zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Robert Bellan: Vytvářet humor je trošku alchymie...

Robert Bellan

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Cesty k divadlu jsou různé: přes silný divadelní zážitek, ochotnické hraní, dramatický kroužek… V případě herce, režiséra, dramatika, spisovatele a ilustrátora Roberta Bellana to bylo naprosto nečekané. Jeho maminka prý usoudila, že má komický talent, a tak obeslala divadla. Nakonec ho vzali do Horáckého divadla v Jihlavě, a to i přes skutečnost, že předtím v ochotnickém představení řekl na jevišti pouze dvě slova, a když mluvil před lidmi, koktal… To nám prozradil při našem setkání po premiéře další jeho autorské komedie Normální debil. Tu nejdříve vydal knižně a pak teprve ji scénicky oživil, podobně jako evergreen Rychlé šípy, nejhranější inscenaci v historii Slováckého divadla. Vzápětí s Šípáky autor obrazil několik českých divadel, dokonce i Městská divadla pražská, pro která speciálně vznikl i druhý díl. Robert Bellan se ovšem podílel i na dalších projektech – například Divadle Parodyje, kde poprvé zakusil, jak chutná autorské divadlo. Režisér humorista Robert Bellan chrlí jednu historku za druhou. Jak se žije s nálepkou komediálního režiséra? Jak obtížné je rozesmát diváka? Jaké to je inscenovat příběh inspirovaný vlastní rodinou, kdy tatínek slouží jako poradce? Začněme ovšem tradičně, jak to vypadá, když se sejdou dva padesátníci…

  • Nedá mi to, ale v tvém životopise je mezi angažmá v Horáckém divadle (1985–1986) a Slováckým divadlem (od roku 1988) dvouletá pauza. Domnívám se správně, že to byla základní vojenská služba?
    Přesně tak, tenkrát se ještě chodilo na vojnu…
  • … to mi povídej. Byl jsem řidič tanku T-72.
    Vidíš, jak se ti to dneska hodí. (Smích.) Právě začínám psát druhý díl knihy Normální debil a zrovna jsem v období, kdy jsem v prvním angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě dostal povolávací rozkaz k nástupu na vojnu. Slavnostním způsobem na jevišti to zrovna nebylo. (Smích.) V kanceláři divadla si to přečetli dřív než já a radostně to všem oznamovali. Byli asi rádi, že se mě zbaví. A není divu, moc jsem tomu divadlu tehdy nedával, myslel jsem, že budu tak nějak bezpracně samo sebou úspěšný a slavný. A tak ještě než jsem se z těch snových hereckých představ ocitl zpátky na zemi, ocitl jsem se na středním Slovensku na vojně. Po půl roce jsem dostal hodnost svobodníka a funkci velitele prvního děla. Po různých průšvizích jsem skončil v Plzni jako vojín mířič pátého děla. Následně mě převeleli do knihovny a nakonec zavřeli. Byl jsem útěkář, opilec a ignorant autorit a tak jsem skončil v zapadlém útvaru v Kynšperku nad Ohří, kde jsme si v base posílali stráž přes plot pro Alpu a jablečné víno.
  • Vojenské historky jsou zábavné. Ale trochu jsme přeskočili. Před vojnou jsi maturoval na gymnáziu v Hodoníně a najednou ses objevil v angažmá v Jihlavě. Není to trochu zvláštní?
    To máš jednoduché. Maminka usoudila po jediné větě u ochotníků, kde jsem v inscenaci říkal „jste ztloust“, že mám komický talent a obeslala všechna profesionální divadla, zda nechtějí eléva. Na tu dobu to byla docela drzost. Navíc jsem v tom čase výrazně koktal, nebyl jsem schopen koupit si ani rohlík v obchodě. Maminka mě i s tímto „drobným“ handicapem vyslala na hereckou dráhu, což bylo vtipné. Ovšem, když má člověk naučený text nebo zpívá, nekoktá. Uměl jsem nějakou básničku, monolog a písničku. Do jednoho z divadel mě vzali, což bylo právě Horácké divadlo v Jihlavě. Zřejmě mě neslyšeli mluvit mimo naučený text. (Smích.)
  • Ale měl jsi tedy nějakou ochotnickou zkušenost?
    Právě tu jednu větu u Hodonínských ochotníků. Měl jsem jako ministrant oblíkat sutanu faráři a u toho říct „jste ztloust“, ale vzhledem k tomu, že vlivem stresu jsem mu sutanu oblíkal vytrvale opačně a lidi se smáli, nebyla ta věta ani slyšet. A to je vše. Na gymplu jsme ještě dělali takové zábavné scénky pro spolužáky, jinak nic. Mé ochotnické začátky byly tedy naprosto zanedbatelné. Když jsem přišel jako elév do Horáckého divadla v Jihlavě, byl jsem tedy skutečným divadlem opravdu nepolíbený.
  • Do Jihlavy ses vypravil ve dvaceti letech, nebylo to pro Tebe drsné?
    Pro mě to bylo obrovsky romantické. Slovo herec pro mě znamenalo slávu a možnost líbat krásné herečky. Nevěděl jsem nic o tom, jak se tvoří věta, co to je intonace, pauza, co je to jevištní pohyb. Bylo pro mě drsné překvapení, že divadlo je práce jako každá jiná a že cesta k úspěchu je dlouhá. Shodou okolností mě nevyhodili hned, ale až po vojně, kdy jsem se, po dvou měsících potulování po republice, konečně uráčil hlásit ředitelství divadla návrat z vojny. Vrátil jsem se, ale už jsem neměl prodlouženou smlouvu, tak jsem zas odjel.
  • …až jsi dojel do Uherského Hradiště?
    Ano. Mamka znovu obesílala divadla. To už jsem koktal o trošku méně, ale ještě pořád. Až na druhý pokus jsem se dostal do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, protože jsem se tam hlásil už v osmnácti letech. Nakonec to vyšlo až v roce 1988.
  • Vzniklo z toho třináct let hereckého angažmá a nakonec režírování a adaptace komiksového příběhu Rychlé šípy...
    Když se ohlížím zpátky, tak jsem asi měl v dosavadním životě štěstí vždy v tu správnou chvíli. Podobně jako jsem se bez jakékoliv odborné přípravy dostal k herectví, dostal jsem se i k režírování. Všechno to začalo drobnými inscenacemi pro Divadlo Parodyje na Malé scéně Slováckého divadla…
  • … to je zvláštní fenomén. Hovoříš o něm jako o instituci. Ale Divadlo Parodyje je něco navíc. Inscenace vznikaly nad rámec povinností ve Slováckém divadle. Uváděli jste je vždy po premiéře na Velké scéně pro uzavřené publikum. Zajímalo by mě, zda jste je tvořili při řádném zkoušení?
    Bylo to většinou na jednu zkoušku. A výsledek byl paradoxně mnohdy zajímavější než inscenace na velké scéně, kde jsme se s tím lopotili dva měsíce. (Smích.)
  • Chceš říct, že jste měli řádný scénář?
    Napsali jsme si dvě tři stránky scénáře, parodujícího premiéru na velké scéně. Scénář dostali herci těsně před cca dvouhodinovou zkouškou, která byla zároveň generálkou. Tvar tak vznikal v extrémně krátkém časovém úseku, herci museli zvládnout text i aranžmá a byl to pro ně pořádný adrenalin. Ale zase bylo dobré, že diváci to věděli, fandili a byli obrovsky vstřícní. V podstatě se smáli od okamžiku, kdy se roztáhla opona. Časem se vypracoval systém jako u Cimrmanů - nejprve byla jakási přednáška, mluvené slovo Davida Vackeho, který hovořil o fiktivní postavě vedoucí osobnosti divadla Markýze Carlose ve spojení s tématy uváděné premiéry. David má obrovský dar vtipně a vkusně moderovat, připravit si jakési schéma, které má logicky propojené s premiérou na velké scéně, s premiérou Divadla Parodyje i s aktuálním děním v zákulisí divadla.
  • Myslíš si, že Divadlo Parodyje také čistilo ovzduší v divadle? Propíralo problémy z provozu divadla?
    Zpočátku to tak moc nebylo. Těsně po vzniku Divadla Parodyje jsme si většinou dělali jen legraci z premiéry – z autora, z režiséra, z postav a herců. Postupem doby ale čím dál víc nahrazovali naše parodie možnost otevřeného pojmenování nějakého aktuálního problému v divadle a umožnily o tom vtipnou formou veřejně promluvit. Některé předscény v minulých letech (kterých se já už jako tvůrce neúčastnil) a především potom v poslední době byly docela drsně pravdivé a bylo vidět na některých divácích, kterých se to týkalo, jak jim po počátečním smíchu tuhnou obličeje.
  • Vraťme se k Rychlým šípům. Kluci na jevišti stárnou. Na jak dlouho to ještě vidíš?
    Herci stárnou a mění se, mění se jejich hmotnost, počet vrásek, dětí, rodinný stav. Ale jestli hrají patnáctileté kluky dvacátníci nebo čtyřicátníci, není až takový rozdíl. Podstatné je, aby ti čtyřicátníci hráli navážno, s úctou k autorovi a se stejným nasazením jako tehdy těsně po premiéře… Mám doma starou fotku z premiéry, kdy někteří hoši mají tak o padesát kilo méně, ale výraz stejný jako teď po šestnácti letech. A to jim doufám zůstane.
  • Nakolik ta inscenace ještě drží pohromadě?
    Inscenace sice prochází za ty roky nějakým vývojem, ale snažíme se udržovat určitou hranici vkusu a profesionality, aby to nesklouzlo k nějakému prvoplánovému samoexhibování jedinců. Pomáhá s tím hlavně Mirek Dušín. Tedy jeho představitel David Vacke, který je stejně „dušínovsky“ spravedlivý, nekompromisní a poctivý i v civilu a jakožto umělecký dozor drží chlapce pěkně zkrátka. Ale aby hercům z toho množství repríz „nehráblo“ přece jen určité procento legrácek mají povolené. Například Tomáš Šulaj se „přirozeně“ odbourává už víc jak 450krát na stejném místě a lidi se tomu pořád smějí. A já nakonec taky.
  • Rychlé Šípy se z Malé scény postupně evakuovaly na velkou scénu, a kromě toho projeli celou republiku…
    Řešilo se, zda je vhodné přenést inscenaci určenou pro Malou scénu s devadesáti diváky do velkého divadla. Nakonec se tak stalo, funguje to a dnes už to nikomu nepřijde divné. Sjezdili jsme dokonce takové ty ostravské kulturáky obřích kapacit pro šest set i více diváků… Nebo jsme hráli ve sportovní hale pro víc jak tisíc lidí. Zrovna nedávno proběhlo turné mimo Moravu: Pardubice, Nymburk, Dvůr Králové, všechno vyprodané… Mladá Boleslav – ani místečko. Lidé ve vzdálených Čechách, a přesto přijdou.
  • Když to shrneme, Rychlé Šípy Slováckého divadla aspirují na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Protože Donutil v inscenaci Sluha dvou pánů bude končit. Potom je tu Divadlo v Celetné, spolek Kašpar a Honza Potměšil – Růže pro Algernon, ale vypadá to, že nakonec nejvíce repríz budou mít Rychlé šípy Slováckého divadla…
    To nevím, nějak to nepoměřuji a nesleduji. Ale faktem je, že Rychlé šípy se staly jakousi značkou nebo chceš-li „rodinným stříbrem“ Slováckého divadla a neumím si představit, že by někdy skončily. A přitom mám pocit, že už je všichni museli vidět. Vím, že někteří i opakovaně, jedna divačka dokonce prý třicetkrát! To už je myslím úchylka, ale díky za ni. :0)
  • Připomeňme, že ses pustil i do druhého dílu. Ten vznikal pro Městská divadla pražská…
    Dvojka myslím byla taky v pohodě, tedy alespoň já s ní byl celkem spokojený, což se mi často u mých režií nestává. Dokonce někteří Pražáci říkali, že je lepší než jednička. To si netroufám hodnotit, ale v principu jde o to, že „jednička“ byla v Praze převzaté představení, kdežto „dvojka“ vznikala jako původní originál. A vždycky je lepší, když ten tvar vzniká nově s herci, než když na ně „napasováváš“ hotový tvar. Zajímavé bylo i původní obsazení: Dušína hrál Jiří Hána, Červenáčka Vašek Jakoubek, Rychlonožku Michal Gulyáš, Metelku Kryštof Hádek a Jindru Hojera Adam Novák. Bratrstvo kočičí pracky pak Luba Skořepová (Štětináč), Jelena Juklová (Dlouhé bidlo) a Aťka Janoušková (Bohoušek). Nakonec vznikla v jednom období taková série Rychlých šípů – v Uherském Hradišti se hrál díl I., v Praze díl I. a II., a v Příbrami též oba díly. Současně se tak hrálo v jednu dobu ve třech divadlech pět mých inscenací různých variant Rychlých šípů! Byl jsem tehdy po té sérii (a vlastně doteď jsem) docela režijně „přešípovaný“. :0)
  • Tak už tedy dost o Rychlých šípech, co mi řekneš o tvé současné autorské hře Normální debil? Prý je to opět neustále vyprodaný divácký hit.
    Vždycky jednou za šestnáct let vymyslím nějakou blbinu, pak se to dalších dvacet let hraje. (smích) Né, chci říct, že inscenace Normální debil je dramatizací mé knižní prvotiny o dětství v socialismu. Hrají v něm herci Slováckého divadla pod hlavičkou k této příležitosti vzniklého divadla Pecka. Představení se vlastně hned od začátku „chytlo“ tak, že právě divácký ohlas a zájem o vstupenky v něčem připomínají dobu těsně po premiéře Rychlých šípů. V září proběhla v mé režii premiéra „Debila“ ve Východočeském divadle v Pardubicích, a tam se situace opakuje. Všechna představení vyprodaná v den předprodeje maximálně do hodiny, s rekordem tuším dvacet osm minut. Z čehož mám samozřejmě velkou radost. Ale nejvíc mě těší, že se herci a hlavně diváci zřejmě dobře baví.
  • Ve filmu Mister Chocolade zazní velmi smutná věta: „Rozesmát diváka, to je to nejtěžší…“ Jak se s tím pereš ty?
    Pro mě je smích diváka tím, co mi spolehlivě navozuje pocit štěstí, taková ta pozitivní droga. To byl vlastně důvod, proč jsem začal režírovat. Přesně si pamatuji okamžik, kdy jsem ve své prvním pokusu o režii vymyslel a nazkoušel parodii Rumař na stavbě (Šumař na svatbě - název parodované premiéry, pozn. red.). Stál jsem při premiéře na Malé scéně za jevištěm, poslouchal, jak si herci říkají repliky, a najednou přišlo místo, kde jsem očekával nějakou drobnou odezvu diváků, ale absolutně nečekal, co skutečně přišlo. Nastal totiž obří výbuch smíchu, který se nesl dlouho hledištěm a ne a ne přestat. Bylo to pro mě překvapivé a ten pocit absolutní libosti si pamatuji dodnes. Byla to taková krása, taková rozkoš, že cítím nutkavou potřebu si ten pocit znovu a znovu navozovat. Na druhou stranu velice trpím, když se lidé nezasmějí, kde si myslím, že by se smát mohli, nebo se zasmějí málo… Po některých představeních, kdy ne vše funguje podle mých představ, bývám docela vyčerpaný.
  • To dokážeš předvídat, v kterých pasážích se divák bude smát?
    Většinou ano. Mám dokonce tu drzost na ten smích už dopředu připravovat herce. Tam, kde předpokládám reakci, musí herec počítat s pauzou na smích.
  • Nebavíme se o televizním sitcomu, který se podbarvuje z režie smíchem a potleskem? Hovoříš o komedii na divadle?
    Stále mám na mysli divadlo. Je tady sice riziko, že když to špatně odhadneš, nastane ticho. A to je na divadle problém, pokud tedy to ticho není významotvorné. Herec čeká na smích, který nepřijde, pak jakoby nic pokračuje dál, ale to trapno se s jeho sebevědomím táhne dál. Potom už musí herec zapojit svou zkušenost, zapomenout na to a chytit se na dalším fóru. Základ ale je, že nesmíš na smích čekat, musíš na něj být jen připravený. Je to jako v životě. Když na něco čekáš, máš nějaká očekávání, málokdy to přijde. Něco takového se mi stalo první rok u divadla. Hrál jsem sluhu ve hře C. K. polní maršálek. Nesl jsem kufr, pustil si jej nechtěně na nohu, bolestně poskočil a lidé se zasmáli. Tak jsem si říkal, že to zopakuji, tentokrát schválně, při příští repríze. Udělal jsem to: upustil, poskočil a nic, nezasmál se nikdo. Udělal jsem to totiž trošku uměle, očekával smích a najednou to vtipné nebylo. Už tehdy jsem pochopil, že vytvářet humor je alchymie. Stačí malinko nepravdy, zpomalit větu nebo dát jinam důraz, jinou intonaci a vtip je zabitý. Přesně vygradovat a vypointovat situaci nebo fór je opravdu těžké. Ale zase je krásné, když se to povede.
  • Tvou knižní prvotinou je Normální debil. Jak náročné bylo pro tebe psaní?
    Podobně jako ke všemu i k psaní jsem se dostal jaksi necíleně. Moje ambice nebyly prorazit na literárním poli. Rozhodně se nepovažuji za nějakého spisovatele, což je profese a samostatná disciplína, kterou řemeslně až tak neovládám. Psaní je pro mě dost dřina. Vždyť mi taky trvalo deset let, než vznikl materiál na útlou knížečku. Bylo to spíš o tom, že jsem si začal zapisovat vtipné situace z dětství a počítal s tím, že to třeba někdy použiju v nějakých silvestrovských scénkách anebo pro pobavení přátel při večírku. Nakonec mi kamarádi zařídili vydání prvních sto kusů k narozeninám jen tak ze srandy. Potom nastala jakási těžko pochopitelná poptávka a darování a půjčování a odcizování těchto výtisků, až mi nic nezbylo. Následoval druhý tisk už oficiální (s menším množstvím chyb) v počtu dva tisíce kusů. A ty se vyprodaly. Takže už jsem si připadal skoro jak opravdový spisovatel. A vrchol drzosti byl, že jsem si dokonce knihu i sám ilustroval. Oslovil jsem původně sice jednoho výtvarníka a poslal mu nějaké své náčrty situací, které jsem chtěl, aby po mě profesionálně překreslil. Ten mi ale odpověděl smskou, že „ jsem blbý, ať si to ilustruju sám, že on by to tak nedokázal ani za sto let, a ať ho neseru“. Takže jsem taky ilustrátor. No hlavně že ne iluminátor. (smích)
  • Můžeš knihu přiblížit? Proč zrovna název Normální debil?
    Protože otec, narozený na Slovensku, pokud jsem stoprocentně nesplňoval jeho představy (což bylo skoro pořád), mě často hodnotil slovy „normálný debil“. Vtipné, že? I když tehdy mi to tak vtipné nepřipadalo. Souvisí to s tím, že v sedmdesátých letech, nejen v naší rodině, byl obvyklý model výchovy založený na autoritativním přístupu. Jakmile se někdo trošku vymykal, byl problém. Šlo o to tvarovat dítě podle představy rodičů, nevycházet moc z osobnosti dítěte. Dnes je to mnohdy opačně. Výchova je totálně liberální, rodiče jsou benevolentní. Děti nemají mantinely, stávají se z nich nevychovaní frackové. To je druhý extrém. Faktem ale je, že správná výchova bez chyb asi neexistuje.
  • Jak se na výchovu dítěte díváš dnes coby otec? Máš snahu neopakovat chyby rodičů?
    Nevím, jestli je to snahou neopakovat chyby rodičů, ale mám dceru, se kterou probíráme všechno. Já ji respektuji, nevnucuji své názory, ona mě poslouchá, přemýšlí a beze strachu odpovídá. Je to parťák do debaty. Tehdy to nešlo. Mě ovlivňoval takový ten rodičovský tlak typu: „Musíš být dobrý žák, proč tohle děláš? Ty nejsi normální! Sousedův kluk je lepší… proč nejsi takový jako on!“ Takže jsem se s následky této výchovy snažil paradoxně vypořádat tím, že jsem v knížce podobné situace zasadil do humorného kontextu. Myslel jsem si, že když se z toho s určitým humorem vypíšu, zbavím se jistého napětí, které mě provází životem. Ale jde to těžko.
  • Není to zbytečně vynaložená energie? Vždyť jako dítě tomu nemusíš rozumět, ale v dospělosti se ti to vrátí, pochopíš, o co tenkrát šlo…
    Nejde o to, jestli tomu porozumíš, to tě toho napětí nezbaví. Já tomu rozumím a stejně se celý život snažím rodičům dokazovat, že nejsem „normální debil“. I v dospělosti ale těžko pochopíš, proč tě otec mlátil vysněným dárkem k Vánocům, o který sis Dědu Mrázovi vlastnoručně napsal (a za okno přáníčko nachystal) – dětským umělohmotným mečem.
  • Používáš nebo používal jsi fyzické tresty při výchově svých dětí?
    Fyzické tresty, jsou při výchově dcery nemyslitelné (lépe řečeno byly, v současnosti by mě pětadvacetiletá dcera stejně asi už přeprala :0). A vzhledem k tomu, jaký spolu máme láskyplný a bezproblémový vztah, si myslím, že se to vyplatilo. Samozřejmě se ale stereotypy chování přenáší z generace na generaci a i dcera si s sebou z dětství určitě nese jisté napětí, které jsem přenášel nevědomky zase já na ni. Například tím, jak spěchám, řeším věci dlouho dopředu, zbytečně se rozčiluji. Souvisí to s vnitřním klidem, mírou sebedůvěry, uvědoměním si vlastního já. Ono obecně: opravdu sebevědomých lidí s přirozenou sebedůvěrou je minimum.
  • Přehoupli jsme se do klubu padesátníků. Jak jsi prožil své životní jubileum? Cítíš se na ty roky?
    Nemám to spojené s nějakým datem. Stav těla a mysli je prostě takový jaký je, bez nějakého čísla. Takže jsem to ani nějak neprožíval. Jen jsem udělal na zahradě takovou menší oslavu. Přišlo mi to jako dobrá příležitost sejít se s kamarády a trošku „zapařit“. Ale je fakt, že jistou únavu materiálu už cítím. V určitém období před „jubileem“ jsem byl hodně vyčerpaný, sešlo se toho moc. Dodělával jsem vysokou školu v Praze, cestoval za režírováním, psal. A ještě k tomu jsem šel hned po státnicích do konkurzu na ředitele Slováckého divadla. Dostal se i do finále, zrušil všechny nabídky na práci, soustředil se jen na konkurz a nakonec ho nevyhrál. Což bylo asi to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. Hned druhý den jsem, totiž, začal psát divadelní hru Normální debil, která mi přinesla tolik radosti i svobody. Hodně jsem si v tom období ujasnil, co chci dělat. Obloukem jsem se vrátil ke svým začátkům a zjistil, že autorské divadlo mě baví ze všeho nejvíc. A z „Debila“ mám radost nejen, protože se hraje ve dvou divadlech, kde je pořád vyprodáno a lidi se smějí, ale taky proto, že mi pomohl najít vztah s otcem, který knížku poměrně těžce „skousával“, ale z divadelní hry byl vrcholně spokojený. Dokonce nám na zkoušce po telefonu předehrával, jak se správně přirozeně říká „Kurva, piča, kokot!“. Po premiéře byl nadšený, tancoval při děkovačce, vystupoval jako celebrita, lidi se s ním fotili a on byl šťastný. Konečně jsem mu snad dokázal, že nejsem debil. Happy and. (Smích.)


    Robert Bellan(27. července 1966)
    Režisér, herec, scénárista a nově i prozaik a ilustrátor se narodil v Hodoníně, kde absolvoval základní školní docházku a gymnázium. Po krátkém hereckém angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde působil jako herec v letech 1988 - 2001. Při úspěšné herecké kariéře zde získává i první zkušenosti s autorsko-divadelní režií v recesistické skupině Divadla Parodyje (Rumař na stavbě, Major Zeman – případ Z jeřábu péro, Dáma s Camelkama aj.)
    V roce 2000 realizuje na Malé scéně Slováckého divadla autorské představení Rychlé šípy, které se stalo postupem doby hitem pro všechny generace a hraje se dodnes. Roku 2001 končí Robert Bellan hereckou kariéru a odchází jako režisér do Městských divadel pražských (divadlo Rokoko), kde působí bezmála dva roky. Od té doby je na tzv. „volné noze“ a režijně spolupracuje s divadly po celé České republice (Uherské Hradiště, Brno, Olomouc, Zlín, České Budějovice, Pardubice, Příbram, Praha) a v jednom případě i v zahraničí (Vancouver, BC). Je známý především jako režisér komedií, které pravidelně získávají různá ocenění (4x Slovácký Oscar, 2x vítěz divácké soutěže Grand festivalu smíchu v Pardubicích, vítěz pražského festivalu Dítě v Dlouhé, cena Český tučňák aj.). Napsal autobiograficky laděnou knihu o dospívání v socializmu Normální debil. Podle knihy vznikla v jeho dramatizaci a režii divadelní inscenace, uváděná Divadlem Pecka ze Starého Města a Východočeským divadlem v Pardubicích. Během své kariéry se také věnuje dramatizacím knižních předloh (Rychlé šípy, Kocourkov, Milenci z bedny, Spolčení hlupců) a psaní scénářů a scének pro různé zábavní pořady (Sportovec roku, Silvestry atp.). Pro ochotnický soubor Bavsa ze Starého Města napsal dvě divadelní hry (Tv Tožtak, Talentmánija).
    Na Univerzitě Jana Amose Komenského Praha vystudoval v letech 2011 - 2014 obor Manažerská studia – řízení lidských zdrojů. Tématem jeho Bakalářské práce bylo Řízení lidských zdrojů v regionálním divadle.

    www.vcd.cz

    5.12.2016 18:12:47 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •