Scéna.cz 

Manon Lescaut v Národním divadle

Verše z Nezvalovy Manon Lescaut se patrně vynoří v podvědomí několika generací Čechů, především díky televizní inscenaci z roku 1970 s Petrem Štěpánkem a Janou Preissovou. Tuto veršovanou hru z roku 1940 ovšem na divadelní scéně asi viděl málokdo, byť má za sebou přes šedesát inscenací. Na scéně pražského Národního divadla se objevuje poprvé, a to v režii Daniela Špinara. Taková jsou základní strohá fakta.

Důležité ovšem je, že v ústřední dvojici režisér Špinar představuje v plné síle skutečně „novou krev“ Národního divadla, anoncovanou v jeho koncepci. V tomto případě se jako mladí milenci vystřídají Patrik Děrgel, Vladimír Polívka, Pavlína Štorková a Jana Pidrmanová, kteří se postupně představí v různých alternacích. Doplňuje je Radúz Mácha jako abbé Tiberge, Duval starší Vladislava Beneše a dva mladé talenty, střídající se v roli Duvala mladšího, tedy Matyáš Řezníček a Petr Šmíd. Podotkněme, že úprava Nezvalova textu, na níž se podílela společně s režisérem dramaturgyně Ilona Smejkalová, je skutečně razantní. To je rozhodně ku prospěchu věci (a mnozí diváci podotkli, že nezvalovské kudrlinky mohly být zkráceny i více). Díky tomu lze bez větší újmy na divákově pozornosti hrát bez přestávky, což je pro tah příběhu nezbytné. Kromě toho seškrtání postav pouze na ty, které jsou pro dějové konflikty nezbytné, plastičtěji zdůrazní jednotlivé charaktery, a příběh se tak stává více komorním. Podobně jako u kostýmního dramatu typu Nebezpečné známosti by ani zde nebylo ve prospěch věc příliš aktualizovat ve výtvarných prostředcích. Naopak, jistá barokní rozbujelost jak ve výtvarném ztvárnění (Špinar sám to nazval operní stylizací), tak v expresivitě postav, je příběhu balancujícímu na pomezí romance a kýče, ve prospěch. Svým způsobem se jedná pohádkový příběh (byť přístupnost je až od patnácti let, patrně kvůli explicitnímu obrazu ženského přirození, který je součástí scénografie), jakousi variaci na osudovou tragickou lásku Romea a Julie, v níž je stavěn do kontrastu čistý cit a materialistická žádostivost starších movitých. Důležitým aspektem je výrazná smyslovost (chvílemi smyslnost), ale i náznaky praktik queer světa, vycházející z temných lidských pudů a úchylek. Tento klíč je nabídnut hned na začátku, kdy se na scéně objeví dominantní žena, jež vede na šňůře několik polonahých „otroků“ podobných ušlechtilým, leč nezvládnutelným psům. Stejně tak se postavy, buď polonahé či v černém, objevují ve stylizovaných choreografiích jako neodbytné stíny, jak na počátku děje v galerii, tak v budoáru Manon, ve vizi queer zábavy bohaté pařížské smetánky, tak i v podobě svědků tragického konce mladých lidí.

Lucie Škandíková vytvořila velkorysou scénografii, kdy na počátku, před zavřenou oponou sledujeme trochu kýčovité blikající srdce na předscéně, odkud se pak všichni přítomní brodí, boří, případně válejí na štěrkové nejisté půdě. V pozadí zaujme obrovský obraz, na němž se barokně rozbujelé postavy oddávají vášním a neřestem. Ten je doplněn menším, již výše popsaným obrazem, který s nemilosrdnou přímočarostí odkazuje k tělesnosti. Na počátku děje se ocitáme v jakési galerii, či muzeu, prostředí zakonzervovaném, a pro žití nepřirozeném. Další scéna po odstranění velkého obrazu odkryje útulný pokojíček, výtvarně doslova nebe, a pohodlnou postel. Prostředí Paříže hříšné a neřestné je posléze evokováno vaudevillově blyštivým (ne)vkusem, které ovšem může evokovat i pocit pekla. V závěru pak se mladí lidé ocitají v podivně syrovém místě, se siluetou polozbořeného domu, které svou stísněnou atmosférou jako by evokovalo blížící se tragédii. Podobně nápadité jako scénografie jsou kostýmy Marka Cpina, s nádhernými krinolínkami pro Manon, i poněkud bizarními obleky pro rytíře (nejvíce utkví v paměti obraz, kdy Manon a De Grieux, oba v obláčkových šatech, se doslova vznášejí v obláčkovém interiéru). Jak naznačeno scénou a kostýmy, vítězí zde výrazná, až opulentní divadelnost, která se na českých scénách málo vidí. Špinar patří, jak už dokázal ve vinohradském divadle, k režisérům, kteří dokážou s velkou scénou suverénně zacházet. I díky tomu si herci mohou dovolit velké gesta, a až přepjatě patetický projev. Což rozhodně není na škodu, což v době, kdy je stále v módě chudé divadlo, estetika ošuntělosti a herecký minimalismus, působí neotřele. Herci jsou vedeni k výrazné expresivitě, v níž se mísí vysoká stylizace, s „prožíváním“, ale chvílemi i hravým nadhledem.

První premiéru si „vylosovali“ Vladimír Polívka a Pavlína Štorková, v druhé se představili Patrik Děrgel a Jana Pidrmanová. Je příjemné konstatovat sice banální, ale pro diváky důležitou věc – na všechny se dobře dívá, nikdo z nich si nemusí dobývat pozornost. Vesměs působí půvabně, až pohádkově, ale zároveň tak trochu puberťácky současně. Taková prezentace, která nezatěžkává diváky složitými symboly (i když i ty tady samozřejmě najdeme – nicméně spíše jako bonus), ale nabízí příběh, jde vstříc především mladým divákům. Aniž by urážela přímočarou plakátovostí. Rytíř de Grieux je v Polívkově provedení více „důstojný“, a projevům spontaneity při zamilování jako by se bránil, byly mu to vše tak trochu trapné. V tom je Děrgel spontánnější, a jaksi přirozeněji patetický, ale i puberťácky hravější. Prolínání dětské hravosti a naivní bezstarostnosti v kontrastu s probouzejícím se ženstvím je patrnější u Pavlíny Štorkové (která po významu a technikou přednesu nejlépe zvládá nesnadnou nezvalovskou poezii), zatímco Jana Pidrmanová je od počátku více koketka, lolitka, vědomá si svých půvabů i možností jisté manipulace s muži. K nim dobře sedí i Tiberge Radúze Máchy, rovněž mladý muž, který tvrdě bojuje mezi službou Bohu a zamilovaností vůči rytíři de Grieux. Jeho žárlivost na miláčka vede k podrazům, které si však odůvodňuje jakoby racionálními argumenty a nutností sloužit dobru. Reprezentantem světa, který stojí na pozicích materialismu a mnohdy až pokleslé smyslnosti, je Duval Vladislava Beneše. Ten dokáže být současně odporný a odsouzení hodný, stejně jako politování hodný. A v jeho postavě, byť se nejedná o karikaturu, najdeme i humor. Oproti předloze realizátoři pozměnili konec. Manon jako poběhlice tedy není odvážena za trest do zámoří, ale je zastřelena, jak se pokouší utéci policii, kterou na ní poštval Duval. A konec de Grieux je vpravdě rytířský, kdy se s výkřikem probodne mečem. Je jisté, že tato interpretace bude mít i své odpůrce. Nicméně, je nepopiratelné, že inscenace dokázala přiblížit Nezvalovy verše, jeho okouzlení nevěrnou hrdinkou a jejím naivním rytířem, dnešním mladým divákům. A právě pro ty je dnešní Manon Lescaut především.


www.narodni-divadlo.cz