zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Kristýna Frejová: Na konci natáčení už mi šla valašština pěkně sama od úst…

Kristýna Frejová

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Sourozenci Frantík a Anička z Prahy přijíždějí za dědečkem na Valašsko…Tak začíná film Děda Marty Santovjákové-Gerlíkové a Mejly Basela. Podobnou cestu jsem do tohoto kraje podnikl loni na podzim. Cesta začala dramaticky, můj průvodce a hostitel Tomáš nepřišel k domluvenému vlaku, a tak jsem sám nastoupil a odjel směr Vsetín. Na nádraží v Libni jsem zpanikařil, co budu dělat sám v kraji, když nikoho neznám. A tak jsem vystoupil, jak jinak - bez batohu… Nakonec vše ale dobře dopadlo, a já jsem objevil nejen nádherný kraj, ale i jeho milé a srdečné obyvatele… Díky tomu mě zaujalo, když jsem si přečetl upoutávku k filmu: „…jaro, dožínky, Vánoce na Valašsku, svatojánské ohně... Zajímá vás, jak to vše prožívali naši předkové? A jak se žije na Valašsku teď?“ Příběh filmu provede diváka historií, zvyklostmi, řemesly, nářečím, přírodou a událostmi současného i někdejšího Valašska. Vše s humorem, který je svéráznému Dědovi vlastní, za účasti svérázných domorodců, s napětím dramatických momentů i překvapivých rozuzlení. Ve filmu se kromě velkého množství domácích komparzistů objeví také známí herci jako Petra Hřebíčková, David Suchařípa, Petr Čtvrtníček, Bolek Polívka a Kristýna Frejová. S poslední jmenovanou jsme se sešli ve valašském sklípku U zlatého hroznu na pražských Vinohradech. Zakousli jsme se do skývy chleba se sádlem a cibulí, a k tomu popíjeli vynikající bílé víno… Tak se nám dobře povídalo nejen o filmu, ale i o tom, co Kristýnu Frejovou spojuje s Valašskem.

  • Prozradíte, jak jste se dostala k natáčení snímku Děda? Jinými slovy - co Vy a Valašsko?
    Mám tam také kořeny. Maminka byla z Valašska, narodila se ve Zlíně. Kromě toho byla do filmu obsazena moje velmi blízká přítelkyně a kamarádka Petra Hřebíčková. Režisér a spoluautor scénáře Mejla Basel hledal nějakou herečku do role prodavačky, tak mě Peťka doporučila.
  • Hrajete prodavačku Jarunu. Můžete ji přiblížit?
    Film má krásný děj, nebudu ho prozrazovat. Bylo by fajn, kdyby se lidé přišli podívat do kina. Dozvíme se hodně o historii Valašska. A moje postava Jaruny? Upřímně, na počátku jsem se trochu vyděsila, když jsem přijela na plac. Domnívala jsem se, že scénář vzniká na místě a že to bude spíš natáčení formou improvizace. Produkční Marta Santovjáková Gerlíková mi ale poslala scénář a bylo z toho deset stran textu v nářečí…
  • To Vás ale nemohlo zaskočit?
    Po našem začínám mluvit, když jsem celé léto na Moravě. Ve filmu to bylo tak, že mě vlastně rovnou z Prahy pinkli na Valašsko, a to byl opravdu šok. Nakonec byli na mě hodní, ale věřím, že mi opravdu nic neodpustili. Jak se chýlilo natáčení ke konci, posteskla jsem si, že teď bych mohla začít točit. Valašština už mi šla pěkně sama od úst.
  • Předpokládám, že jste jako malá na Moravě trávila prázdniny?
    Hodně jsme jezdili do Zlína, kam se babička přestěhovala. Valnou část dětství jsem strávila právě u babičky na Podhoří (část Zlína – pozn. red.). Měli jsme tam skvělou partu kamarádů. Nedávno jsme ve Zlíně hostovali s inscenací Cry Baby Cry. A hodně mě potěšilo, kolik někdejších známých se ozvalo. Přišli na představení, měla jsem z toho obrovskou radost. Všichni byli fajn „děcka“, prázdninami jsme se vždycky prosmáli.
  • Film zachycuje valašský rok. Natáčení probíhalo ve všech čtyřech obdobích. Účastnila jste se natáčení ve všech obdobích?
    Točila jsem hlavně v létě, ale dohromady jsem tam byla dvakrát. Nestihl se jeden den, tak jsem v letních šatičkách se šňůrkou za krkem točila v době, kdy venku bylo nějakých deset čísel sněhu. Přijela jsem v lednu a nasněžilo… Mám krásné fotky s filmovým manželem Honzou Václavkem, který je traktoristou, jak jsme v letním oblečení ve sněhu. Naštěstí se natáčely interiéry, tak to moc nevadilo.
  • Z lokací jsem poznal Velké Karlovice, Lešnou u Valašského Meziříčí, usedlost na Sihle, Jasennou, Jezerné, Lužnou, Valašské Klobouky…
    Produkce mi nabízela, zda chci bydlet v hotelu, ale František Segrado, představitel Dědy, mi nabídl, že mohu bydlet v jeho mlýně v Jablůnce, tak jsem neváhala. Jen připomínám, že Františka jsem znala už dřív, hrál s námi v inscenaci Crash u potoka ve Švandově divadle. A to byla tenkrát naše velká srdcovka…
  • Valaši si udrželi hodně folklórních tradic. Malebné Velikonoce, Vánoce… Udržujete některé z těch tradic i v Praze? Upečete třeba frgál?
    Frgál neumím, nejsem úplně pečící typ. Mají tam výborné klobásy a slivovici. Jinak v Praze samozřejmě dodržujeme základní zvyky. Moje dcera Ráchelka si je hodně užívá. Ovšem všechno v rámci časových možností. Naposledy jsme se pobavily o čarodějnících…
  • Při jedné scéně uvidí diváci například draní peří. Zažila jste to v reále jako dítě?
    To jsem bohužel nezažila. Ve filmu jsou ale i další podobné věci, včetně zabíjačky. Všechno je to nádherně nasnímané, a přiznám se, přišlo mi to někdy až dojemné. Kameraman Jiří Novotný dělal nádherné obrázky. Pokaždé, když přijíždím na Moravu, a začnou se před námi zvedat kopečky, mám opravdu velmi dobrý pocit příjemná energie, hlavně u srdce. Asi je to tím, že se vracím domů. Mám kamaráda v Čeladné, kde je rehabilitační centrum. Morava zkrátka má pro mě to kouzlo, že tam vždycky vypnu a zpomalím. Jsou to pro mě takové osvěžující, až lázeňské chvíle… V Praze chvátáme z místa na místo, snažíme se stihnout hodně moc věcí, a vlastně zpomalit nejde.
  • Jak se těšíte na premiéru? Už jste viděla celý film?
    Neviděla jsem vůbec nic. Hodně mě potěšilo, když mi Marta poslala odkaz na trailer, který mi přišel hodně hezký a dojemný. Bylo mi ctí, že jsem se do toho traileru i dostala. Úplně nejvíc mě potěšilo, že to bylo s hláškou, kterou jsem vymyslela na place, přímo během „ostré“ (finálního záběru – pozn. red.). Na film se moc těším. S dcerou Ráchel se chystáme na Zlínský filmový festival, kde film bude uveden. Uvidím zase všechny kamarády z placu. Valašsko je přeci jen daleko, abych si tam jen tak zajela na výlet. Takže, tohle je taková nádherná příležitost. A ještě posílám poděkování vesmíru, že se mi podařilo nemít tři dny žádné představení, takže tam budeme moci zůstat déle.
  • Můžete prozradit, zda si herci při filmové premiéře dávají zlomvazky jako na divadle?
    Na premiéře filmu jsem nikdy žádnou zlomvazku nikomu nedávala. Pravda, je to trošku jiné než v divadle. Hodně věcí se dořeší při dotočné, poslední natáčecí den. Tam se všechno oslaví. Možná, že se to slaví raději dříve, než to uvidíme ve finální podobě…Všichni se tam objímáme, milujeme, nenávidíme, všechno se semele dohromady, všechny křivdy v tu chvíli většinou vyplavou na povrch. Ale to rozhodně nebyl případ filmu Děda. Tam bylo všechno tak nádherné a v pohodové atmosféře…
  • Jak prožíváte filmovou premiéru?
    Strašně. Mám ze sebe hrozné trauma, nerada se na sebe dívám. To je u mě velký problém, protože jsem perfekcionista. Zaznamenám každou chybu, a říkám si: „Sakra, toto mohlo být jinak, lepší, víc, míň atd.“ Pro mě jsou tedy z tohoto pohledu filmové premiéry poměrně stres. U divadelních premiér je to jiné. Tam většinou bývám dost připravená předem, už od čtených zkoušek, a na premiéru se vždycky těším. Říkali mi, že jsem před každou premiérou jak dostihový kůň. Osobně mám naopak nozdry doširoka, nasávám a těším se, až to půjde před diváka. Hodně moc na divadle potřebuji publikum, strašně mi pomáhá, nakopne. A mockrát to tu roli posune o něco dál. Tohle se bohužel u filmu neděje. Tam tu premiéru vidíte s diváky, ve chvíli, kdy už se nedá nic změnit. Proto je to pro mě vždycky takový stres.
  • Jediné, co můžete udělat, z premiéry odejít…
    Můj tatínek užívá jedno herecké přísloví: „Špatný herec je ten, který nevydrží dvě hodiny ostudy na jevišti.“ Myslím si, že to platí i u filmu. Když člověk něco natočí, tak by to měl také dokoukat. Nejsem typ, který odchází z kina, ani ze svých, ani jiných premiér.
  • A jak se Vám daří v oblasti divadelní?
    První sezónu jsem na volné noze. Potřebovala jsem trochu více svobody. Švandovo divadlo, odkud jsem odešla, pro mě ale vždycky bude takový přístav. Ráda se tam vracím. V dámské šatně mám svůj stolek. Ani mi nepřijde, že jsem tam už cizí, i když se soubor hodně proměnil. Na každé představení, které tam jdu hrát, se těším. Byla jsem tam více než třináct let, takže po takové době člověk potřebuje změnit vzduch. S kamarády, producentem Luborem Vokrouhlickým, a s herečkou a režisérkou Martinou Krátkou, jsme si založili divadlo Titans, pomaličku se rozjíždíme. Máme radost, že je o nás zájem. Na druhou stranu je to neuvěřitelně veliká zodpovědnost. Je to úžasný pocit, že když se cokoli stane, tak je to jen a jeVaše zodpovědnost. Já si za to mohu, ať už je to dobré či špatné.
  • Jedna z velmi úspěšných inscenaci ve Švandově divadle, která Vám zůstala, je už zmíněné Cry Baby Cry?
    Je to doslova naše vymazlené a přenošené dítě, protože jsme ho „nosili“ více než rok. Inscenace vznikala takovým nestandardním způsobem, a myslím, že i to se podepsalo na jejím úspěchu. Vždyť už několik let máme vyprodáno, a je o ni takový zájem, že ji hrajeme ve velkém sále. Vznikalo to tehdy bez jakékoli ambice. S holkama jsme si chtěly společně zahrát, udělat si nějaké představení pro kamarády. Říkaly jsme si, třikrát to zahrajeme pro kamarády a když to bude blbé, půjde to pryč. A ono se to drží dodnes. Diváci chodí, jsou skvělí, baví se a pláčou, což je asi v divadle ideál. Máme z toho obrovskou radost. A nejlepší bylo, že Cry režírovala tehdy nejmladší členka dámské šatny Martina Krátká.
  • Musíme doplnit, že mezi holky se dostal taky jeden muž…
    Od začátku jsem tvrdila, že není možné udělat dobrou dámskou komedii bez muže, protože herečka musí chodit na zkoušky a mít se kvůli komu líčit. V tomto případě byl s námi od začátku Jaroslav Šmíd, náš kolega, později se přidal Michal Dlouhý. Ten dlouho chodil kolem nás a slídil, co to zkoušíme. Když to zjistil, tak řekl: „Holky, to je úžasné,v tom chci s váma bejt.“ Vznikla z toho krásná alternace Jerryho (přezdívka Jaroslava Šmída), a je to úplně fantastické. Kluci jsou každý z úplně jiného těsta a s každým z nich se hraje úplně jinak, ale s oběma stejně skvěle. Je to úžasné, protože je to stále živé, každé představení je jiné, nové. To je podle mého u herectví úplný ideál.

    www.filmdeda.cz

    www.svandovodivadlo.cz

    23.5.2016 20:05:19 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •