Scéna.cz 

Divadelní ohlédnutí za rokem 2015

Konec roku si vyžádal bilancování, už jen proto, že se konají různé ankety toto vyžadující. Každoročně loví člověk v paměti, listuje jejími záhyby, aby vydoloval, co to letos vlastně bylo nejúžasnějšího. Paměť někdy klame, a zjišťujeme, že to super představení je vlastně daleko starší než rok, a nebo – což je jeden z matoucích momentů anket - se odehrálo v prosinci toho předchozího roku. Moje ohlédnutí za rokem 2015 tedy bude pokusem oživit střípky divadelních vzpomínek a příp. vám doporučit, co ještě možno zhlédnout (neboť alespoň v Praze většinou inscenace vydrží na repertoáru přece jen déle než v regionu).

Z událostí, které jsou spojeny s rokem 2015, připomínám, že došlo k několika proměnám ve vedení souborů, z nichž ne všechny jsou přijímány s radostí. Osobně lituji zdárně se rozvíjejícího programu Městského divadla Kladno pod vedením Dana Přibyla, který už dnes patří minulosti. Tak doufejme, že soubor vstane z popela a objeví se v transformované formě někde jinde. Bylo by škoda té energie, a té naděje – byť si jí kladenští radní necenili. Ale i takové záležitosti jsou součástí divadelní historie… Připomeňme výraznou změnu, která směřuje k výraznému oživení přední divadelní scény, a to přijeít programu „nové krve“ Daniela Špinara v ND. Ve vedení činohry pražského Národního divadla. Sice v této sezóně do značné míry postupuje Špinarův tým ještě podle dříve naplánovaných titulů, ale změny jsou už patrné. Nejen ve výtvarné image plakátů, ale i v nápadech jako jsou zážitkové dny ve všech třech budovách Národního divadla (bohužel jsem nestihla, a tak se budu těšit na konec sezóny, kdy bychom se prý měli dočkat opakování). Ale hlavně ve výrazné proměně souboru, kromě dříve anoncovaných nově příchozích hercích přibývají v průběhu sezóny další (kromě Patrika Děrgela to je Jiří Suchý z Tábora a následně letošní absolvent DAMU Matyáš Řezníček). Z nových titulů, které se od počátku sezóny objevily na scéně, obecně nejvíce zaujal Maeterlinckův Modrý pták v režii Štěpána Pácla, který má šanci se stát oblíbeným rodinným představením. Páclovi a jeho spolupracovníkům se podařilo Maeterlickovu hru doslova znovuobjevit pro dnešní publikum, aniž by byla zbavena kouzla onoho „světa za zrcadlem“. Byť se jedná o dvě zcela rozdílné hry, podobně mě oslovilo Zemětřesení v Londýně, současná britská hra, kterou pro jeviště Nové scény ND upravil a režíroval Dan Špinar. Variace na osudy tří sester, rozkročené od minulosti k budoucnosti, v sobě mají zvláštní atmosféru a až tragickou osudovost, a po dlouhé době jsem herce z Národního viděla v tak dobře fungující souhře. Těžko jsem hledala nejlepší(ho), protože podle mého vše do sebe přesně zapadalo, a fungovalo jako dobře promazaný stroj. Vzpomínám –li na uplynulý rok, nemohu opominout Audienci u královny, v níž ukázala Iva Janžurová, že stále patří k výjimečným herečkám a je schopna s nadhledem a pokorou zvládnout roli, při které se více než dvě hodiny nehne z jeviště (obdiv též k její fyzické kondici!).

I když i Divadlo na Vinohradech se snaží hledat a prezentovat mladé talenty (což se jim dobře daří hlavně u konzervatoristky Sabiny Rojkové), jak Loupežník, tak i Romeo a Julie, kde hrála, přesvědčily tak na 50%. Stejně tak se ani Ondřej Brousek jako Caligula nesetkal s rolí tak jako tomu bylo v předchozím Amadeovi. A tak můj letošní největší zážitek z Vinohrad přišel až na konci roku, v podobě studiové inscenace sociální grotesky Terezy Verecké Na kamenné, kamenném poli. Podařilo se tu realizovat původní českou hru autorky nejmladší generace, která opravdu vypovídá o současných problémech. V komorním prostředí studia, kde jsou herci nadosah, velmi dobře fungují výkony celého obsazení (Luboš Veselý, Vendulka Křížová, Danny Ratajský) a hlavně Jaroslav Satoranský, který je jako nemocný dědeček naprosto autentický (pochopí ti, kdo podobné situace zažili v reále).

V Městských divadlech pražských, která velkou a zaslouženou pozornost věnovala století Rokoka a připravila množství akcí k tomuto výročí vrcholící slavnostním večerem s pamětníky, se objevilo několik titulů, které by tu patrně nikdo nečekal (mnozí kritici jsou přesvědčeni a opakovaně uvádějí v médiích, že se v MDP hraje bulvár). Mám na mysli groteskního Dürrenmattova Romula Velikého a dramatický souboj amerického denacifikačního důstojníka se slavným německým dirigentem v dramatu Na miskách vah, s výraznými, až bolavými výkony Vasila Fridricha a Jana Vlasáka.

Švandovo divadlo překvapilo jak punkově laděným hereckým muzikálem Popeláři, netradičně pojatým Misantropem, a hlavně studiovým počinem „dámské šatny“, z pera Martiny Kinské a v její režii. Setkání několika zajímavých žen v poválečném vězení v titulu Pankrác 45´ potvrdilo, jak silné herecké osobnosti soubor má – od suverénní Kláry Cibulkové v roli Adiny Mandlové, přes Réku Derzi v roli naivně sebevědomé Lídy Baarové, až po nové posily souboru, čerstvou absolventku DAMU Evu Josefíkovou a dramaticky proměnlivou Bohdanu Pavlíkovou. Zmiňovala-li jsem se u předchozích divadel o tom, že pilně sledují a oslovují nejmladší hereckou generaci z DAMU, pak Švandovo divadlo předčilo ostatní v tom, že pod svá křídla přijalo dokonce celý ročník, který tu hraje pod názvem divadlo Spektákl.

Nesnadnou pozici má Divadlo Pod Palmovkou, které se na podzim konečně zvedlo a otevřelo po rekonstrukci. I když nově uvedené tituly plní sliby dané v koncepci, pozornost diváků a kritiky si divadlo získává postupně. Připomenu aspoň zajímavý současný titul britské provenience Spolupracovníci, vykonstruovaný příběh o zvláštním vztahu Stalin a dramatika Bulgakova, se solidními výkony celého týmu v čele s Martinem Hruškou a Ondřejem Volejníkem, či autorskou hru Braňo Holička Henri de Blowitz, grotesku o zapomenutém slavném novináři českého původu a nešvarech současné publicistiky. Ráda připomínám off-program „na půdě“, který by mohl do divadla přitáhnout mladé, ať už jsou to věci libereckého souboru F. K. Kalby (1000 věcí, co mě serou aneb Tvoje bába je komedie) nebo novinka Cabaretu Calambour Kvidoule 3 + kk, konfrontující mj. současný humor s humorem předchozí generace.

Divadlo v Dlouhé si letos opět trouflo na obtížný titul, Klímovi Lidskou tragikomedii, a výsledek stál za to. Výrazná groteskní image Jana Vondráčka, Martina Matejky, Miroslav Hanuše a Miroslava Táborského přinesla smích s mrazením v zádech, a nejvíc se do paměti zapsala postava Odjinud Marka Němce, zvláštní mystický závan života a smrti zároveň. Na konci roku potěšil literární kabaret S úsměvem idiotů, který chytře bavil s trochou bluesové nostalgie, v kombinaci textů básní Jana Borny a písniček Vodňanského a Skoumala. Tenhle žánr, ať si kdo chce, co chce, říká, neumí nikdo lépe než skvěle hudebně disponovaní herci z Dlouhé.

Na závěr přidám ještě tři menší divadla, nicméně v dobrém slova smyslu tradiční a prověřená. Činoherní klub si letos dal spíše „obnovené premiéry“, ale Bratry Karamazovými mě potěšil. Ať už výkonem Juraje Kukury v roli starého ďábla Karamazova, tak i celkovým pojetím. I když jsem pochopitelným příznivcem a obdivovatelem jak dávné verze Evalda Schorma v Divadle na zábradlí, tak novější verze Dejvické, Čičvákova činoherácká inscenace ukázala, že každá doba má Karamzovce trochu jiné, ale přitom stejně působivé a naléhavé.

Z repertoáru Divadla na zábradlí jsem se bavila jak divadelními nápady bobtnající adaptací Doktora Živaga, tak inscenací o ambivalenci hereckého údělu Hamleti. U druhé jmenované inscenace sice můžeme polemizovat, zda není určena jen pro úzký okruh poučených, nicméně funguje jako jakási společná psychoterapie, jak pro jeviště, tak hlediště.

A jako poslední (pro dnešek) uvádím Dejvické divadlo. Zásek, poloimprovizační drama ve výtahu, čili režijní debut Ivana Trojana, potvrdil jak hereckou zdatnost, tak sršící hravost nápadů celého týmu, stejně jako Shakespearova Zimní pohádka v režii Ondreje Spišáka. Osobně mě potěšilo, že někdo dokázal dát podivné a málo hrané hře Williama Shakespeara logiku a správně namíchat tragické a komediální momenty, stejně tak jako nenápadně ve fiktivních Čechách (či spíše Bohemii) na břehu mořském poukázat jemně na některé stále aktuální české vlastnosti…

Shrnutí na závěr: Celkový dojem z tvorby divadel (dnes již) tradičnějšího typu není jednoznačný. Zdá se, že mnohá z nich stojí na rozcestí, uvědomují si nutnost proměny, a snaží se o ni různými způsoby. Ale není to snadné, recept neexistuje. Ukazuje se, že ani mladé herecké tváře, ani mladí režiséři, či nasazování titulů, který dnes ve světě letí, není jednoznačnou cestou k úspěchu. Éry výše uvedených divadel, kdy tu byl jeden pozoruhodný titul za druhým, se zdají být už trochu pasé. Generační soubory zestárly, a ani botoxové injekce v podobě spřízněných mladých herců, novou image nevytvoří. Nicméně, vzhledem k tomu, že většina z jmenovaných divadel má dosti zdatný soubor, neobjevují se v repertoáru vyložené propady, ale ani kýžená „divadelní bomba“, která by kvalitativně převálcovala všechny ostatní zážitky. A tak skutečně neobvyklé zážitky je třeba hledat v menších, experimentálněji laděných divadlech, či místech. Ale o tom až příště…