zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Láska a informace na Nové scéně

David Matásek a Pavla Beretová (Foto: Jan Hromádko)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

V nové koncepci Národního divadla je Nová scéna jednoznačně orientována na současnou dramatiku, a nejrůznější nové divadelní trendy. Po zdařilém Zemětřesení v Londýně a diskutabilní revue Sami/Spolu se do třetice představila česká premiéra hry britské autorky Caryl Churchillové LÁSKA A INFORMACE. Navzdory tomu, že Churchillová nepatří už k nejmladším autorům (1938), je neúnavnou experimentátorkou s textem i formou. Někteří kritici ji považují za nejvýraznější britskou poválečnou dramatičku, nicméně u nás zatím není příliš známá. A já se tomu vlastně příliš nedivím – dá se říci, že ani inscenace na Nové scéně jí mnoho sympatií nepřidá. Vezmete-li si Churchillové text pod názvem Láska a informace, vlastně to příliš jako dramatický text nevypadá.

Jedná se o sérii vzájemně nepropojených, jako by náhodných situací ze současného života a odposlouchaných dialogů všeho druhu. Podle britských kritiků se jedná o 57 scén, kde 16 herců hraje na sto postav. Zde je využito 7 x 7 situací a 9 hlavních postav a tři externisté. Taková pestrá mozaika může, ale nemusí zaujmout. Je to tak trochu jako vyprávět dvě hodiny vtipy, které nejsou vtipné. Vesměs se jedná o variace na odcizený dnešní svět, kde slovo láska je jen v uvozovkách, a nahrazuje ho pojem informace. No, svým způsobem je to pravda, ale to, co je zajímavé na lidském životě – a speciálně transformovaném přes divadlo – rozhodně nejsou informace, ale pocity, city, dramata. V inscenaci Petry Tejnorové je patrná jistá snaha dát tomuto značně nesourodému materiálu nějaký řád, a byť tušený, příběh. Klíč, který je nám nabídnut, jakkoli příliš do jakéhokoli zámku nesedí, je snaha nalákat diváka na jakýsi záhadný příběh s kriminální zápletkou (prý ve stylu severských ponurých detektivek). K tomuto účelu je tu k dispozici tzv. found footage, tedy videozáznam, z něhož se parta kriminalistů snaží vyčíst, kdo zavraždil jednu z osob přítomných při této příležitosti svatby jednoho z nich. Právě pátrání po vrahovi (ale zdá se, že o ně nakonec vůbec nejde) a výslechy jednotlivých osob stojí v centru pozornosti. Refrénovitě se vracejí situace, v nichž členové policejní pátračky pózují v popředí scény, odkud po chvíli zase odcházejí. Jednotlivé příběhy vyslýchaných jen tak tak lapáme. Možná by se to dalo nejlépe přirovnat ke schizofrenii lynchovsky proměnlivého příběhu, kde netušíme, jak se během pár vteřin příběh a prostor promění. Je tu k dispozici několik zlomkovitých náznaků scény (autorem scény je A. Šilar), policejní kancelář, vyslýchací místnost, sterilní laboratoř i místo činu, a nakonec je přivlečena i skutečná jachta, na nichž a kolem nichž se střídavě odehrává děj. Na rozdíl od filmu, kde vše probíhá střihově a rychle, a dokáže tedy udržet napětí, na scéně se podobné situace a jejich střídání neúměrně vlečou. Hudba Jiřího Konvalinky i světelný design se sice snaží evokovat tu správnou atmosféru, ale divadelní prostor je v tomto neúprosný. Navzdory vzorné herecké práci a rafinovaným promyšleným proměnám pozic na scéně jako by příběh trapně zůstal viset ve vzduchoprázdnu. Možná, že některé ze situací a dialogů by mohly sloužit jako cvičné etudy pro začínající herce, jako celek však představení nezaujme.

www.narodni-divadlo.cz

22.2.2016 12:02:22 Jana Soprová | rubrika - Recenze