Scéna.cz 

Nora na Palmovce

Po mnoha letech se režisér Jan Nebeský vrátil do divadla, kde na sklonku 80. let začínal - a to právě Ibsenem. V průběhu téměř třiceti let vytvořil v různých divadlech celkem osm ibsenovských inscenací. Tou poslední je NORA (Domeček pro panenky) v Divadle Pod Palmovkou.
Pocitový klíč k inscenaci nabízí scénografie, na níž spolupracoval Jan Nebeský s Janou Prekovou (ta vytvořila zároveň kostýmy pro inscenaci). Základ scény tvoří nakloněná rovina, uprostřed které stojí vysoká prosklená věž plná různobarevných střevíčků na extrémně vysokých podpatcích. Kromě toho je tu jen módní sedací pytel, a v pozadí Helmerův prostor domácího mini fitcentra. Je to ohraničený prostor domečku pro panenky, jak zní podtitul.

Dnešní panenky ovšem vypadají jinak než kdysi. Neudiví tedy, že Nora Terezy Dočkalové ze všeho nejvíce připomíná Barbínu, a Torvald Jana Teplého nemá daleko ke svalnatému panákovi Kenovi. V expozici příběhu Nora ukazuje své návštěvě, někdejší spolužačce, usedle šedivé paní Lindové svůj vzorný rodinný a manželský život. Jakoby mimochodem tak předvádí sebe sama jako umělý výtvor, dokonalé zosobnění superštíhlé povrchní manželky, která je vždy k dispozici svému skvělému machistickému manželovi, jemuž potvrzuje iluzi jeho jedinečnosti. Že něco není úplně v pořádku, signalizuje jen neurotické přezouvání bot (není patrně lepšího symbolu dobrovolného zotročení ženy mužem, než krásné, strašlivě nepohodlné lodičky, v kterých se hrdinka musí pohybovat na nakloněné rovině) a nutkavého pojídání makronek jako známky bulimie. Tuto dokonalou domácnost doplňuje doktor Rank Jana Huška, který – jak se zdá – je intimní přítel použitelný pro oba manžele. A pak je tu ještě lehce komická služebná Hany Seidlové hovořící s cizím přízvukem, která zároveň jako kabaretní umělkyně rámuje příběh zpívanými úryvky z právních dokumentů…
V tomto bizarním společenství vyšších vrstev paní Lindová
Kateřiny Holanové působí jako malá šedá myš. Kdoví, jak je možné, že jediným slovem zkrotí neurotického, zlostného Krogstada, který v kontextu příběhu působí jako komiksový zloduch (spíše než reálná postava je to Nořina vize smrtelného ohrožení). I když se může zdát, že se v první části tzv. nic neděje, bez této expozice by dramatická situace druhé půli neměla správnou gradaci. Po Nořině tanci na bále v lehce úchylném andělském kostýmu dochází k rozuzlení a razantnímu vyřešení všech příběhů. Tenkou hranici mezi světem in a out vymezuje šňůra napjatá na předscéně, po níž nejprve balancuje smrtelně nemocný doktor Rank při své poslední návštěvě. Kolem lana tančí svůj namlouvací tanec Krogstad s paní Lindovou, a na nebezpečné hraně mezi světem uvnitř a venku balancuje Nora při konfrontaci s Torvaldem. V kontrastu s předchozí exhibicí působí silně závěrečná scéna manželské konfrontace. Zatímco z Nory se převlečením do negližé a sundáním paruky a vysokých podpatků stává sympatická dnešní žena, která konečně zvítězila nad svým strachem a předsudky, Torvald pobíhající a vztekající se v jasně bílých slipech působí uboze a směšně. A najednou už to není scéna ze hry z konce 19. století, v níž si žena dovoluje se vzbouřit proti společnosti a jejím pravidlům, ale lidská vzpoura proti manipulaci, kterou zažívala Nora nejprve od otce a poté od manžela. Konečně přestala předstírat a našla svůj směr. Tohle probuzení stejně tedy jako dnes vyznívá tak trochu pohádka, s ambivalentním happy-endem. A zda je Nora ještě dnes aktuální? Reprezentativních panenek, které dobrovolně žijí v přepychových sídlech a fungují jako majetek a ozdoba manžela, je i dnes dost.