zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Václav Marhoul: Divadlo Sklep je pro mě sprcha

Václav Marhoul

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Divadlo Sklep slaví pětačtyřicátiny! Při této příležitosti vzniknul film, který mapuje fungování tohoto legendárního souboru, z něhož vyšla spousta zajímavých umělců. Jedním z těch, kdo se podíleli na budování legendy jménem Sklepa, je i Václav Marhoul, s kterým jsme si povídali nejen o prvních dojmech z filmu Olgy Dabrowské TAJEMSTVÍ DIVADLA SKLEP ANEB MANUÁL NA ZÁCHRANU SVĚTA.

  • Jak se vám líbí film, který mapuje i součást vaší minulosti?
    Já vůbec nejsem směrodatnou osobou, protože ten film není udělaný pro členy divadla, ale pro diváky. Takže možná bych se k tomu neměl ani vyjadřovat…
  • Nechcete to přesto zkusit?
    Já si myslím, že co člověk to názor, každý z nás to zevnitř viděl trochu jinak. Předpokládám, že i takový názor bude mít i většina členů divadla Sklep. Pro mě takový ten tmel, základní pojidlo Sklepa vlastně není samo to divadlo. Divadlo je jen takové DPH, taková přidaná hodnota. V těch 80. letech se to divadlo Sklep tmelilo hlavně hospodou a fotbalem, koly a vodou, lyžováním a dneska dětmi, kterých máme asi 90. Ty třeba v tom filmu úplně absentovaly. Vůbec tam nebylo, že právě děti nějakým způsobem kráčí v našich šlépějích a zároveň se stávají naším pojidlem. Samozřejmě, to není směrodatné, pro vnímání filmu, je to jen můj úhel pohledu. Opravdu by mě ale zajímalo, co si „obyčejný divák“, který o tom nic moc neví, z toho filmu odnese. Pochopí tajemství divadla Sklep? Musím přiznat, že pro mě to tajemství bylo jen lehce poodhaleno.
  • Je to tak, že esence atmosféry Sklepa vlastně spočívala v tom stylu života?
    Hezky to ve filmu říká Honza Dvořák, a to je možná to tajemství, těžko ale říci, zda to byl osud nebo náhoda. Mluví tam o Sklepu, o Cimrmanech a Semaforu. Každé z jmenovaných divadel vznikalo v nějaké situaci, dobové atmosféře a ty lidi se nějakým zvláštním způsobem dali dohromady. To je společné pro všechny divadla tohoto typu. Možná by bylo dobré popřemýšlet o tom, co ty lidi svedlo dohromady, ať už u nás nebo v Semaforu, co z toho vzniklo? Proč to tak bylo? Čím si to prošlo? Pak by se možná podařilo odhalit to tajemství více. Takže ten dokument beru jen jako takový lehký záznam.
  • Pokusíme se tedy vyzkoumat více o tajemství Sklepa od přímého účastníka. Bude to už 36 let, co jste se Sklepem spjatý…
    Mně v době vzniku Sklepa bylo dvanáct let. Takže, já se k nim dostal až devět let po založení, tedy až v roce 1980. Byl jsem v té době v prvém ročníku na FAMU.
  • Kdo vás tam přivedl?
    Milan Šteindler, když jsem byl v prváku, za mnou přišel v tělocvičně TJ Sokol Malá Strana, s tím, že o mně slyšel, prý jsem dobrý produkční. Zda bych s ním udělal jeho ročníkový film na FAMU, na režii. Byl to hraný dokument o kulturistech, pod názvem Ve zdravém těle zdravý duch, což mě nadchlo. Přišlo mi to vtipné. Navíc jsem byl rád, že mě takto někdo oslovil, protože na FAMU jsem neznal vůbec nikoho. Jen jsem chodil na přednášky a sportoval. Neměl jsem vůbec žádné kamarády. To, že za mnou přišel Hurvínek (přezdívka Milana Šteindlera – pozn. red.), a já na jeho nabídku kývl, mi v tu chvíli změnilo celý život. To byla ta výhybka, kam vrazil páku a mě to vykolejilo na celý můj další život až do mé případné smrti.
  • To je přímo „sklepácké“ vyjádření...
    Zkrátka, za všechno může Šteindler. Tím, jak jsme spolu dělali film, vzešla z toho další nabídka, zda bych nechtěl dělat produkci divadla Sklep. Prohlásil jsem nekompromisně: „Jasně!“ To už jsem absolvoval jedno představení, ze kterého jsem odešel úplně naprosto zdecimovaný, v pozitivním slova smyslu. Jmenovalo se to Lážo plážo, odehrálo se někdy v březnu 1980 na Strahově, a když tam přišel Vorel a hrál homosexuálního člena Socialistického svazu mládeže ve formě, Štanda tam nosili v kajaku a měl na hlavě hroudu Nivei, a Vávra recitoval z dětského bazénku, který potom vylil na diváky, já byl z toho úplně hotovej. V životě jsem něco takového neviděl.
  • Ve filmu bylo naznačeno, že první společná setkání, ty zkoušky, tak úplně nefungovaly. Že tam jaksi nedocházeli všichni. Jak se to zlomilo?
    To se zlomilo vlastně až tím stářím… Lidi zestárli a ubyly jim síly ohledně alkoholu, a mezitím někteří jako Hanák skončili na léčení. Nebyl sám, kdo byl na hodně šikmé ploše. Tím jak přišla revoluce, a s tím i naše stárnutí, rodina a děti, tak se bouřliváci alespoň lehce zklidnili…A čas od času dochází k reminiscenci těchto stavů.
  • Naznačil jste, že přišly i krizové okamžiky. Ten poslední byl prý způsoben v podstatě ženami? Co si pod tím představit?
    Nějak se to přešlo, ale to byla taková, z mého pohledu, neuvěřitelně nešťastná, až trapná situace. Už to nebylo – kluci a holky, tedy my, ale najednou v tom Sklepě přestala fungovat taková ta dobrá pohoda a začala nevysvětlitelná řevnivost. Naštěstí se to po roce překonalo, a dneska už to naštěstí nehrozí. Byl jsem z toho tenkrát úplně na mrtvici. Dokonce jsem přemýšlel o tom, že přestanu hrát. Na Dobešku jsem se přestal těšit. Protože to přestalo plnit svůj účel v tom, že jsem si tam chodil od své profese, která je sama o sobě dost těžká, odpočinout. Divadlo Sklep je pro mě sprcha, kam se večer po práci chodím osprchovat a pořádně se vyfrotýrovat. A v to době jsem měl pocit, že tam přijdu špinavý a odejdu ještě špinavější…
  • Naštěstí to naskočilo. Opět to funguje…
    Někde v té betonáži 80. let, ty lidi neuvěřitelně pojí stovky společných zážitků, které nemusí být konkrétně spojené s divadlem, ale věcmi kolem. To je to důležité, alespoň z mého pohledu.
  • Co vám utkvělo z tohoto období? Jaké zážitky Vás dostaly?
    Možná to nejsou desítky, ale stovky zážitků. Neuvěřitelné. Mohl bych tu blábolit o tom, když jsem poprvé vystoupil před diváky. Co to pro mě znamenalo… Pak další role… Velké role… Co se dělo s Mazaným Filipem, když jsem ho přinesl jako hru… O tom bych mohl povídat třeba šest hodin. Co všechno bylo, jak a proč …
  • Zaujala mě část filmu, v níž Sklep vystupoval u bojových misí v Afganistánu. Měli jste tam strach? Cítili jste se ohrožení?
    Pokud by někdo řekl, že strach neměl, tak by lhal. Druhá věc je, že strach vám vlastně hodně pomáhá, protože je to jakýsi detektor, nebo stimulátor, který vás neustále drží v napětí, takže si všímáte věcí, které byste normálně přehlédli a nevyhodnocovali. Strach tedy beru jako pozitivní element všeho… Tam jde spíše o to, aby vás ten strach nepřemohl natolik, že přestanete dělat to, co máte. Že vás to ochromí. Nemluvím jen o členech divadla Sklep, ale obecně, zejména o vojácích. Strach je z tohoto hlediska docela podstatná a svým způsobem pozitivní záležitost. A to film nezachytil. Tam se něco nahodí, a už vidím ty další kostičky, jak začínají padat jakoby tím směrem. Když jsme u Afghánistánu, tak z jejich pohledu nejkrutější a nejsilnější zážitek byl asi noční přelet vrtulníku z Bagramu do Kábalu. Byla to zvláštní, situace. Do vrtulníku nastoupili nějací lidé, kteří pak prošli nějakou kafkovskou metamorfózou, a díky tomu zážitku jako by se proměnili v brouky. Po přistání v Kábulu jim trvalo celou noc, než se znova změnili z brouků v lidi. Byl to pro ně strašně silný zážitek. Předpokládali jsme, že nás sestřelí. To byla téměř jistota, tam se to čas od času stává. Talibancům se třeba vrtulník nepodaří zcela sestřelit, ale minimálně ho nastřelí. Těžko vysvětlete těm lidem, že když letíte v noci, tak šance, že se do toho vrtulníku trefí, je
    1:1000000 na ntou… Vrtulník má bojové noční osvětlení, nevidíte ho, jen ze zvuku nepoznáte, kde ten stroj je… Oni na to mysleli. Když letíte, jsou tam palubní střelci s kulomety a neustále to dole sledují. Měli všichni štěstí, protože když jsem v Afganistánu lítal s vrtulníkem předtím, tak se dělal tzv. test fire. Pokud jste viděli film Nebeští jezdci, tak když ten bombardér vyletí, dělá zkoušku palubních zbraní, zda fungují. Natáhnete kulomet a vysypete to někam, kde nikdo není. V noci se to nedělá, protože ten oheň by byl vidět a v tu chvíli by nepřátelé věděli, kde vrtulník opravdu je. Kdybychom letěli ve dne, tak by to civilové asi nepobrali, kdyby ty kulomety začali někam pálit. Monika Načeva říkala ve filmu, že půl hodiny trvalo, než vrtulník vzlétl, ale netušili nic o předletové přípravě, která je v Afghánistánu neuvěřitelně pečlivá. Seděli uvnitř letadla s přilbami a neprůstřelnými vestami a všude kolem chodili Američani a neustále něco kontrolovali. Sklepáci získali pocit, že vrtulník je rozbitý. Součást předletové přípravy je, že druhý pilot vezme hasičák, rotory jsou nahozené na 100 %, jedou na plné koule, a on musí celý stroj obejít a dívat se, zda je všechno v pořádku. Když sedíte uvnitř a venku vidíte chlapa s hasičákem, jak kouká na ty rotory, tak nutně máte pocit, že je něco špatně. Že snad ten vrtulník začne hořet. A poslední, co je dostalo, že celou cestu do Kábulu si mysleli, že nás sestřelí a půjdeme k zemi jako fagule… Součástí strategie jsou tzv. falešné starty, protože vrtulník je v této fázi nejvíce zranitelný. Všude okolo jsou Talibanci a chtějí se do stroje trefit, proto ten vrtulník několikrát falešně vystartuje, tzn.že se rozklepe, vystoupá tři metry a bum, zpátky na plochu. Falešně jsme startovali nejméně sedm krát… Já to sice věděl, ale zapomněl jsem jim to říct.
  • To muselo být velmi napjaté…
    Proto jsem mluvil o kafkovské metamorfóze. Po přistání byli všichni perplex, že když jsem jim řekl, ať si z vrtulníku vyndají bágly, nebyli schopní to pochopit a stáli na letištní ploše v Kábulu v takovém hloučku jako káčátka… Já na ně křičel přes ty rotory: „Jděte zpátky pro ty bágly.“ Stáli tam jako by v jiné časové dimenzi, takže jsem nakonec běžel a musel jsem jim ty bágly vyndat sám.
  • Vaše vyprávění o Kábulu je zajímavé. Byl jste tam už někdy předtím?
    Ano. V Afghánistánu jsem byl čtyřikrát. Sloužím v armádě, a kromě toho jsem tam byl i soukromě. Takže, už jsem byl vybaven nějakými zážitky a zkušenostmi.
  • Vyslovují se tu leckde pochybnosti, ale asi to smysl má?
    Beru to jako jednu ze zásadních věcí, která se tam odehrála, protože za sebe jsem vždycky ty mise obhajoval. Tady v Evropě se bojíte teroristů, všichni jste z toho na větvi, ale logicky je lepší si hrát na jejich písečku, než aby oni si hráli na tom našem. Armáda ČR, pokud má bránit své hranice, tak vždycky si kladu otázku, kde ta hranice vlastně je? Hranice je u Břeclavi s Rakouskem? Nebo někde u Aše s Německem? Je hodnotová, civilizační a daná. Hranice je dnes v Afghánistánu, v Mali, v Sýrii. To je naše hranice, tam, kde bojujeme o naši svobodu, o naši demokracii. Spousta levicově smýšlejících lidí na to kouká jinak. Zájezd do Afghánistánu beru úplně jinak. Tak, jak jsem to i mezi členy divadla Sklep obhajoval a stával se terčem nepochopení, dokonce posměchu. Po návratu z Afghánistánu už to nikomu nepřišlo. Dali mi za pravdu. Pro všechny ty kluky a holky, co tam jsou, bylo neuvěřitelně důležité, a taková satisfakce, když po návratu Tomáš Hanák, David Vávra a Milan Šteindler vyprávěli o svých zážitcích z té mise ve spoustě různých médií. Jiná věc je, když to řeknu já, o kom je známo, že je v armádě, nebo ministr obrany. Pokud o tom vypráví civilista, a navíc známý člověk, kterého budou lidi spíše poslouchat, má to daleko větší účinek, větší vliv.
  • Vraťme se od politiky a misí zpět ke Sklepu. Zmínil jste se, že Sklepáci mají spoustu potomků. Zajímalo by mě, zda vás následují, přejímají vaše hodnoty…
    Někdo to kdysi spočítal, že dětí máme asi tak okolo stovky. Byli jsme hodně plodní. Mít ve Sklepě tři nebo čtyři děti není neobvyklé. Málokdo zůstal u jednoho či dvou. Držíme se takový průměr. Naše děti jsou, po pravdě řečeno, v jiné době. Nemají to, co jsme měli my. Komunista a bolševik nás vlastně dával dohromady a my jsme se vzájemně přitahovali. To byla velká výhoda bolševika, že skutečně dokázal lidi spojovat v odporu proti něčemu. Bylo to jaksi přirozené. Naše děti žijí v demokracii, mají neuvěřitelné možnosti a výběr. Přesto oceňuji, že drží pospolu. Jezdí s námi na všechny akce, hlavně na vodu. Škoda, že ve filmu se zrovna k této aktivitě neobjevilo moc záběrů. Voda je neuvěřitelný a důležitý fenomén pro divadlo Sklep. Každopádně děti tam spolu s námi jsou, v naši šlépějích kráčí. V Divadle Sklep hrají jednou za rok, když máme vánoční besídku, což je specifická kategorie. Tam ty naše děti vystupují vždycky. Takže určitá naděje do budoucna tu je. Nemyslím si, že by dělali to samé, co my tenkrát nebo i dnes. Nemají mezi sebou tak silné vazby, tu potřebu hrát divadlo, ale něco tam zůstalo. Takže aspoň částečně v těch šlépějích kráčejí.
  • Takže je naděje na pokračování?
    Náš kamarád Žampejs, který v archivním záběru ve filmu ukazuje nahý zadek, jednou ve Slavonicích, což je naše taková základna v jižních Čechách, založil tzv. Sklepovský Slavín. Koupil tam pozemek na místním hřbitově a tam budeme postupně všichni pohřbívaní. Ještě budeme možná mít odsypaný popel do nějaké rodinné hrobky, ale určitě část popela půjde do Sklepovského Slavínu. David Vávra slíbil, že navrhne pomník Divadla Sklep. Budou tam naše urničky, takže tam budeme spolu, vedle sebe. Všecko je připravené. Jde o to, aby člověk neodcházel jako poslední. Snad to zvládnu v pohodě v polovině pelotonu…

  • Ptala se Helena Kozlová, nahrával Petr Schier, přepsali Lukáš Pastorek a Josef Meszáros, závěrečné úpravy a korektury Jana Soprová.

    2.5.2016 23:05:33 Redakce | rubrika - Rozhovory