Scéna.cz 

Lenka Šestáková: Baví mě se proměňovat…

V inscenaci Job interviews řeší coby postava Magdy křižovatky života. Zdravotní potíže ji zasáhly natolik, že přehodnocuje své priority a hodnoty. V inscenaci Pryč z Mullingaru se musí rozhodnout, zda kvůli nastalým problémům odejde nebo zůstane. Herečka Lenka Šestáková (dříve Krčková – pozn.red.) přiznala, že podobné problémy jako postavy na jevišti řešila i v osobním životě. Jedno z nejvážnějších dilemat pro ni bylo rozhodnutí, zda zůstane u divadla nebo ne… Lenka se narodila v Českých Budějovicích, kam se po studiu DAMU a působení v souboru CD 94 vrátila. Na své rodné město nedá dopustit. Vedle divadla se zabývala a stále se věnuje pedagogické činnosti na základní umělecké škole. Ráda vede kurzy o komunikaci. O tom všem jsme si povídali v šatně před představením Job interviews… Na stole výrazná paruka, přehlédnout nelze žlutý náhrdelník, stříbrné boty na vysokém podpatku a samozřejmě odpovídající kostým na ramínku… Přitom byste si Lenku Šestákovou, která působí velmi pohodově, dokázali představit jako dobrosrdečnou ženu některé méně extravagantní profese, nežli jako herečku, která ztvárňuje celou plejádu výrazných ženských hrdinek…

Právě jste se vrátila ze zájezdu z Jablonce nad Nisou s představením Holka nebo kluk. Hostujete v inscenaci operety Jihočeského divadla… Vaše role je ryze činoherní?
Nejen to, ale také zpívám a dokonce i stepuji a tančím. To všechno pomalu dvě a čtvrt hodiny na jevišti v kuse.

Prý se pohybu věnujete také jako pedagožka?
Právě teď se tomu věnuji víc než divadlu. To jsem tak trochu na chvilku odložila a víc se věnuji pedagogické činnosti v rámci ZUŠ. Kdysi jsem tam působila, ale po mateřských povinnostech už jsem nemohla mít dvě zaměstnání, tak jsem odešla a působila jen v divadle. Nyní jsem se tam vrátila. Jinak se stále věnuji studentskému univerzitnímu divadlu SUD, to jsou středoškoláci a vysokoškoláci. V loňském roce jsem znovu založila literárně dramatický obor na ZUŠ, kde učím děti od pěti let…

Věnujete se převážně jevištní mluvě a uměleckému přednesu?
Není to tak, že bych žáky vychovávala k herectví, spíš se zaměřuji na kultivaci osobnosti. Chci, aby se naučily vyjadřovat, fungovat v kolektivu jako jedinec, dokázali vyjít se skupinou, být empatický, adaptabilní. Do toho patří určité dovednosti v rétorice, pohybu a práci s tělem, a vůbec kolektivní spolupráce. V podstatě vychovávám člověka k tomu, aby byl schopný žít v tomto světě, fungovat v různých kolektivech. To dneska potřebuje každý.

To hezky zní, ale když vidím současné děti, jejich komunikace je jednoznačně spojena s mobilem. Sedí vedle sebe, a chatují si. Nebaví se přímo spolu.
Je to takový pseudoautismus. V podstatě jsou dobrovolně izolovaní. O to víc je dramatický kroužek a obory týkající se komunikace a soužití potřeba. Rodiče dají děti spíš na klavír nebo na fotbal, tedy hlavně na obor, který navenek vypadá, že má nějaký vývoj. Tady pracujete na vnitřním světě člověka, těžko se cesta vývoje ukazuje. Většinou to vyplyne postupně s věkem. Vracejí se mí bývalí žáci a vodí mi své děti. To je pro mě dobré znamení.

Pojďme k divadlu, to je také váš „job“. Za chvíli bude mít derniéru inscenace Job interviews. Jak uklízíte představení nebo role v sobě?
V podstatě absolvuji dvojitý úklid. Odevzdáte kostým, tím se role zbavíte po technické stránce. Druhý úklid je ve Vás, kdy si to tak nějak necháte v sobě doznít. Toto představení je hodně dobré a takových textů je skutečně potřeba. Petr Zelenka napsal něco, co reflektuje dnešní dobu. Umí koukat pod povrch. A podává to takovou formou, že je tam vtip, nějaká brysknost. Zkrátka, je to moc pěkné. Mně osobně se s tím bude špatně loučit. Nestačí, že si řeknete – Je derniéra, popřejete si s kolegy a půjdete domů. Při téhle příležitosti zřejmě bude nejen setkání v klubu, ale dojde i na trochu slziček. Věrka Hlaváčková je v tom výborná. Thálii by si opravdu zasloužila.

Jedná se o současný text, a těch není nikdy dost. Docházelo k úpravám textu v průběhu zkoušení?
Petr je dramatik a inscenátor, který má velmi přesný obraz, jak by to mělo vypadat. A už s tím vstupuje do zkoušení. Snad tam u role Věrky byly nějaké úpravy, ale psal to přímo na ní, tak si myslím, že nebyly výrazné. Myslím, že se v tom krásně potkali. U nás, co děláme ty roličky okolo, se hledalo, jakým způsobem je máme zahrát, jakou stylizaci zvolit. Každý tam hrajeme dvě až tři postavy, takže pro přehlednost bylo důležité je dokázat odlišit. Do textu přímo se nezasahovalo. Petr Zelenka na to vždycky kouká jakoby z vnějšku. Umí vždycky poodstoupit a vnímat to nezávislým okem. Pak si poupraví text, nebo něco, co mu do té skládanky nesedí.

Co je pro vás bližší…prožívat vývoj jedné velké postavy, nebo mít příležitost vyzkoušet si miniportréty v různých postavách…
Myslím si, že nejlepší je mít obojí. (Smích.) Včera jsem hrála komedii Holka nebo kluk, kde jsem jednou ona, podruhé on. Baví mě se proměňovat, ale máte-li malou plochu k vyjádření své postavy, musíte se tomu přizpůsobit a vytvořit přesnou stylizaci. Pokud dostanete jednu roli, kterou táhnete, já např. hraji Pryč z Mullingaru, takovou irskou holku, která žije sama na vesnici, a jsem na scéně celé dvě hodiny, je možné jít hluboko pod povrch, objevit si tam spoustu barev. Každý člověk se skládá z mnoha barev. Musíte je poskládat tak, aby z toho vznikla jedna osobnost. Obě možnosti tedy pro mě mají svou lákavost.

Napadá mě, že ta drsná irská tematika má možná docela blízko k syrové Šumavě?
Pro mě je to země velmi blízká. Já sama miluji Bretaň, kam s manželem často jezdíme. Je to země, u které mám pocit, že jsem tam někdy patřila. A Bretaň má podle mého k Irsku blízko. V Irsku samotném jsem nikdy nebyla, i když po tom toužím. Cítím tam nějakou zdravost toho lidu, ctění přírodních zákonů, zemitosti, a zároveň smysl pro humor, nadhled a nadsázku, zkrátka lásku k životu.

Tuto otázku jsem položil záměrně. Samozřejmě, jako herečka musíte zahrát všechno, ale pak je druhý stupeň, nadstavba, životní zkušenost, pak jsou to nuance…
… které dodají něco zajímavého. Díky zkoušení objevíte barvu nebo notu, kterou jste neznal. Je to zajímavý proces. Vstupujete do toho sám se sebou a hledáte někoho, koho neznáte. Pak zjistíte, že máte něco podobného, nebo že on má něco, co vy neznáte, a chcete to poznat. V tom je to zajímavá cesta. Pro mě je Irsko velmi silné téma. A navíc mě hodně bavila práce s Radovanem Lipusem, který Vám dá jako herci přesně to, co potřebujete. A ráda jsem se potkala s René Šmotkem, který se mnou v inscenaci partneří, hlavně v druhé půlce, která se skládá z jednoho jediného dialogu. Tři čtvrtě hodiny jsme na jevišti a vedeme dialog, který má půvab, humor, zvraty a sílu. Byla to krásná práce, která mě pohladila po srdci.

Inscenace Pryč z Mullingaru jistým způsobem signalizuje útěk. Asi nemůžeme prozradit pointu, ale můžeme se zamyslet nad tématem útěku. Útěk před problémem něco řeší nebo ne? Nebo je útěk slabostí?
Toto v sobě dlouhodobě řeším. Pokud se rozhodujete a máte svobodnou volbu, stejně to musíte nějak vyřešit. Když stojím před rozhodnutím, říkám si, je to překážka, kterou mám překročit, nebo je to znamení, že mám odejít? Co je vlastně odvaha? Překousnout problém, jít přes překážku nebo si říct, že to za cenu nějaké oběti nemá smysl, důstojně se poklonit a odejít? Záleží na tom, o co se jedná. Nedávno jsem se rozhodla odejít z divadla. V srpnu jsem skončila poslední sezónu, nyní dohrávám jako externista. Dlouho jsem to v sobě řešila. Nebyl to útěk, bylo to mé svobodné rozhodnutí. Před pěti lety by to bylo jinak. Byl by to útěk ze sebe, ze svého vnitřního nepokoje, neklidu, problému. Řešila bych to ze svého pohledu zbaběle. Tím, že jsem to udělala až za pět let, už to za útěk nepokládám. Překážky jsem překonala, definovala jsem si ten důvod, proč bych měla odejít. Prostě bych chtěla zkusit nové věci. Divadlo je pro mě stále krásná věc, ale na chvíli ho musím opustit, abych si rozšířila hledáček, otevřela si k němu znovu dveře. Teď nemohu říci, že se k němu znovu vrátím, ale myslím, že ano. Doufám, že nějak bohatší, silnější.

Ale z Českých Budějovic jste snad nikdy neutekla…
Jen do Prahy na studia DAMU. Pak jsem z Prahy utekla, protože v době, kdy soubor CD 94 přecházel z Divadla v Celetné do Švandova divadla, mi tam bylo nedobře. Praha pro mě byla žrout energie, skličující, těžko se mi dýchalo. Ze začátku jsem byla otevřená bytost, a najednou jsem byla úplně někdo jiný. Prostě jsem na Prahu nebyla připravená, Budějovice jsou takový malý inkubátor. Nevíte, co je za jeho hranicemi. Najednou přijdete jinam a zjistíte, že potřebujete nějakou ochrannou slupku, kterou já jsem prostě neměla. Tady jsem si znovu hledala své sebevědomí, právo místa na slunci… Dnes by snad Praha už pro mě nebyla problém…

Dá se tedy říci, že novým větrem do plachet jsou pro Vás studenti?
Studenti, pedagogická činnost. Také bych sama chtěla ještě studovat. A nová kotva je manžel. V divadle mě už nic nového nečeká. A dnes vůbec nevím, co mě čeká v dalším životě. To je zajímavý stav, těší mě to. Poprvé jsem lehce v nejistotě, ale přitom je to hezké. Říkám si, že se snad něco zajímavého v mém životě ještě odehraje.

Nejistota je pro Vás tedy jistý druh terapie?
Jo. (Šeptem.) Přesně tak. Důležité je zvyknout si na to, že jistoty nejsou. Pokud se člověk drží jedné věci, aby měl jistotu, pak je to známka toho, že je nejistý. A to není dobře. Když se pak ta jediná jistota zhroutí, je to strašný problém. Já si to teď rozdělila. Nikdy jsem nebyla velký kariérní typ, neměla touhy, že bych někam cíleně směřovala. Dnes je pro mě důležitá rodina, tu nepustím. Prošla jsem si nějakým vývojem. Vím, které hodnoty pro mě něco znamenají. Potkala jsem někoho, kdo je pro mě neuvěřitelně posilující. Nepustím se ho.

Lenka Šestáková
Narozena r. 1973 v Českých Budějovicích. Od dětství se zabývala divadlem a sólovou recitací. Vystudovala DAMU, obor činoherní herectví. Čtyři roky působila v divadle v Celetné v Praze, od roku 2000 je členkou činohry Jihočeského divadla. Mezi její role patří Varja z Višňového sadu, Nevěsta z Krvavé svatby, Sylvie z komedie Sylvie, Marjanka ze hry Prezidentky, Beatrice z Mnoho povyku pro nic, Anna Boleynová ze hry Ženy Jindřicha VIII., atd. Zabývá se také pedagogickou činností, 10 let působila v ZUŠ jako učitelka literárně dramatického oboru, v současné době vede své vlastní studentské divadlo. Prošla řadou vzdělávacích seminářů a kroužků se zaměřením na scénický a moderní tanec, lidový tanec, věnovala se zpěvu a společenským tancům. Hraje na mnoho hudebních nástrojů. Zajímá se o divadla jiných forem.
Na repertoáru Jihočeského divadla: Holka nebo kluk; Job Interwiews; Je úchvatná!; Pryč z Mullingaru
www.jihoceskedivadlo.cz