Scéna.cz 

Romana Julinová: Divadlo mi zůstalo a vrací mi všechno v krásných rolích…

„Herecké prostředí je podle mě jedno z nejkrásnějších,“ přiznává herečka zlínského divadla Romana Julinová a dodává: „I v tomto různě barevném a šedivém světě potkávám v divadle laskavosti, sounáležitosti, přátelství, a vůbec. Momentálně mám pocit, že mám štěstí na divadlo, na kolegy, na šéfovou… Všechno jsou to věci, které asi ne každý prožívá. Já mám štěstí, že to takhle vidím.“ Paní Romana Julinová letos v dubnu slaví jubileum. Seděli jsme spolu dlouho a já jsem se zatajeným dechem poslouchal názory, zkušenosti a hlavně ohlédnutí za důležitými momenty jejího osobního i profesního života. Za všechny čtenáře děkuji za otevření mnohých vrátek a za nahlédnutí nejen do herecké šatny, maskérny, garderoby, ale i mezi šály, rovněž na první čtenou, aranžovací a generální zkoušku. O tom všem je herecký život pro diváka, ale jaký je pro herečku?

Jednou jste mi řekla, že jste ráda i za role o jedné větě. Platí to dodnes?
Člověk musí být soudný a skromný. Někdy posloužím kolegům já, jindy oni zase mně. Nesmíte to brát tak, že vaše hodnota spočívá v tom, na jakém pořadí jste na fermanu. To už jsem se dávno odnaučila. Moje hodnota je také někde jinde. Jestli mám v té hře jednu větu, tak to vůbec nesouvisí s tím, zda jsem dobrá nebo špatná herečka. Někdy je jedna věta výhrou, takovým bonusem. Učit se nové a nové texty, to vás trochu vyčerpá. Potřebujete někde nabrat energii, mít klid na sebe. Pak vám role, kde je málo textu, umožní více se věnovat sobě, mít čas na záliby. V mém případě na knížky a cvičení.

Má herecké povolání vůbec nějaká pozitiva? Kolikrát vás potkaly role, které vám byly blízké?
Je otázka rozhodnutí, co chcete v životě vidět - zda to dobré nebo špatné. Divadlo je jedno z povolání, která jsou podle mě ještě laskavá. V našem divadle mi nikdo nepřeložil stéblo přes cestu. Mám svou šatnu, soukromí. Nemusím tu být osm hodin. Nechodím šéfovi pro kafe. Dělám opravdu, bez nějaké nadutosti, důstojné povolání. Jako ženu - herečku mě potkávají dobré věci. Divadlu se věnuji od patnácti let a přeci si nebudu stěžovat. To bych mohla zabalit celý svůj život. Někdy je to těžší, ale vždycky se podaří nabrat novou sílu – od Pána Boha, z rodiny, nebo i ze sebe, když si uvědomím, že jiní na tom nejsou tak dobře. Spousta hereček práci nemá, a já jsem takovou situaci nikdy v životě nezažila. Nikdy jsem se nemusela někde doprošovat. Ve Zlíně jsem v angažmá i s manželem. Vzali nás oba, toho si velice považuji a jsem za to nesmírně vděčná. Beru to tak, že jsem v angažmá a musím dělat to, co přijde. Kdo si může vybírat role? Člověk roste překonáním mýtů a slabostí. I když se nedá tvrdit, že je vždycky všechno OK. Určitě se lépe hrají věci, které může člověk emotivně ztvárnit, vložit do nich i srdce.

Právě o tom je asi herecká práce nejvíce – o emocích a srdci… Důležité je být napojený na kolegy a režiséra. Funguje to u vás?
Vždycky vám to s někým jde lépe a s někým méně. Víc vás posune ten, kdo vám věří, to pak vyvolá důvěru i z mé strany. V Chebu to byl režisér Karol Skladan. Dával mi role naivek, ale i charakterní role – např. Marii v Topolově Konci masopustu. Pak jsou režiséři, kteří nám nemusí úplně dobře rozumět, tak těm se alespoň snažím vyhovět. Pravda je, že někdy to souznění, které je pro mě dost důležité, tak úplně nevyjde. Člověk by měl být slušný a najít tu správnou komunikaci s režisérem. V současnosti pracuji pod vedením umělecké šéfky Hany Mikoláškové. Díky ní je naše divadlo zas o něčem jiném, protože ona opravdu šíří lásku. Vím, že mi nikdy neublíží, a to, co chce, i když to někdy může být hodně proti srsti, je dobré. Role jsou výzvy, většinou mě posunují dál. I když si třeba postesknu, přijdu za ní druhý den a musím jí poděkovat, že mě zase dostala dál. Divadlo i šéfka Hanka, to je takový velký dar.

Stalo se, že vás při nějaké zkoušce dohnali až k slzám? Nemyslím v rámci role nebo ze vzteku, ale třeba se něco šprajclo, a ulevila jste si lidsky…
Zkoušeli jsme s režisérem Pitínským Hotel Victoria. Rozdávaly se texty, a zjistila jsem, že má role spočívá v tomto: přinese kávu, vzdychne a odejde. Tehdy jsem se skutečně rozplakala. Neunesla jsem takovou nepotřebnost, ani jedno slovo jsem tam neměla. Nakonec jedna kolegyně otěhotněla a dostala jsem tam nádhernou roli. Někdy je pocit, že vás někdo potřebuje, u divadla skutečně důležitý. Dívají se na vás diváci, svítí na vás světla, kostým vám oblékají, to jsou pro každého člověka krásné věci. Člověk si zvykne na pozornost, a když vás odsunou, tak ego opravdu pláče. Těžce jsem to nesla, ale nestává se to často.

Do Zlína jste přišla s manželem Zdeňkem Julinou. Prý jste si na začátku zdejšího angažmá připadala jako v jeho stínu?
V Chebu jsem hrála hlavní role. Užila jsem si velkého divadla hned na startu. Po nástupu do Zlína už jsme měli jedno dítě, druhé bylo na cestě. Prostě jsem byla manželka se vším všudy. Dvě malé děti, ty představovaly jiný smysl mého života než divadlo. Ovšem, když jsem skoro pět let hrála jen malé role, to už jsem se začala ptát, zda něco nedělám špatně… Zpětně jsem ráda, že jsem mohla vychovat děti. I když tehdy to k mému sebevědomí herečky moc nepřidalo. Dnes po letech toto již neplatí. Našla jsem sama sebe. Ztvárňuji role, kde jsem já, ne kvůli tomu, že jsem Zdeňkova manželka. Pochybnosti jsou dávno pryč, spíš byly v mé hlavě. Nyní je všechno daleko krásnější.

Když jsme u Vašich dětí – dcera Adina a syn Jakub, jste jako herečka ráda, že jablko nepadlo ke stromu, nevěnují se divadlu?
Líto mi to rozhodně není. Kdyby se chtěli věnovat herectví, tak bychom jim nebránili. Určitě bychom je s manželem dokázali připravit na přijímačky, provést je prostředím, které je pro ně přirozené. Vědí, co nechtějí. Hodně bych jim přála, aby si našli taková povolání, kde jim bude dobře. Osobně práci herců nepovažuji za špatnou nebo omezující. Když byly děti malé, občas jsem řešila, zda je všechno správně. Mnoho večerů jsem s nimi nebyla, bylo to v pořádku? Musela jsem zajistit hlídání, musela jsem se rozhodovat, zda budu s nimi naplno, nebo upřednostním divadlo. Dneska jsem šťastná i za ně. Všechno je to o tom, co si člověk dovolí, co dokáže přijmout. Uvědomovala jsem si, že v určitém období jsou pro mě děti nejdůležitější, i když mé ego, ambice volaly po velkých rolí. A dnes, když se podívám zpátky, vím, že jsem se rozhodla správně a že to bylo dobré období. Děti jsou momentálně zdravé a spokojené, mají svá studia, profese. Všechno funguje. Už jsou dospělé, tak jsem se vlastně mohla vrátit zpět do divadla se vším všudy. A potkávají mě krásné role. V padesáti letech by se mohlo někomu zdát, že jsem něco propásla, ale určitě to tak není. Vůbec si to nemyslím. Život je velmi komplexní a bohatý, a nelze všechno stavět buď na jevišti, nebo na dětech. Ale nechat všemu čas. Divadlo mi zůstalo a vrací mi všechno v krásných rolích.

Jednou z posledních rolí je Panna Marie v inscenaci INRI. Jak ji vnímáte?
Marie je opravdu krásná postava. Podle mě není žádná mystická osoba. Panna Marie, někde vystavovaná a obdivovaná. Všechno z ní vychází jako z každé matky. Fascinuje mě, že je to opravdu žena. Díky osobní zkušenosti, neboť mám také syna, ji mohu hrát v hlubokém vnitřním procítění. Jako postava se na jevišti hádám s Bohem, že mi vzal syna. Je to můj souboj. Ten příběh je sestavený z evangelií. Autorka a zároveň režisérka Hanka Mikolášková velice dobře ovládá práci s textem i herci. A já si na jevišti prožívám opravdu vzácné chvíle.

Jak jste na tom s vírou? Říká se, že pro věřícího se lépe ztvárňují role s náboženským obsahem…
Blízko divadla máme dva kostely. Jeden katolický, druhý evangelický. A ten je mému střízlivému srdci bližší. Musím říct, že v okamžiku, kdy se mi narodily děti, tak jsem věděla, že já sama, svou sebevětší láskou je nemohu ochránit. Začala jsem věřit tomu, že je tu někdo, kdo je ochrání daleko lépe než já. Moje víra nevychází z žádných tradic a naučených věcí. Pro mě je to přirozená součást života. Někdy do kostela chodím, jindy ne. Není to pro mě pravidlo. Díky zmíněnému představení jsem začala více chodit do kostela, protože Marie mě k tomu jakoby dovedla.

Zavzpomínejte teď na samotný začátek, kdy vás začalo zajímat divadlo. Do dramatického kroužku jste začala chodit někdy v sedmé třídě…
Pocházím z Písku a jsem na to pyšná. Takže to byl nejprve dramatický kroužek tam, následovalo šestileté studium na konzervatoři v Praze.

Pokud vím, tak rodiče ani prarodiče nikdy na jevišti nestáli, nikdo nemaloval, neochotničil, nezpíval…
Tak to je. Nemám rodiče od kumštu, pracovali v jiném prostředí. Maminka byla zdravotní sestra, tatínek barvíř. Jako holčička jsem prý hodně mluvila, a hlavně jsem se předváděla. Vždycky jsem někde tancovala nebo něco ukazovala. Maminka si z toho asi mylně vyvodila, že mám nějaký talent. Tak došlo na dramaťák, kde šlo herectví tak nějak samo. Ani jsme neměli jeviště, hráli jsme si jen tak ve třídě, hop a hop, a to mi vždycky šlo. Do toho jsem dělala umělecký přednes. To, že jsem se hlásila na konzervatoř, byla spíše taková shoda okolností.

Takže maminka vám přála. Předpokládám, že s podpisem na přihlášce na konzervatoř neměla problém…
Dokonce, když jsem v osmé třídě dělala talentové zkoušky, tak mě sama vezla do Prahy, ale tehdy jsem se ještě na školu nedostala. K mému překvapení mě z Písku rodiče začali vozit do Prahy k paní profesorce Haně Makovičkové (herečka, pedagožka, televizní hlasatelka, hlasová poradkyně – pozn. red.) na přípravu. Myslím, že to tenkrát těžce nesla má sestra. Byla to má ambice, touha, prostě jsem to chtěla dokázat, a rodiče mě neuvěřitelně podporovali. I když asi netušili, co to všechno obnáší. Romanko, říkali nám, že jsi taková šikovná, tak jsme to pro tebe všechno dělali… Neuvěřitelná láska z jejich strany. Nevím, zda bych toto všechno udělala pro svá děcka. V patnácti letech mě vzali na konzervatoř, kde jsem ale prožila dost těžké období. Poprvé sama, a to v Praze. Byla jsem na internátě s knihovnicemi, pak privát. Neuvěřitelný kolotoč. Opravdu to bylo náročné. Někdy jsem i plakala, rodiče mi chyběli. Od té doby jsem stále něco hledala. Totálně jsem se rozplynula v hereckých konkurzech, neúspěších i úspěších. Tenkrát mi hodně pomohl profesor Bořivoj Navrátil a Věruška Bublíková. Byli to takoví mí herečtí táta s mámou. Ta doba byla pro mě opravdu velmi tvrdou školou. Najednou jsem si uvědomovala, že divadlo není všechno.

Byla jste ve věku, kdy hodně nadaných svůj talent zahodí…
Byla jsem tehdy ta neznámá z Písku, prostě nikdo. Ze strany spolužáků to byl takový zraňující humor. Okolí velmi dobře vycítí slabinu. Stýskalo se mi po mámě, klukovi z Písku. Na pokoji jsme si hráli na pravdu, tak postupně ze mě moje stesky dostali a následoval škodolibý smích. Háááá, Háááá… Dokázali mě rafinovaně zraňovat. Praha mě málem zničila. Ztratila jsem víru v okolí. Dlouho jsem kolegyně brala jen jako konkurenci. Těžko jsem navazovala vztahy. Nikomu jsem nevěřila. Později mě Morava uklidnila, ukolébala. Znovu jsem získala důvěru, že i u divadla můžete mít přátele. A hlavně jsem začala důvěřovat sama sobě, ale i kolegům.

Po konzervatoři jste získala angažmá v Chebu…
Tam bylo fajn. Dobrý repertoár. Topol, Grossmann a další, co nemohli působit v Praze, tehdy byli v Chebu. Zažila jsem tam nádhernou éru. Přišlo mi, že tam šlo všechno lehce. Neměla jsem děti, byla jsem svobodná a blondýna, role mi ležely u nohou. Ve Zlíně to potom bylo těžší.

Tam jste se také dala dohromady se Zdeňkem Julinou…
Za všechno může malá role. A pak, že jsou k ničemu. (Smích.) Často jsme při čekání na výstup spolu sedávali v šatně. Můj muž se hodně zajímá o lidi, miluje je. Také o mě se zajímal. Vyložila jsem si to tak, že mě miluje. Získal si mě velkou laskavostí. Z toho vzniklo naše manželství.

Určitě byl vysoký a krásný chlap, vlastně je doteď…
Má ohromný šarm a kouzlo. Opravdu jsem vděčná, že mám takového chlapa vedle sebe. Neuvěřitelně laskavého, poctivého a čestného.

Jak už jste říkala, ve Zlíně bylo období, kdy jste se více věnovala dětem, a role byly malé. Na jevišti jste se potkávali málo. I když byly výjimky.
Jendou takovou byla inscenace Červený a černý, kde režisér Šimák trochu zariskoval a já jsem mu moc vděčná. Hrála jsem paní de Renal a Zdeněk hrál mého manžela.

A loni jste se dočkali společné inscenace s příhodným názvem Manželské vraždění. Nakolik je daný text pro Vás autentický?
Do posledního slova. Mám pocit, že nám to autor psal na tělo. V této inscenaci jsme se hodně poznali. Jsou tam věci, které jsme si nedokázali říct ani doma. Potvrdila jsem si, že mě můj muž dokáže udržet v každé situaci. Zkoušení bylo něco, na co nikdy nezapomenu. Jedna stěžejní věta tam je: „Milujeme se, přeci se nerozejdeme.“ Když mám splín nebo slabou chvilku, tak si na to vzpomenu. S nikým jiným bych to nemohla dát úplně sama za sebe. Byly to silné prožitky. Oba dva jsem individuality, každý si žijeme svůj život a zároveň ho můžeme sdílet dohromady. V době, kdy už děti odešly, je famózní tohle zažít. Dokážu objevovat sama sebe a tím pádem i rozumět jemu.

Ve Zlíně jste se zabydlela?
Ano. Všichni jsou tady milí. Nebudu zakrývat, že bych tu ráda měla svou rodinu. Maminka pochází z deseti dětí, ale divadelní provoz neumožňuje ji tak často vidět. Takže se užíváme o divadelních prázdninách. I když na druhou stranu mohu říct, že jsem si tak obhájila vlastní život. Kdyby rodiče byli moc blízko, asi by mi radili, co a jak mám dělat. Nedokázala bych se odstřihnout, protože maminka i tatínek mají vždycky pravdu, i když ji třeba nemají. Vím, že jsou v Písku šťastní. Těším se na oslavu s nimi, se všemi tetami. Určitě to bude fajn setkání. Mám pocit, že je dobře tak, jak to je.

Romana Julinová (20. dubna 1966)
Narodila se v Písku, kde navštěvovala jako dítě dramatický kroužek. Po absolutoriu hudebně dramatického oddělení Pražské konzervatoře získala angažmá v chebském divadle, kde kromě krásných rolí získala také manžela. Před dvaceti lety přešli do Městského divadla Zlín. K 20. výročí svatby dostali od divadla dárek v podobě hry Manželské vraždění (2014). V současné době můžete Romanu Julinovou vidět v inscenacích Žítkovské bohyně, Malované na skle, Prodaná nevěsta, Revizor, INRI.
Zadáno pro Městské divadlo Zlín