Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Lucie Trmíková: Víra je kotvou, a tvorba je projevem mojí osobnosti

autor: archiv divadla

Herečka Lucie Trmíková má za sebou přes sedmdesát divadelních premiér. Diváci ji mohli vidět na scénách největších (Národní divadlo, Divadlo Na Vinohradech), i nejmenších, včetně těch proslavených jako Činoherní klub – její první angažmá nebo Divadlo na zábradlí. I když občas hraje v klasickém repertoáru, musíme být připraveni na to, že je to vždy zcela současné novátorská interpretace. I proto, že její partner, režisér Jan Nebeský, s nímž nejčastěji spolupracuje, to ani jinak neumí. Z Lucie vyzařuje takový – až by se řeklo – andělský klid, má vyrovnanou tvář a tak trochu nadpozemský úsměv. Takže může překvapit, že většinou hraje ženy rozporuplné. A nejen hraje – ona je i vyhledává ve svých autorských projektech. Tím posledním je Miluji tě jak po smrti, zpracování životních příběhů a vášnivého milostného vztahu expresionistické básnířky Else Lasker-Schülerové a Gottfrieda Benna, rovněž básníka, ale zároveň patologa.

Začnu tím, co mi vrtá hlavou – a to je váš civilní velmi vyrovnaný výraz, a na druhé straně doslova vášeň hrát velmi rozporuplné, mnohdy až nesnesitelné ženské postavy…
Rozhodně to, jak se tvářím, není maska. Spíše asi nějaká touha, která ze mě vyzařuje, touha po harmonii, pokoji a po světle. Ale přitom tam vevnitř jsou nějaké otázky, které jsou hrozně sžíravé, náročné, těžké, ke kterým nemám odpovědi a které hledám prostřednictvím toho, co děláme. Je to skvělá věc mít možnost dělat nějakou tvůrčí práci a skrze ni hledat sám sebe. To je moje úplně zásadní téma. Najít ten svůj tón, kdo jsem, a naplňovat to, neminout se se sebou. Pro mě to znamená i nedělat blbosti, které se mnou nesouvisí…

V projektech, k nimž píšete vlastní texty, přicházíte s novými autory, ale všimla jsem si, že někteří autoři, texty, typ literatury se opakovaně vrací. Je to tak, že hodně čtete, a něco z toho Vás najednou více osloví. Nebo Vám do cesty přichází literatura, která nabízí nějaké odpovědi, nebo aspoň pomáhá formulovat otázky?
Asi to tak mám. Všechny ty věci jsme nenašla náhodou. To jsou autoři a texty, se kterými žiju už spoustu let, které mě oslovily třeba před dvaceti lety. To se týká Čepa nebo Elsy Lasker-Schülerové. A jsou to většinou texty, na které mě upozornil Honza. Vyplývá to nějak z našeho vztahu. Když se mě dotkly, tak ve mně nějakým způsobem pracovaly. A já se k nim za ta léta vracím, a pak si to v určitou dobu řekne, že to chce být zpracované. Takže to rozhodně není tak, že píšu grant, a teprve přemýšlím, co bych vlastně mohla dělat. Teď jsem si podala žádost na Médeiu, je to téma, které miluju dlouho, jednak jsem se s Honzou při antice seznámila, ale zároveň mě hodně zajímá ten charakter. Je to hodně osobní.

Autorské věci se asi nedají dělat náhodně. Kromě toho, člověk instinktivně hledá duševně spřízněné lidi, nejen z minulosti (jako inspiraci), ale i ze současnosti. Váš kolektiv, který dělá hlavně v NOD Roxy, tvoří většinou ti samí spolupracovníci.
Máte pravdu, to jádro je stejné. Nejbližší je to s Honzou (Nebeským) a Davidem Prachařem. Opakovaně k tomu přibíráme lidi, jako je Karel Dobrý nebo Míla König, a taky muzikanty. Teď jsme šťastní, že jsme se po mnoha letech vrátili ke spolupráci s Martinem Dohnalem, se kterým jsme spolupracovali už v Komedii (Martha, Miriam). On se přestěhoval z Brna do Prahy, před rokem a půl se nám ho podařilo přesvědčit ke spolupráci na Dvojím domovu, a teď znova na Else. Je to nejen skvělý tvůrce, ale zároveň hluboký člověk, s kterým je příjemné být. Takže máte příjemně distingovaného Emila Viklického a bouři emocí - Dohnala.

Jak probíhá proces přípravy projektu od začátku?
Ono to je tak, že některé ty autory, jak s nimi jsem léta, postupně propašovávám nejprve po malých dávkách, až pak nazraje čas, kdy poznám, že se mám věnovat jen té jedné postavě. Takže verše Else Lasker-Schülerové jsme použila už v Kabaretu Shakespeare. Pokud jde o to, jak to celé vzniká, tak si nastuduju všechno, co je k dispozici, rozhodím sítě, kde co sehnat. V tomto případě toho bylo hodně málo. Píšu v létě, kdy je klid, na chalupě. Napíšu první verzi, Honza mi k tomu řekne pár připomínek, a já se pokusím o další verzi. Někdy je jich i pět. V tomto případě to šlo rychle, ale taková Matka Tereza (Lamento) mi opravdu dala zabrat.

Proměňuje se text během zkoušení?
Proměňuje. Většinou je výchozí text míněn jako materiál k práci, do kterého můžou zasahovat všichni, kdo se toho zúčastní. V tomto případě se dost krátilo.

V inscenacích je hodně důležitá muzika. Spousta textů je zhudebněných. Máte už předem představu, které budou zhudebněné, a které recitované?
Pokaždé je to trochu jinak. U téhle inscenace jsme vycházeli z toho, že se jedná o dvě extrémní osobnosti, a tak mě zajímaly dvě výrazné hudební osobnosti, které se k tomu vyjádří, které povedou nějaké dialog, jako vedou dialog ti dva. A volba padla na Emila Viklického a Martina Dohnala, protože s nimi máme výborné zkušenosti. A taky proto, že nám zdálo, že jsou to dostatečně odlišné hudební přístupy. Poslala jsem jim oběma scénář, ať si vyberou, co chtějí zhudebnit. Martin Dohnal vyjádřil prosbu, že bych chtěl dělat Benna, a Viklický neměl s Lasker- Schülerovou problém.

Důležitá je vždy i výtvarná stránka, ať už scéna nebo kostýmy. Působí to na mě tak, že scéna a kostýmy, tedy vizuální stránka je úmyslným kontrapunktem k textu. Může se ovšem stát, že na někoho to působí rušivě, protože to tzv. nehladí po srsti. Na druhé straně ty kontrasty můžou podpořit, zostřit vnímání toho diváka.
Ano, může to zneklidnit. A to je pro mě na divadle jedna z nejpodstatnějších věcí, aby představení toho, kdo se na ně dívá, provokovalo a zneklidnilo. Samozřejmě, ten výsledný dojem by neměl být zmatený, ale měl by být vyprovokovaný nebo pobouřený, překvapený z těch emocí, měl by to být šok. Na to, aby nás hladily froté žínkou po hlavě, máme televizní seriály, divadlo je tady pro něco jiného.

Čím konkrétně vás zaujala Elsa Lasker-Schülerová?
V první fázi asi především svou tvorbou, protože o jejím životě jsem věděla minimum. Ty básně mě zasahovaly emočně, byly mi blízké v touze pojmenovat, co je to láska, a jaké může mít podoby. Je tam zároveň přítomný rozměr modlitby, rozhovor s Bohem. To když najdu v nějaké tvorbě, hned se toho chytám. To obojí je v jejích textech obsaženo. Ve druhé fázi přichází otázka, proč to převést na jeviště, je strašně důležitá věc si uvědomit, že to není jenom poezie, ale že mě zajímá ta osobnost, divokost té osobnosti, její rozbitost, osamělost. To, jak se s velikou důvěrou do všeho vrhá, a všechno ji zraňuje. Tím vším je mi blízká. Samozřejmě, takový charakter má i své negativní projevy, svou extrovertností, extravagancí mohla být opravdu až nesnesitelná. Ráda se předváděla. Její chování asi bylo hodně přes čáru, vždyť ten Benn s ní vydržel sotva rok. Ale měla pár přátel na celý život, například malíře Franze Marca. Říkala o něm, že je její bratříček. Tohle přátelství vydrželo celý život.
Mě vlastně vždycky na těch osobnostech, o kterých chci dělat divadlo, přitahuje jejich rozporuplnost. To je pro mě zásadní věc. Nebavilo by mě dělat divadlo o svatém, o ikoně, kterou nelze přiblížit v její lidskosti. Takže, i když jsem si vzala jako téma Matku Terezu, tak mě na ní zajímala právě ta nejednoznačnost, pochybnosti, noc víry… Nebavilo by mě tedy hrát o básnířce, která by byla vymeditovaná, úžasná a psala verše. Mě baví ten životní boj. Ten boj na život a na smrt, boj o lásku. A touha dobrat se smyslu života. To je taky strašně důležité téma, které je i v tom Bennovi, i když je vyjádřeno úplně jinými prostředky. On taky strašně touží dobrat se smyslu, i když jde jinou cestou, přes tělo.

Setkáváte se s takovým typem lidí, kteří jsou takto nesnesitelní?
Ano, každý den – sama se sebou.

Dá se tedy říci, že Vám umělecká tvorba pomáhá vyrovnávat se sama se sebou?
Stoprocentně. Je to úžasný nástroj.

Jaká jste jako autorka textů - trváte na jejich znění, nebo si při inscenování necháte poradit, pokud jde o změny?
Já v tomto totálně důvěřuju Honzovi a jeho citu, jeho vkusu. Takže vlastně nemám problém vzdát se nápadů. U Mlčky křičet (pozn. uváděno ve Studiu hrdinů) jsem měla pocit, že by se to mělo zjednodušit. U Elsy to původně bylo tak, že daleko větší plocha byla věnována faktografickým informacím ze života Elsy a Gottfrieda. Když při zkoušení došlo k výrazné redukci, bylo mi to nejdřív líto, říkala jsem si, že by lidi měli slyšet konkrétnější informaci, aby měli možnost se nějakým způsobem identifikovat, vcítit do těch bytostí. Ale nakonec jsem se přiklonila k tomu, že daleko důležitější je by měl být celkový emoční vjem z toho představení. Informace si nakonec každý může najít, když ho téma zaujme.

Samotná Else svým osudem, svým chováním nabízí opravdu velmi rozporuplný portrét.
Je tam spousta zajímavostí, třeba v tom, jak Else toužila po tom, být svobodná, a přitom byla svazována spoustou věcí, Například, měla velký problém se stárnutím. V dospělosti si posunula datum narození o sedm let, a od určité doby se nedala vůbec fotit. Tvrdila o sobě, že nesplňuje představu spořádané ženy v domácnosti, ale nebyla ani žádná femme fatale, i když po tom možná toužila.
V jejím osudu mě hodně baví ten rozpor, jak se úplně odstřihla od své rodiny, od bohatého tatínka, což byl židovský bankéř. A podobně se pak odstřihla od svého prvního manžela Laskera, který byl hodně bohatý. Zažila ovšem i tragédii - měla jediné dítě, syna, a ten zemřel na tuberu, když mu bylo přes dvacet. Toho syna měla s milencem, a tak odmítala podporu manžela, žila raději jako bezdomovkyně, přespávala třeba na lavičce v parku i s miminkem, žebrala, neštítila se prostitutek. A tak mi přišlo zajímavé, že vůbec mohl vzniknout vztah s Bennem, který byl její přímý opak. On byl takový totálně vydesinfikovaný, vyžehlený, kupoval si nejdražší látky na obleky, lpěl na vizáži a čistotě. Takže je to pro mě neskutečná záhada, jak vznikla ta emoce. Nejenže byli každý jiný, ale byl mezi nimi také velký věkový rozdíl, jí bylo 43, jemu 26, a patrně se sblížili právě přes tvorbu. Myslím, že jejich láska musela být fascinující.

Jak si rozumí autorka s herečkou?
Je to od začátku tak, že zpracovávám osobní téma, u kterého počítám, že budu nejen autorkou, ale i herečkou. Odděluji to – dokončím text, a pak se jako herečka vnořím do textu a budu ho zkoumat jako by od začátku. Když to takhle člověk zkoumá ze dvou stran, dobere se úplně jiných dimenzí, než když to člověk jenom hraje nebo jenom píše. Tím je to pro mě jiná práce než u hotových textů, jako u Ibsena – udělala jsem už šest ibsenovských postav. V tom mám totální důvěru v dramatický text a toho autora. Ale když si hraju ve svém scénáři, jsou tam samozřejmě pochybnosti, a proto jsem ochotna se jako autorka některých věcí vzdát, Takže jsou tu vlastně dva směry, kterými se ubírám. Na jedné straně klasika – Aischylos, Ibsen, na druhé straně texty současných autorů jako Lagronová, Tobiáš nebo mé vlastní texty. Jiné je, když jste v něčem namočená od začátku, vyberete si téma, zpracujete ho, podáte si žádost o grant, celé si to opečujete od A do Z. Je to mnohem víc vyčerpávající, náročnější, ale zároveň jaksi zaujatější.

V tom je dobré mít nějaké zázemí, „svůj“ prostor“. Je pro Vás takovým prostorem NOD Roxy?
My jsme k tomu prostoru přišli náhodou už před mnoha lety, kdy jsme přes Damúzu připravovali projekt Neúplný sen z textů Fernanda Pessoi s Davidem Prachařem a Honzou Nebeským. Já jsem tehdy ten prostor neznala, bylo to moje první seznámení s ním. A postupně se to vyvinulo v pravidelnou spolupráci. A já to tam beru jako svou domovskou scénu. Ten prostor je mi sympatický ve své jednoduchosti, velikosti, strohosti. Dovoluje strašně moc, není určující. A to mám ráda.

Na závěr buďme trochu osobní. Je známo, že víra je pro Vás v životě hodně důležitá. I když jste se k ní vlastně dostala až v dospělosti. Co Vám dává víra? A jak se má k Vaší tvůrčí činnosti?
Řekla bych, že je to naprosto harmonicky propojené. Víra mi dává vnitřní řád a častokrát je pro mě jako nějaká kotva strašně důležitá. Když jsem prožívala nějaké hodně těžké životní situace, nedovolila mi utopit se, udržela mě na hladině. Je to pro mě fakt zásadní věc, ale stejně zásadní je pro mě tvorba. Takže víra je kotvou, a tvorba je projevem mojí osobnosti. A pro mě je strašně důležité se projevit. Působím možná jako introvertní člověk, který je srovnaný, v harmonii se sebou. Ale mě strašně láká působit i ven. Potřebuju to k životu. Obě roviny jsou pro mě stejně důležité, Prožívám to v sobě jako sjednocenost. Meditace, modlitba je pro mě nezbytná součást mého každodenního života, odrazový můstek, ze kterého skočím, ať se vrhám do čehokoliv.

7.11.2016 00:11:57 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!