Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ondřej Sokol a Vladimír Procházka o inscenaci Kati

autor: archiv divadla

Činoherní klub uvedl v české premiéře nejnovější hru irského dramatika Martina McDonagha. Stalo se už u nás tradicí, že české překlady McDonaghových děl realizuje výhradně Ondřej Sokol, a že se české premiéry odehrávají v pražském Činoherním klubu. Tak tomu bylo i v případě hry Kati (Hangmen), ke které na tiskové konferenci promluvili překladatel, režisér a herec Ondřej Sokol a dramaturg a umělecký šéf ČK Vladimír Procházka.

McDonaghovy hry mají srdce.
Vladimír Procházka: Dramatika Martina McDonagha uvádíme velmi rádi a jak nejčastěji to jde. Jsme první, kteří každou novou hru tohoto dramatika v České republice uvádějí. Ondřej Sokol, jak svou režií, tak překladem, má podíl na tom, že Martin McDonagh se hraje v Čechách poměrně často a s úspěchem. Mimochodem, momentálně je McDonagh po Shakespearovi druhý nejhranější anglický dramatik ve světě. A proč hrajeme McDonagha rádi? Protože je to autor drsný, skandální, vtipný a cynický, ale zároveň – a to je něco, čím se liší od klasické coolness dramatiky - ve všech jeho hrách je někde schované srdce. To srdce je někdy schované tak, že ho ani není vidět. Ale je tam. To je jedna z věcí, která nás na jeho hrách zajímá.

Anglická dobovka ze šedesátek
Ondřej Sokol: Ta hra je dobová, odehrává se v roce 1965, tedy v době, kdy byl v Anglii zrušen trest smrti. A řeší takové ty zásadní věci, jestli člověk má právo připravovat jiné lidi o život, jestli trest smrti skutečně funguje nebo nefunguje. A pak řeší klasické osobní věci, což McDonagh dělá vždycky, a dělá to velmi dobře.

Inspirace anglickými inscenacemi – nikdy.
Ondřej Sokol: Já se na ty představení nejezdím dívat záměrně. Dělám rád nové věci, nového autora i proto, že se nemusím vázat nějakou inscenační tradicí. Dělám text, který je nový, a tak si nemusím lámat hlavu tím, že už to na jevišti stokrát bylo, a že budu muset vymyslet nějakou novou formu. Když je hra jednoduchá, ať je jednoduchá. Jedinkrát jsem se byl podívat na McDonagha, ale to bylo proto, že jsem ho nechtěl inscenovat. Ta touha mít ho na našem jevišti vznikla až poté, co jsem to viděl. Ale jinak záměrně na to nekoukám.

Je v nové hře něco nového nebo opakuje staré principy McDonaghových her?
Ondřej Sokol: Mně přijde McDonagh trochu jako Cohenovy písničky. Jsou všechny téměř stejné, ale přitom je každá strašně překvapivá tím, co se v ní děje. Ten styl se nemění, ale vždycky je tam velká spousta něčeho nového, což je jeden z důvodů, proč se ty jeho hry stále hrajou po celém světě.

V inscenaci hrají herci z velice různých divadel. Jak vzniká obsazení?
Ondřej Sokol: Činoherní klub vzniknul už ve svých počátcích jako klub, kde se mají scházet herecké osobnosti, pokud možno nejvhodnější představitelé určitých rolí. A to se snažíme zachovat pořád, pokoušíme se vždy pro každou roli najít nejvhodnějšího člověka, a nevázat se zásadně na lidi, kteří jsou zde v angažmá. Zvláště u tak velké souborové hry je to hrozně důležité, aby to byli lidi, mezi kterými funguje určitá chemie. To je pro nás nejdůležitější. Takže jsme se to i tentokrát snažili namíchat tak, aby to bylo co nejlepší pro tu hru, a její vyznění. A to si myslím, že je jedna z věcí, která funguje.

Vladimír Procházka: Rozhodně to nejsou náhodná setkání. Někteří jsou v angažmá, a mnozí z těch herců u nás hostují opakovaně. Pan Jeřábek u nás hostuje už podruhé, Vladimír Kratina pravidelně, pan Brancuzský, Finger, Dana Černá a Vašek Šanda jsou členové souboru. Poprvé se u nás objevuje pan Gondík, Malý a slečna Fingerhutová. Také pan Švehlík u nás hostuje poprvé. Náš úmysl při obsazování bylo na výraznou roli někdejšího nejvyššího anglického kata ve válce a po II.světové válce Alberta Pierrepointa, jejíž předobraz je skutečný, získat někoho, kdo by ve filmu byl zvaný special guest star, takže jsme oslovili pana Aloise Švehlíka.

Těžkosti a radosti překladu?
Ondřej Sokol: Ve hře je jedna poměrně zásadní věc k řešení. Ta hra je psaná v nářečí, protože se to odehrává na malém městě, a v Anglii jsou dialekty poměrně výrazné. Jedním z motivů hry je střetnutí místních a příchozího z Londýna, a tak se způsob řeči musí lišit. Během překladu jsme to konzultovali, a posléze jsme se dohodli, že ty jazykové zvláštnosti vynecháme a pokusíme se tam tu jinakost dostat jiným způsobem. Protože představa, že by herci mluvili brněnsky nebo chodsky, tam nesedí, a byla by zavádějící. To není nic o tom, že by se mi nelíbily ty dialekty, ale je to natolik určující, že jsme zjistili, že pro to nejsme schopni nalézt v češtině ekvivalent. A tak jsme tuhle rovinu vynechali a našli jsme to jinak. Na překladu jsem strávil dost času. Ale musím říci, že překládání mě hrozně baví, zvlášť McDonagh.

12.12.2016 17:12:37 JaSop | rubrika - Rozhovory

TIP!