Scéna.cz 

Nora - estetika kriminálních seriálů

Po shlédnutí kontroverzní inscenace Nory v podání berlínské Schaubühne měli diváci možnost konfrontovat své názory na půdě Goethe Institutu s režisérem Thomasem Ostermeierem, jedním z nejprogresivnějších talentů dnešního německého divadla.
Thomas Ostermeier je absolventem berlínské divadelní školy Ernsta Busche, která je známá svým pojetím divadla v brechtovské tradici a z níž vyšla celá řada vynikajících režisérů. Thomas Ostermeier dal přednost škole, která učí řemeslo a metodu, kde se za hlavní úkol režiséra považuje popis hereckého výkonu a kde se pozorování a popisování lze naučit tak, aby se režisér mohl stát partnerem herců, před západoněmeckými školami, které spíše podporují rozvoj talentu a emocionálních postojů a kde výuka je nesystematická.
Počátek kariéry Thomas Ostermeier je spojen s divadlem Baraque v provizorním prostoru bývalých kasáren, kde vznikly inscenace jako např. Disco Pigs nebo Tvář v ohni, které podstatně ovlivnily mladé režiséry.

Před čtyřmi lety nastoupil Thomas Ostermeier do Berliner Schaubühne už jako proslulá osobnost s velmi vyhraněnými názory na zásady současného divadla. Podle manifestu, který byl při této příležitosti uveřejněn, se tradiční pojetí, kdy na scéně je přehrávána skutečnost, zcela zhroutilo. Svět už nelze uchopit jako celek, protože se skládá z nesčetných roztříštěných fenoménů. Neexistuje žádná celková kritická analýza politického i ekonomického života a tento fakt může vést k laxnosti v politických a uměleckých postojích. Divadlo se má snažit uchopit a detailně popsat tyto střepy namísto velkých konceptů a vizí.
Přestože součástí manifestu byla i teze, že nelze oživovat klasiky, dospěl Ostermeier později k názoru, že divadlo potřebuje také velkou dramatiku, protože současná tvorba disponuje jen malými figurami a individuálními příběhy a vztahy.
V Noře jde sice také o individuální příběh, ale zároveň je zde i obecný přesah postihující ekonomické podmínky. Situace v Noře se velice podobá tomu, co se dnes děje ve východním Berlíně, kde se neurvale prosazuje kapitalismus a tržní hospodářství. Pro toto období jsou příznačné postavy jako Halmar (usilující o rychlý společenský vzestup) i postavy žen jako Nora, které se přestávají podílet na ekonomickém životě a stávají se jen atraktivními hračkami v rukou úspěšných podnikatelů, mění se v mediální prezentaci v objekty sexuální touhy daleko více než jak tomu bylo 80. letech.
V této inscenaci však Nora vystupuje aktivně v ekonomickém světě, když musí za zády muže opatřit peníze, hraje tedy roli, která patří mužům.
V průběhu hry se postava Nory proměňuje a její vývoj ústí v osvobození. V původní Ibsenově hře existují dvě varianty konce. Pro společnost 19. století bylo nepřijatelné, aby matka odešla od rodiny a opustila své děti. Herečky odmítaly tuto scénu zahrát a Ibsen byl nucen konec přepracovat.
Při práci na této inscenaci nebylo vůbec jasné, jaká varianta bude zvolena. Opustit manžela a rodinu není dnes ničím neobvyklým. Radikálnost aktu osvobození bylo třeba vyjádřit jiným způsobem. Při zkouškách se nakonec ukázalo zabití manžela jako nejlepší řešení. Je dostatečně radikální a zároveň obsahuje ambivalenci aktu osvobození, kdy se Nora stává obětí svého činu. Je to psychologická záležitost, čin v afektu. Jednou z okolností pro přijetí takového závěru je i fakt, že když v Německu zabije žena muže, dostává podle statistik trest až o deset let delší, než když podobný čin spáchá muž.
Ostermeier přiznává, že nejen závěr ale celá inscenace byla inspirována estetikou kriminálních seriálů. Zbraň, která je součástí kostýmu Lary Craft, je zde ale nakonec použita.
Pro tuto inscenaci byl pořízen nový překlad do současné řeči, podle Ibsenova pokynu, že figury mají ve hře hovořit takovým jazykem, kterým se hovoří na ulici. Některé části byly vypuštěny a naopak byly vloženy věty, které vznikly při zkouškách.
Za důvod kritiky považuje Thomas Ostermeier zejména fakt, že divákům nepředvedl onu Noru, kterou si diváci idealizují a se kterou se mohou identifikovat. Nicméně úspěchem se mu jeví již okolnost, že vznikly rozporné názory a že se o hře diskutuje.
Ostermeierova Nora je tedy charakteristickým úkazem německého divadla, které vychází z velmi odlišných postojů než divadlo východoevropské. Již od časů německé klasiky jde především o kritiku systému, tedy o politikum, zatímco východoevropské divadlo se soustřeďuje na psychologii a nitro člověka.
Toto potvrzují i Ostermeierovy plány do budoucna, kdy mimo jiné chystá inscenaci Shakespearova Othella, kterého chce pojmout nikoliv jako příběh žárlivosti, ale jako příběh outsidera v nomenklatuře, člověka, kterému jde o společenský vzestup a pro kterého je žárlivost jen instrumentem.