zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Nebezpečné známosti z NT Live

Les Liaisons Dangereuses - Dominic West

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Příběh v dopisech Choderose Lanclose o šokujícím sexuálně nevázaném životě ve vyšší společnosti krátce před Francouzskou revolucí, který přinesl autorovi tohoto jediného románu jak skandál, tak slávu, zaujal v 80. letech minulého století britského autora Christophera Hamptona k napsání hry pod francouzským názvem Les Liaisons Dangereuses, který se u nás překládá buď jako Nebezpečné známosti nebo Nebezpečné vztahy. Podle mnohých kritiků, teoretiků i dalších divadelníků se jedná o jednu z nejzajímavějších adaptací literárního díla posledních mnoha desetiletí. Vyhraněné charaktery „sexuálních pokerových hráčů“ paní de Merteuil a vikomta de Valmont jsou od té doby velkou výzvou pro množství herců a hereček.

Však se také v Čechách inscenuje dosti často. Je to jedna z her, která prakticky obešla veškerá divadla v Česku. V Anglii, kupodivu, není frekvence uvádění tak častá, a kromě úplně prvního uvedení měly Nebezpečné známosti spíše rozpačité recenze. Světová premiéra v roce 1985 v Royal Court Theatre, kde se v hlavních rolích objevili Lindsay Duncanová a Alan Rickman, ovšem měla ohlas nebývalý a doslova odstartovala Rickmanovu hvězdnou kariéru. Nikoli náhodou byl tedy přímý přenos v rámci NT Live věnován právě nedávno zemřelému Rickmanovi.
Inscenace, která v letošním roce zahájila přenosy NT Live, byla připravena pro londýnské divadlo Donmar Warehouse jeho uměleckou ředitelkou Josie Rourkeovou. Ta do hlavních rolí obsadila Janet McTeerovou a Dominica Westa.
Je potřeba zdůraznit, že Nebezpečné známostí patří k hrám, které není radno aktualizovat, a posunovat ve scénické intepretaci do jiné doby. Naopak, toto důsledně kostýmní drama je působivé právě tím, jak tvrdé povahy a křehká srdce se skrývají pod konvenční fasádou dokonale vypracovaných image s bohatými šaty a umnými účesy. Britská kritika vesměs ocenila výtvarnou image inscenace (autorem scény i kostýmů je Tom Scutt) s několika svíčkovými lustry, který jsou v průběhu hry různě rozsvěceny a zhasínány, spouštěny a zase vytahovány, a jejichž světlo slouží k tajemné atmosféře světel a stínů dámských budoárů i veřejných přijímacích salónů. Přes půl zadní stěny je výrazný obraz plný nahých do sebe zapletených postav. Pečlivě vypracované kostýmy, kdy i nedbalky působí dnes téměř jako velká večerní, dobře zapadají do přízračného světa přepychu francouzské vyšší společnosti. Na začátku vstupujeme do prostoru, kde je veškerý nábytek pokryt šustivými přehozy, a když je služebnictvo odstraní, jako by ožil. Zajímavě je použito takového „přehozu“ při první návštěvě Valmonta u mladičké Cecilky, která „spí“ pod průhledným přehozem, a on jí ho zbavuje současně se panenstvím. Vůbec, pohybová a zvuková stránka inscenace je pečlivě vypracována, doslova „vystajlovaná“, jak se na takový typ historizující inscenace sluší. Ale to vše vlastně pouze rámuje interakce postav. Kupodivu, a s tím se člověk u tohoto typu hry příliš nesetkává, a u britských inscenací už vůbec ne, se v hledišti se často ozývá smích. Je to tím, že nastavení „hry“, v níž zaznívají určité fráze a falešná slova s naprostou suverenitou a samozřejmostí, jako by chtěli tvůrci ukázat naprosto přímočaře pravidla takového společenského zápasu a odhalovali jeho přesný mechanismus, skutečně v působí směšně. K tomu přispívají doslova pokerové tváře obou hlavních představitelů, kteří říkají omleté fráze s lehkostí, a svým ledovým klidem bez náznaku nervozity odzbrojují své okolí, které jim naprosto naivně věří. Na jedné straně, jako by se ze života těchto lidí ztrácela lidskost, a jakékoli přirozené pocity, na druhé straně je do důsledků (až plakátově) dovedena jejich schopnost ovládat se a prostě jen hrát společenskou roli, kterou si buď sami určili, nebo kterou jim přisoudili ostatní. Oproti českým inscenacím, kde je cítit alespoň trocha francouzské frivolnosti a espritu, a lze vytušit i vášně doutnající pod povrchem, působí tato anglická verze až příliš „cool“, tedy chladně a odtažitě. I když vlastně hercům není co vyčíst, jak McTeerová, tak West své repliky odhazují suverénně, a dokážou v nás skutečně vzbudit pocit, jako by hráli šachy s živými postavami. McTeerové má větší charisma, a správně nabroušený feministický osten ženy, která svou zranitelnost dokáže skrývat a dovádí do dokonalosti svou schopnost manipulace. Dominic West má sice scénicky přijatelnou mužskou image, ale role okouzlujícího svůdce Valmonta mu příliš nesedí. Na tom se ostatně shodují mnozí kritici. V čem je problém? West sice zvládá roli společenského hráče s noblesou, ale jako by to všechno bylo vnějškové – necítíme žádné vnitřní napětí ani tajemství. Působí studeným, až vyhaslým dojmem, a vlastně – což není dobré znamení – nás jeho postava příliš nezajímá. Zajímavá je naopak Elaine Cassidyová, která paní de Tourvel obdařila vnitřním ohněm, který dokáže hřát, pálit a nakonec svou nositelku zničit.

I když se prostor francouzského salónu zdá velkolepý, překvapí intimita divadelního prostoru Donmar Warehouse (jeviště je obklopeno diváky ze tři stran, a někteří jsou doslova na dotek). Bylo rozhodně zajímavé vidět britskou verzi Nebezpečných známostí, už jen proto, že autorem adaptace je Brit. Zahraniční inscenace (ať již české či slovenské, které jsme měla možnost vidět) přece jen přidávají více „francouzskosti“, stejně jako výpravný film americké provenience, čímž možná původní úmysly autora poněkud zkreslují. Chladná hra se sexuálními objekty a s dobře zvládnutou přetvářkou, o kterou šlo patrně autorovi především, v této britské inscenaci, kde je na konci slyšet svist gilotin Francouzské revoluce, získává nové zajímavé podtexty a konotace.

www.donmarwarehouse.com

1.2.2016 13:02:55 Jana Soprová | rubrika - Recenze