Scéna.cz 

Job Interviews - cynismus v datovém toku mobilů

Autorů současných her není nikdy dost. Petr Zelenka patří k prověřeným stálicím české dramatické tvorby. Jeho úspěšná komedie Příběhy obyčejného šílenství, která vznikla ve spolupráci s Dejvickým divadlem, oběhla celou divadelní republiku a dočkala se i filmového zpracování. Tentokrát Petr Zelenka opustil Prahu a odjel opačným směrem než Cimrman - kupodivu na jih do Českých Budějovic. Pro tamní soubor činohry ušil hru a následně inscenaci přímo na tělo. Přesněji, text vznikal na tělo hlavní hrdince Věře v podání Věry Hlaváčkové. A jak se ukázalo, konstelace všech okolností při vzniku inscenace byla příznivá. O tom svědčí i to, že Hlaváčková se dostala do užší nominace cen Thálie 2014.

Do Českých Budějovic jsem se rozjel krátce před plánovanou derniérou inscenace, která proběhne v prosinci. Do hlediště jsem zasedl s žáky místního gymnázia a střední odborné školy. A jak u těchto diváků dopadl inscenovaný současný text? Petr Zelenka vyniká úžasným smyslem pro orientaci v drobnohledu. Nabízí nejen motivace jednotlivých protagonistů, ale dokáže je samotné a potažmo i diváka vést k důkladnému zamyšlení. Jeho postavy nejsou černobílé a nejednají předvídatelně. I když divadelní zkratka je v tomto směru až neúměrně krutá a někdy samotné inscenátory může svádět k zjednodušené interpretaci. Zelenkovo schéma spočívá v důrazu na ústřední postavu Věry, která má castingovou agenturou. Z jejích kladných vlastností vyzdvihuje smysl pro řád, vztah k tradici a určité loajálnosti. Ta ovšem může tíhnout i k negativním hodnotám. V případě Věry je to hlavně cynismus, jistá chladnokrevnost v chování k lidem, a to i těm nejbližším, jako je otec, bratr, neteř. Nebo sklon adorace finančního zisku a k osobnímu prospěchu. Zelenka nechává Věru projít fázemi úspěchu a poté musí zákonitě nabídnout i její pád a následnou snahu o očištění a nápravu.
V tomto směru se prostředí castingové agentury jeví jako skvělé podhoubí pro rozkrytí negativ mediálního světa. Klokot informací, dat ve všech možných formátech – text, zvuk, video, je skutečně neúprosný. Svítící krabičky jsou ve vlastnictví snad každého z nás. Pohybují se s námi, stávají se naší osobní potřebou až závislostí. Mobil je naše druhé ego, náš paralelní svět, virtuální postava… Věra je toho dokonalým příkladem. Peristaltika dat kolem nás je skutečně očisťující, zbaví člověka soudnosti, vytlačuje víru emoční a teologickou, na její místo se řadí chladná víra elektronická. Přeci je jednodušší ukončit vztah prostřednictvím SMS zprávy, než se zatěžovat nepříjemnostmi osobního sdělení. Velmi dobře v inscenaci funguje zvonění Věrčina mobilu – zvuky jako např. dětský pláč, bekot ovcí, houkání apod. skvěle dokreslují atmosféru a stávají se vlastně další postavou na jevišti. A jaký další kaleidoskop nám Zelenka nabízí? Otázky víry v Boha, zodpovědnost za své zdraví, konstatování, že všechno nelze koupit penězi, zvrhlost sociálních sítí, které dokážou vytvářet hvězdy z bezejmenných lidí na základě pochybných hodnot (v tomto případě – zveřejněný záznam z bezpečnostní kamery ve výtahu na video kanále sociální sítě, kde se Věra vykálí ve výtahu a následně se v exkrementech vyválí…), osamělost stárnoucích a starých lidí, rodiče nevyjímaje, pokřivené hodnoty mladé generace, umožňující všechno získat snadno a lehce… Herečtí kolegové Věry Hlaváčkové – Jan Dvořák, Martin Hruška, Lenka Krčková-Šestáková, Pavel Oubram, Jan Hušek, Taťána Kupcová, Teresa Branna a Ondřej Veselý si počínají bravurně. Byť na malých plochách vykreslují velmi přesně jednotlivé charaktery a postavy. Jan Dvořák si výtečně poradil s postavou osamělého otce Věry a jeho handicapem po mrtvici. Teresa Branna zaujme coby sekretářka, barman nebo žena na hřbitově. Každá její mikropostava má svůj stupeň loajálnosti, vzdoru, obdivu nebo dobrosrdečnosti. Lenka Krčková-Šestáková dokázala velmi působivě ztvárnit postavu Švagrové, která Věře nabízí pomocnou ruku. Scéna s utajenou návštěvou Věry na dně, je velmi silný příběh o lásce a snaze pomoci druhému a o odpuštění. V podobné duchovní rovině je nesena její druhá postava Magdy. Překonání rakoviny vnímá jako dar Boha, a zavrhuje svůj předchozí povrchní život. Martin Hruška představuje Bratra a Fotografa. Jeho výstup v závěru inscenace, kdy si hraje s Věrou na pravdu, je bravurní ukázka zrcadla, které Věře nastavuje v podobě jejích předchozích necitlivých smečí. Pavel Oubram je skvělý zejména coby Terapeut. Jeho výraz vytváří jiskřivý humor s patřičnou odezvou v hledišti. Taťána Kupcová je skvěle odměřená coby manažerka Beáta. Protipólem je pro ni postava Pečovatelky, a to i díky „plnoštíhlému“ kostýmu. Jan Hušek se svou úřední odtažitostí představuje coby Policista, nabízí další variaci odměřenosti, tentokrát v manažerské v postavě Paula.

Scénograf Nikola Tempír tomuto zástupu postav nabízí otevřenou scénu, která se v jednotlivé prostory – dům otce, kancelář, bar aj. - proměňuje díky přestavbě jednoduchého nábytku. Centrem pozornosti jsou prvky U-rampy pro akrobacii na skateboardu. Jasná symbolika o stavu každého z nás – Jednou jsi dole, jednou nahoře…
Výběr hudby rovněž podtrhuje a výmluvně ilustruje děj. Nejsilnější je karaoke Věry s písničkou „Vera“ z alba The Wall skupiny Pink Floyd. Pravděpodobně inspirující souhra pro postavu Věry i herečku Věru Hlaváčkovou.
A jak tedy reagovali mladí diváci? Nikdo z nich ani nedutal. V hledišti jsem nezahlédl ani jeden display svítícího mobilu. Po představení odcházeli jako opaření, nikomu nebylo do řeči. Petr Zelenka se jako vyzrálý dramatik skutečně umí dostat divákovi pod kůži. Nebo už jsme tak cyničtí, že už nás ani takovéto téma nerozhází a nemáme k němu co říct? Na závěr mi přijde vhodná citace z poslední stránky programu, kdy Věra stojí spolu se Ženou ze hřbitova a sleduje samu sebe ve stavu klinické smrti: „Blaze pokorným, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Matouš 5,5).

Psáno z reprízy 4. listopadu 2016.

www.jihoceskedivadlo.cz