik nominací…
Když jsem sem v roce 1996 nastoupila, tak jsem si o tomto mohla nechat jen zdát. Tohle divadlo bylo v 9O. letech taková trochu ztracená varta. Nejméně dva roky to tady nefungovalo. Řeznická byl původně svazácký klub, a v době totality se do těchto sklepů tolik nedosvítilo. Po revoluci se změnily veškeré celospolečenské podmínky a bylo potřeba na to reagovat. Podle toho vytvarovat novou koncepci a vize divadla. To byla první transformace, kterou jsme prošli. Skutečně to nějaký rok trvalo, než se podařilo pokročit dále k plně profesionální činoherní scéně. Výsledkem jsou právě ony dvě Thálie (Vanda Hybnerová, role Catherine v inscenaci Důkaz, 2004; Vilma Cibulková, role Leni Riefenstahlové v inscenaci Leni, 2014) a několik dalších nominací. Divadlo v Řeznické se díky textům, hercům i režisérům stalo skutečně dobrou adresou. Naším cílem je nabízet divákům témata, výjimečné texty, a kvalitní herecké výkony. Proč bychom z kukátkového divadla měli dělat něco jiného? Pro mě je nejdůležitějších právě posledních deset let, kdy jsme se vydali touto cestou. Na vzpomínky a sentimentální návraty nemáme čas. Mimo oceněné inscenace máme na kontě i další skvělé - třeba Červená s Mirkem Etzlerem v roli Marka Rothka, Vražedný pátek v hlavní roli rabína a nacisty se Standou Zindulkou v režii syna Jakuba, Ještěrka na slunci s Hankou Maciuchovou v roli Sáry Bernhardtové, a z úplně nejnovějších Midsummer s Jitkou Ježkovou a Ondrou Kavanem nebo Cock s Pavlem a Kryštofem Rímským, Danem Krejčíkem a Petrou Horváthovou.

Zmínila jste divadelní texty. Jako dramaturgyně jste za ně plně odpovědná, ve vašem případě navíc jste tím hlavním člověkem, který určuje tvář celého divadla?
V mém případě je to taková zvláštní dvoudomost, možná i trojdomost. Jednak zodpovídám za celý chod divadla po stránce manažersko-ekonomické, jako jakýsi umělecký šéf a dramaturgyně zodpovídám za celkovou koncepci a tvář divadla a nasazené tituly, a většinou se podílím i na dramaturgické práci inscenační. V takto malém divadle mi to přijde ideální a i ekonomicky výhodné. Důvěrně ten prostor znám, stejně jako všechny souvislosti okolo, veškeré divácké zázemí, finanční možnosti a mnoho dalších aspektů. Když mám na starosti inscenaci jako dramaturg, tak se rovnou půlkou hlavy zaměřuji na provozní záležitosti.

Ale stejně Vám někdo musí pomáhat. Tak se dostáváme k týmu lidí v divadle…
Musím je všechny pochválit a poděkovat. Bez nich by to nešlo a všichni musíme být multifunkční. Opírám se o tým lidí, který se podařilo vytvořit. Kdybych neměla kolegy (Lenka Hřebíková – produkce a výkonný manažer, Veronika Šrámová – marketing a propagace), techniku (Jan Stupka) a naše kostymérky Radku a Ivanu, nemůžu je všechny jmenovat, tak to všechno nezvládnu, to je jasné. Od divadla nelze oddělit zázemí. Všechny složky jsou propojené a důležité. Je to živý organismus, ale i jemný hodinový strojek, a všechno do sebe musí zapadat. Musím zaklepat, že po letech se nám podařilo najít lidi, kteří s divadlem táhnou za jeden provaz, berou ho jako rodinný podnik a stojí za ním i za mnou. A samozřejmě i takový vztah mají k divadlu správní a dozorčí rada. Takže nejsem v tom tak úplně sama. Všichni usilujeme o to samé a vzájemně se podporujeme.

Nejnověji jste uvedli inscenaci Odvolání s Filipem Cílem a Miroslavem Táborským, který zároveň režíroval…
To pro mě skutečně byla jedna z nejpříjemnějších a nejmilejších prací v poslední době. S Miroslavem Táborským jsme se absolutně shodli, na všem jsme se domluvili. Dlouho jsme seděli u stolu a upravovali text. Takové zkoušení mám ráda, když je text vyčištěný, charaktery a situace pojmenované, ujasněné téma a proč. V dané ukotvené koncepci pak může být prostor k osobnostnímu a uměleckému nabízení a přínosu každého z aktérů. Byla to velká svobodná radost.

Protihráče Filipa Cíla jste přivedla vy?
Ne, Mirek. Daný text vyžaduje důvěru všech zúčastněných. Partneření je v tomto obzvlášť důležité, herci na sebe musí slyšet. Když ho Míra doporučil, okamžitě jsem souhlasila. S Filipem Cílem jsme se předtím pracovně neznali. Při zkoušení byl skutečně výborný a až neuvěřitelný v tom, s jakou pokorou a zároveň chtivostí pracoval, vyhledával si informace… Rozhodně mě nezklamal, naopak. U tak mladého kluka jsem se s takovou poctivostí, pokorou a zapálením dlouho nesetkala.

Kdo objevil text? Předpokládám, že Vy…
Většinou to tak je, že jako dramaturg texty vyhledávám. Je to součást mé práce. Ale pokud režiséři nebo herci nabídnou něco zajímavého sami, tak to s radostí uvítám a určitě se nebráním realizaci.

Inscenace Odvolání je udělaná tak, že věřící si z představení vezme víru a celou obstrukci teologickou. Nevěřící bezpochyby zaujmou lidské charaktery. Takže text oslovuje publikum bez ohledu na víru…
Přesně tak to je. V každé inscenaci se pokoušíme o nějaké neškolometské a nementorské poselství. Divadlo by sice nemělo prvoplánově vychovávat, ale může kultivovat, předávat myšlenky, inspirovat k zamyšlení nebo apelovat a upozorňovat… Odvolání jsme nesměřovali výlučně na věřící. Je to takové sarkastické kázání o osobní odvaze a metafora na celou společnost. Důležitý je také vztah obou protagonistů. Diváci vnímají příběh a to chlapské přátelství, které vzniká. Zároveň mimoděčně dostanou informaci, kdo je jáhen, jak probíhá vysvěcení na kněze a podobně. Nejen pro věřící je to velmi silný a hluboký divadelní zážitek. A to pochopitelně díky hereckým výkonům.

Máte nějaký speciální recept na objevování zajímavých divadelních textů?
V podstatě je to velmi jednoduché. Hodně čtu a sleduji nejen naši scénu a autory, ale vyhledávám i v zahraničí, co nového se objevilo. Když čtu texty, tak to většinou musí zazvonit na první dobrou. Jakmile se to nestane, vím, že to nemá cenu pokoušet. To už bych tam násilně hledala něco, co v tom není. Nutila bych se do nějaké projekce. To opravdu nefunguje. Raději text odložím a čtu další. Jsem prvním virtuálním divákem a i já potřebuji překvapovat, reagovat na události ve společnosti a nějak reflektovat různá témata. A co je ale velmi důležité, nesmím se nudit a musím se u toho bavit, i když se jedná o vážné téma. To mám nejraději, když se kombinuje humor se silným tématem nebo příběhem.

Vraťme se do minulosti. Jaká byla Vaše cesta k profesi dramaturgyně a k divadlu vůbec?
Vždycky jsem chtěla dělat divadelní dramaturgii, ale vzhledem k mému rodinnému původu to nebylo jednoduché. Nejdříve jsem se začala věnovat muzice, měla jsem za sebou Lidovou konzervatoř a Teorii kultury. Prošla jsem několika klubovými scénami, nejdříve to byla Petynka, pak Opatov na Jižním Městě a nakonec Litochleby. Tenkrát odcházel Vojta Lindauer, a oslovil mě, zda nechci vzít místo šéfky klubu. Nakonec jsem vzala Litochleby, ty byly trochu stranou a tak bylo možné si leccos dovolit. Dělali jsme tam poslechové diskotéky Luboše Dorůžky, Josefa Vlčka, Jirky Černého… Spoustu undergroundových kapel tam hrálo pod jinými názvy. Propašovávali jsme je, jak se dalo. Zkoušeli jsme, co nám projde. Pokoušeli jsme se tam dělat i nějaké divadlo, protože po něm jsem hodně toužila. I když to bylo někdy hodně dobrodružné, vůbec té doby nelituji. Potkala jsem spoustu bezvadných lidí, zejména z hudební branže.

Přišla revoluce, a Vy jste se vydala do Brna…
Máte pravdu, dramaturgii jsem vystudovala až po revoluci na JAMU. Moc ráda na těch pět let vzpomínám. Poznala jsem se s mnoha skvělými profesory a osobnostmi českého divadla. Václav Cejpek, Miroslav Plešák, Bořivoj Srba, Arnošt Goldflam a mnoho jiných… Bylo mi ctí, že už mě vnímali spíš jako kolegu. Dodnes jsme v kontaktu a i oni sledují naši tvorbu. A já zároveň mám vazbu a reflexi svých spolužáků – mladých kolegů. Což je také úžasné, nejste odtrženi od nových trendů a generačních uměleckých pohledů. Nicméně, moje první štace před tím bylo dnes už neexistující divadlo Gag Borise Hybnera na pražské Národní třídě. Následně jsem dostala nabídku od Jakuba Špalka do Kašparu, který tehdy hrál v divadle Rokoko. Pak byl vypsaný konkurz na Divadlo v Řeznické a já šla do výběrového řízení.

Uspěla jste – a dnes už jste ve funkci přes dvacet let. A jsme v současnosti. Rozhovor děláme v den, kdy se schvalují na magistrátu granty. Věříte si?
Naší devizou je systémová a koncepční dramaturgie. Našli jsme si svou tvář, své místo na divadelním trhu v Praze i po celé republice. Takto chceme jít dál, určitě nebudeme usínat na vavřínech a máme spoustu plánů i energie je realizovat.

Když shrneme všechno, co jste řekla, hovoříte jako zdravě uvažující divadelní principál. Jinak to nemůže fungovat…
Ano. Usilujete o diváka, je 21. století, a k umění patří i budování určité značky. Tak se to učí i na uměleckých školách. Naše umělecká značka jsou silná témata a skvělé herecké výkony. Vyčítají nám, že se nezaměřujeme na alternativní scénu? Ptám se, proč bychom to v klasickém kukátku měli dělat? Ráda se jdu podívat např. do Ponce, do Alfréda ve dvoře a jiných divadel, které dělají fyzické a nonverbální divadlo. V Řeznické chceme dělat ne konzervativní a konvenční, ale dobré činoherní herecké divadlo s výraznými tématy. Nabídka v Praze by měla obsahovat pro diváky i tento druh a žánr. A my si vážíme, že každý večer, kdy si divák může vybrat z této nabídky, kam půjde, jde právě k nám a my ho nechceme zklamat, ale překvapovat, aby nelitoval a vrátil se.

Rok 2017 je rok končící plným číslem, sedmičkou. Jaké máte přání pro tento rok?
Jak jsme zmínili, dnes se rozhoduje na magistrátu o grantech. Ideální by pro toto divadlo byl víceletý grant. Tím by se nám uvolnily ruce od soustavného papírování a žádání o peníze. Když jsme se vypravili na Ministerstvo kultury ČR, v dřívějších dobách jsme obdrželi certifikát, že v oblasti kultury děláme úžasný počin, ale nedostali jsme k tomu ani korunu. Ono je to těžké, když většina členů grantových komisí u nás ani jednou nebyli a pokud někdo, tak na jedné inscenaci… a ostatně ani nevím, podle čeho pak bodují.
A na co se těším v divadle? Po krásné práci na Odvolání se budu podílet na nové inscenaci Sametová noc, autorské dvojice Valerie Schulzová a Roman Olekšák (též autoři oceněné inscenace Leni – pozn. red.), kterou jsem přeložila ze slovenštiny. V této inscenaci budou hrát čtyři herci, ale v alternacích je jich více. Bude to Zuzana Slavíková a Miroslav Etzler, Jan Plouhar v alternaci s Ondřejem Kavanem, a Anna Kulovaná v alternaci s Veronikou Kubařovou. Premiéra bude na konci února. Je to opět skvěle napsaná hra. Tentokrát na pozadí jedné listopadové noci roku 1989, kdy se venku odehrává sametová revoluce a zvoní klíči, ve vile na Ořechovce se už rozdávají funkce… Tématem je moc a chtivost moci za každou cenu. Režie se ujala přímo spoluautorka a režisérka Valerie.
Držíme palce.
Děkujeme. Kvalitní inscenace, spokojený a příjemně překvapený divák. To je smyslem naší práce. Musí odcházet s nezaměnitelným pocitem a zážitkem. Proti tomu stojí podfinancování, kdy si například malujeme svépomocí. Třesu se, když přestane fungovat paní uklízečce Olze vysavač. Kromě toho by byla potřeba nová světla, zvuková aparatura pamatuje také své… Umělecky máme nakročeno dobrým směrem, ale potřebovali bychom alespoň trochu přijatelné finanční podmínky. S naší kapacitou, i když se snažíme o vícezdrojové financování a sháníme sponzory, hospodaříme úsporně a chováme se i zdravě tržně, nemůžeme bez veřejných zdrojů existovat. Rádi bychom si trochu vydechli a vzlétli, to znamená, nebyli pod soustavným existenčním stresem a udělali aspoň o jednu inscenaci navíc… A držte nám také palce v letošních nominacích Thalie, máme jedno žhavé želízko v ohni za inscenaci Cock, mohli bychom se do nich probojovat. A ukázat, že i v těchto drastických ekonomických podmínkách nebrečíme, ale bojujeme a tvoříme.

16.1.2017 14:01:24 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!