Scéna.cz 

Znalec tváří - Rudolf Kurel

„Líčení v žádném případě. Potřebujete pouze ‚civilku’. Na vaši tvář bude stačit bradka, knír a cvikr,“ konstatoval maskér Rudolf Kurel (1928), který „měnil tváře od Aše až po Košice“, když ze mne dělal „staršího“ – výsledek jeho práce vidíte na fotografii. Vzpomínat na začátky, to je jako vracet se tisíce kilometrů nazpět. Do učení nastoupil roku 1942. Tenkrát z popudu švagra přišel do Prahy. Příbuzný se mu postaral o divadelní křest ohněm. Popletl si v diáři termíny a zapomněl na představení v Břevnově Na Marjánce. ‚Rudlo nedá se nic dělat, musíš jet,’ konstatoval. „Přijel jsem tam, herce jsem nějak napatlal a hotovo.“ Takové bylo první setkání Rudolfa Kurela s onou tajemnou alchymií - maskérstvím.
Záznamy v jeho notesu prozrazují, že působil nejen v profesionálních divadlech, ale po republice jezdil vlakem i za ochotníky, např. do Liptovského Mikuláše, Karlových Varů a dalších měst. Napočítali bychom přes tisíce kilometrů.
Do definitivní penze šel v lednu 2003. Dlouho v ní ale nepobyl. Za necelé dva týdny u něj doma zvonil telefon a zda by se nevrátil alespoň na výpomoc. „Na jednu stranu bych nechtěl v divadle šoupat kalhotama židli a na druhou si přilepšuji k penzi,“ přiznal a doplnil: „Nevím, jak dlouho tady vydržím. Léta se holt nedají oddiskutovat.“

Rudolf Kurel pracoval pro film, ale nezůstal u něj. „Nevydržel bych třeba půl roku dělat stejnou figuru. Divadlo s sebou přináší pestrost. Každý den jiná hra, střídají se herci,“ přiblížil kouzlo své profese. Herci ho prý mají v oblibě, i když má osobně výčitky, neboť jim někdy dělá na obličeji „hotové peklo“. Při rozhovoru několikrát zdůraznil, že obličej hraje důležitou roli. „Musím jej důkladně studovat. Někomu sedí vousy jen na bradě, jinému pod nosem.“

S obličejem se nechají podle něj dělat hotové divy. „Musí se vše promyslet. Některé tváře něco snesou a je to nenápadné, jindy je to samé na jiných nevkusné. Veškeré líčení musí být nenásilné.“ Mužská i ženská tvář se podle něj nijak neliší. „Prostě lidská tvář. Každá potřebuje něco. Každá má určitou barvu pokožky nebo osobitý výraz očí. Rovněž záleží na charakteru.“
Na chvíli se zamyslel a uzavřel: „Pod rukama mi prošly tisíce tváří, které jsem musel udělat a prostudovat. Obličeje si hodně pamatuji, se jmény už je to horší.“
Koho považuje za největšího nepřítele maskérů? Jednoznačně světlo. Musí se s ním vždy počítat, neboť dokáže práci maskéra doslova vygumovat. Z hlediska dramatických žánrů je mu jedno na jakém titulu pracuje. Začínal u činohry, postupně se přes operetu dostal k opeře i k baletu. S žánrovou různorodostí se setkal nejvíce v Národním divadle Praha, kde působí bezmála čtvrt století. Zda je Národní divadlo vrcholem? „Trochu už je to okřídlené a zprofanované. Osobně si myslím, že Národní divadlo je a bude jednička.
Když jsem nastupoval, připravovala se rekonstrukce historické budovy. Hrálo se ve Smetanově divadle. Mojí první inscenací byl Macháčkův Hamlet.
Macháček - za co vzal, to udělal dobře. To byl pan režisér. Bohém. I když pro něj je to moc jemné označení. Nikdy jsem s ním neměl sebemenší konflikt. A to jsme spolu dělali přes sto inscenací.“

Maskér Rudolf Kurel spolupracoval s mnoha dalšími režiséry – Evženem Sokolovským, Karlem Novákem, Emilem Františkem Burianem, Jindřichem Honzlem a dalšími. Žádný z nich, na něj neseslal bouřku kvůli špatné práci.
„Když něco nebylo dle mého pinktlich, tak jsem se s tím nechlubil. Třeba když mi nevyšla paruka. Mlčky jsem předělával a upravoval během představení a zkoušek.“
Maskérnu v Národním divadle Praha považuje za moc moderní, byť se nachází ve staré budově. Ovšem vyzdvihuje její pěkný interiér oproti maskérnám na Barrandově, které působily jako pitevny. Za nejútulnější považuje bývalou maskérnu v Realistickém divadle na Smíchově (dnešní Švandovo).

To už jsme se ale v kolotoči jeho vzpomínek dostali k setkání s Emilem Františkem Burianem. Právě ten ho v roce 1955 vytáhl do svého „Déčka“.
Ráno šel ke „starému“ na devátou a ten na něj, že v jeho divadle má maskér vždy „fidél“ život. Burian prý jako režisér nenáviděl paruky. „Budeš jen líčit.“
„Za necelých čtrnáct dní od mého nástupu se dělal Strýček Váňa. Pro sedm lidí jsem musel píchat přes deset paruk, a to šlo jen o divadelní hříčku. Šel jsem k starýmu a ten, že to prý asi dělám moc dobře. Já na to, že to tedy začnu kazit. (Smích.)
S Burianem byla řeč. Většinou ho měli za despotu. Byl dost tvrdej pouze na lidi, kteří ho zklamali na jevišti. Jinak to byl renesanční chlap. Krásně maloval, dělal plastiky a jakou komponoval muziku. Choreografii jakou uměl udělat. To byl opravdu požitek. Několikrát jsem zašel na jeho zkoušku a pozoroval jsem ho. Jemu umění daroval snad samotný pánbůh.“
S další osobností, s níž se potkal, byl Jan Werich. Nejbližší mu byla ale paní Ljuba Hermanová. „Pro ni jsem dělal paruky celý život. To byla moje velká láska a já byl její. To byla baba, která měla výdrž. Celý život cvičila. Moc toho nevypila. Prostě báječná. A jaký měla srdce.“

Rudolf Kurel napsal několik odborných knih. Do svého gruntu zasvětil druhé. Nechtěl být stejný jako jeden „mistr“ v Hudebním divadle Karlín, s nímž dělal paruky v jedné místnosti. „Když majstr odešel od díla, přikryl ho ručníkem, abych nic neokoukal.“
Kdo je vlastně podle něj skutečný „Majstr“? „Určitě umělecký maskér, který řídí partu maskérů.
S takovými jsem se potkal na Barrandově – Gustav Hrdlička, Ota Košťál a Milan Jandera – to byly velký maskérský jedničky. Ti mi dokázali všechno předat. Jednou jsem přelepoval vousy, přišel Majstr – ‚Je to pěkný, ale bacha. Ty musíš víc ty chlupy píchnout do tváře. Nesmíš je položit, pak jsou vidět.’ “

Dnes už například nedělá vlásenky. Kdysi dokázal jednu upíchat za noc. Na bilancování prý nemá čas, prý se jen tu a tam zamyslí.
„Kdybych se měl znovu rozhodovat, tak bych chtěl dělat to samé. Kdybych se vyučil ševcem, budu dělat nádherný boty, aby byly dokonalé a netlačily. Prostě na jedničku. Kurel to je starej maximalista. Já na to: Z maxima mohu vždycky couvnout a případně něco odpustit.“
Uzavřel umělecký maskér – Majstr Rudolf Kurel. Odpověděl na pozdrav mladé kolegyni maskérce, která se usmála. V řemesle vychoval spoustu následovníků. Na závěr dodal: „Vždycky jsem měl rád kouzelníky, když udělali nějaký trik, který jsem nemohl rozluštit.“
Tedy jste kouzelník?
„Pouze vytvářím iluze.“ (Jednoznačně)