Scéna.cz 

Liduschka z Divadla J. K. Tyla Plzeň

Je libo Liduschku, totiž Lídu – Lídu Baarovou v nové verzi? Máte ji mít. Divadlo J. K. Tyla přišlo s muzikálovou verzí pohádky pro dospělé, protože osud meziválečné herečky, která se zamilovala do esesáka, a pak si nesla stigma po celý život, prostě pohádkový je. Je v ní krásná, leč naivní hrdinka, jsou tu lákadla, která ovšem stahují člověka do pekla, je tu „zločin a trest“. Z prvního pohledu celý život Baarové, ženy, kterou příroda obdařila neobyčejnou krásou a zároveň schopností s ní zacházet, působí skutečně jako vymyšlenost. Ostatně, dodnes si nemůžeme být jisti, jak se určité události odehrály, jak to vlastně bylo s tou její osudovou láskou. A proč Lída dokázala své krásy a schopností využít pouze ve velmi krátkém časovém období, a po poměrně krátké závratné kariéře, kdy o ní měl zájem i Hollywood, po zbytek života spíše umělecky živořila. A skončila osamocená pouze s nezbytnou cigaretou a lahví…

O Lídě Baarové (alias Ludmile Babkové) se toho napsalo dost a dost. Největším zdrojem je Škvoreckého kniha Útěky, napsaná podle vyprávění Baarové, a poté herečkou upravená nová verze. O zpracování tématu se ovšem pokoušeli i mnozí další autoři. Výrazná vlna zájmu se zvedla nedávno, kdy se objevily vedle sebe hned dva filmy – Třeštíkové dokument Zkáza krásou a mezinárodní velkofilm Filipa Renče Lída Baarová. Ani divadlo se nedalo zahanbit, a tak jsme se nejprve dočkali dvojmonologu na jevišti v divadle Komedie (Pařízkova inscenaci hry Olivera Reese Goebbels/Baarová 2009), a nyní muzikálové verze s libretem a písňovými texty Karla Steigerwalda (několik textů napsal Jiří Ornest) a hudbou Aleše Březiny. Tedy stoprocentně české dílko. A tedy světová premiéra. I když prvotně je žánr vymezen jako muzikál, blíže má k „dada opeře“ (jak to charakterizují tvůrci) a hlavně kabaretu. Ke spojení s kabaretem, a to konkrétně kabaretem meziválečným, nás navádí hlavně dvojice klaunů, jistě ne náhodou připomínající slavné duo V+W. Klauni Battista a Perolesi příběh rámují, komentují, a symbolicky i doslova propojují jeviště a hlediště. Režie Romana Meluzina rozehrává divadelní tvar po celém prostoru divadelního sílu, v hledišti se kolem sedadel pohybují nejen klauni, ale i postavy sboru.

Na první pohled si inscenace velmi zakládá na tradiční velkolepé blyštivé vizuálnosti. A to jak v meziválečných přepychových róbách a interiérech, tak v rozbujelé divadelnosti v scénických prvcích, rekvizitách a light designu, ale i různých známých téměř klišovitých symbolech, či až didakticky pohádkových prvcích (viz hrnce, v nichž se v pekle vaří podle nacistického protokolu zástupci židů, komunistů, homosexuálů a dalších „podřadných“ lidí), a nezbytných mnohých ďábelsky laděných kouřových a světelných efektech. Scénograf Daniel Dvořák vycházející ze své rozsáhlé muzikálové zkušenosti se opravdu vyřádil. A Ivana Brádková přidala krásné kostýmy, které lahodí oku.
Zastavme se ale na chvíli u předlohy Karla Steigerwalda. Dramatik jako by i zde pokračoval v tématu, které ho dlouhodobě zajímá, a to česká povaha a vztah Čechů ke světu. Jako obvykle vše pojednává se satirickým nadhledem a nešetří nikoho. Nevynechá jedinou notoricky známou scénu ze života Lídy (zde by ho člověk v nepravděpodobnosti zápletek mohl podezírat z inspirace Renčovým filmem), a zdá se, že jí do jisté míry fandí. Přinejmenším jí v druhé půli představení dává do úst přímou obžalobu Čechů za to, jak se chovali za války. Z celkového pojetí příběhu se zdá, že dramatika ona schválnost a „přepísknutost“ situací, tak, jak je vylíčila sama Baarová, velmi baví. A posunuje naivitu a kýčovitost ad absurdum. Podobně si zahrává s lascivitou a důrazem na sex, a speciálně v písňových textech některé diváky šokuje přímočaře nelítostným pojmenováním Lídiných sexuálních aktivit v Německu (Goebbelsova píseň v druhé půli představení). Tohle všechno dohromady vytváří jakousi velkolepou barvotiskovou fresku, „fantaskní groteska šašků“ (jak to charakterizoval sám autor), hitparádu ikon své doby, které jsou současně patetické a démonické, a zároveň trapné a směšné, tak jako Goebbels a Hitler. Steigerwald ovšem nenechá stranou ani Jana Wericha (uvádí ho notoricky známou scénkou, kdy pozval Lídu Baarovou na rande, které mlčky proseděli při chytání ryb). V tomto případě se s ním Lída konfrontuje v průběhu příběhu několikrát. Mezi řádky tak autor ukazuje paradoxy dějin, kdy stačí jedno chybné či naopak správné životní odbočení, aby určilo celý další život člověka. Kromě základní linie příběhu, jakoby vypadlého z červené knihovny, se Steigerwald dotýká i různých historických souvislostí (mj. téměř nerozdělitelného propletení českého, německého a židovského živlu ve středu Evropy) i různých reálných osob. Formou stavby příběhu tak jeho text hodně připomíná tvůrčí metodu dramatika Toma Stopparda, mísící odkazy ke skutečným historickým událostem a reálným postavám s domněnkami, drby a fantazií. U Steigerwalda se tedy na jedné straně dočkáme kromě Lídiných milenců a rodiny například režisérů Vávry, Felliniho nebo Leni Riefenstahlové, a do děje je zároveň zapojena i symbolická postava Černého prince, který dlouho drží ochrannou ruku nad štěstím krásné Lidušky. Mimochodem, už samotný název hry Liduschka jako by odkazoval k selankovitě české podobě „muzikantské Lidušky“, ale zároveň k německé fraulain, která k Čechám té doby patřila stejně. Podobně si s nejrůznějšími odkazy pohrává také hudební skladatel Aleš Březina. Kromě variací na dobovou hudbu, včetně německé pochodové hudby či ozvuků jazzu té doby, najdeme odkazy k legendárnímu Kabaretu s hudbou Johna Kandera, ale i k operním kouskům od Rossiniho, přes Leoncavalla, až po Smetanu a Janáčka. A žánrově můžeme pokračovat k budovatelské písni 50. let, ale také blues, rokenrolu atd. Možná i těmito drobnými připomínkami známých děl, propojenými s dovedným zpracováním hudebních motivů vznikají opravdové šlágry, připomínající staré zlaté časy velkých muzikálů, počínaje ústřední písní znějící nejprve v češtině a poté v němčině, který zpívá Lída v úvodu (Jsem krásná a chytrá…)

Kromě využití vlastního muzikálového souboru přizval režisér ke spolupráci mnohé hosty. Tím nejzásadnějším je Slovenka působící převážně na pražských muzikálových scénách Alžbeta Bartošová. Ta se pro roli Baarové hodí nejen vzhledem, ale suverénně zvládá nejrůznější pěvecké polohy, od velkého muzikálového čísla, operetní koketérii po intimní blues a dokáže zpěv dobře propojovat s herectvím (připomínající herectví z filmů pro pamětníky). Hostem je i Petr Jeništa jako Goebbels, balancující mezi zamilovaným bláhovcem, odpovědným otcem rodiny, politickým pohlavárem a vtělením ďábla. Lehce romantickou noblesu společně s hvězdnou zhýčkaností přináší Daniel Bambas v roli herce Fröhlicha (alternuje Petr Vondráček). Člena souboru Jozefa Hruškociho v roli klauna Battisty vhodně doplňuje hostující Roman Říčař jako klaun Pergolesi, kteří fungují jako všudypřítomní animátoři a glosátoři. Obsazení je vskutku velkoryse pojaté – málokde už se dnes vidí tolik lidí na jevišti. Kromě postav, které mají jména (je jich 19), je tu ještě řada dětí, ať už Hitlerův talisman, holčička Mauzzi, tak skvadra Goebbelsových potomků, a navíc osmičlenná company. Je tedy na co se dívat, co si poslechnout (i kdy technicky hudba trochu bojuje s prostorem), ale zároveň je tu i možnost se nad některými fakty, řečenými zde mezi řádky, zamyslet.

www.djkt.eu