Scéna.cz 

Spolu/Sami na Nové scéně

Jedna noc, šest lidí, tři příběhy. Bezdomovec miluje nemocnou pouliční muzikantku, ale bojí se ji oslovit. Dva homosexuálové v baru hledají blízkost, ale nechtějí se přiblížit. Muž omylem zazvoní u dveří a žena, která mu otevře, ho pozve dál. Postavy o svých setkáních trochu vyprávějí a trochu je znovu prožívají. Nejde o velké dějinné události, spíš o obyčejné příběhy lidí ve velkoměstě, lidí, kteří jsou hodně sami, ale na chvíli taky spolu. Tři životní situace podané se syrovostí, intenzitou a naléhavostí, která bere dech. Hra SPOLU/SA MI byla poprvé uvedena v roce 2006 v berlínském Maxim Gorki Theater a autorka Anja Hillingová za ni získala řadu ocenění.
Hru můžete vidět v Národním divadle na Nové scéně v překladu Terezy Semotamové, režisérem představení je Daniel Špinar. Termíny představení + trailer k inscenaci, foto-galerie najdete na www.narodni-divadlo.cz.

Na jevišti Nové scény hrají David Matásek, Kateřina Holánová, Filip Rajmont, Igor Orozovič, Tereza Vilišová a Martin Pechlát.
Anglické slovo protection se do češtiny může přeložit jako ochrana, záštita. Přesně tak – Protection – se jmenuje hra německé dramatičky Anji Hillingové, text, který přinesl Daniel Špinar s tím, že ho už dlouho touží inscenovat. Stáli jsme před zásadním problémem: anglické slovo v německém kontextu funguje jinak než u nás v Česku. Představí si pod tímhle názvem někdo něco? A tak jsme poprosili autorku, aby nám dovolila hru přejmenovat s ohledem na domácí prostředí. Neváhala – a my jsme se pokusili do názvu vtělit ústředí dilema celé hry. Být s někým, nebo být sám? Asociace na písničku britské kapely Massive Attack, z níž vychází autorka, se nám nezdála u nás dost silná. A my jsme chtěli téhle skvělé, smutné, napínavé, vzrušující hře pomoct mezi diváky. A tak se z Protection stalo Spolu/Sami.
Není to jediný posun, k němuž jsme se uchýlili – posun, kterým prochází řada her při inscenování, málokdy však texty tak současné. Protection je hra explicitně zasazená do Berlína. První část, která dala název celému textu, se odehrává v berlínských ulicích, ve zcela konkrétních lokalitách. Zejména na Oberbaumském mostě (Oberbaumbrücke), kde přespává hlavní hrdinka Lucy – tenhle most je tradičním místem berlínských bezdomovců, je to fascinující stavba, dvoupatrový most přes Sprévu, spojující čtvrti Friedrichshain a Kreuzberg, které byly rozděleny berlínskou zdí. Znalec Berlína (natož rodilý Berlíňan) si umí představit Lucyinu cestu z Východního nádraží přes neutěšenou Mühlenstrasse (kde dodnes zůstaly zbytky zdi). Jenže text má takovou sílu, že neznalost reálného prostředí nevadí. Bezútěšnost popíjení tvrdého alkoholu pod mostem, nemožnost pořádně se vyspat, nemoci a slabost – to je působivější a hlavně důležitější než berlínská topografie. Spolehli jsme se na slova a zeměpis nechali být. V části Fantomové autorka předepisuje „nějaký klub v Berlíně“, ale „nějaký klub“ podobného typu se nachází v každé evropské metropoli, Prahu nevyjímaje. Univerzalita této povídky nám dovolila nezměnit ani jediné slovo. K největšímu posunu jsme se rozhodli v případě třetí části, a ten se odráží hned v názvu. V originále se povídka jmenuje Nazifiny oči, a hlavní hrdinka je Turkyně Nazife Korucu. Její „prdel“, jak se píše v textu, je „kebabácká“, nikoliv východní. Povídka se odehrává ve „starém domě v Berlíně“ a stejně jako ve Fantomech, ani zde nejde o místa vnějšího světa, ale o uzavřený prostor univerzálního typu. Jen do něj nevstupují dva gayové, ale dva lidé různých národností – Němec (Evropan) a Turkyně. V německé situaci mají samozřejmě Turci svoje specifické asociace: Turci jsou v Německu nejpočetnější minoritou (žije jich tam zhruba 2,5 milionu), zatímco u nás jich nejsou ani dva tisíce. Hledali jsme analogii, která by do textu vnesla prvek něčeho známého, pochopitelného, aby se z povídky už tak dost motivicky zamotané nestalo ještě něco vzdáleně exotického. Ukrajinci na našem území patří mezi nejvíce se rozrůstající menšiny, často působí v dělnických, nekvalifikovaných profesích (ženy jako uklízečky), nesou určité stigma společenského dna, a z toho pramenící osamělosti. Proto jsme Nazife změnili v Naďu – abychom z ní udělali postavu bližší domácímu publiku. V textu se nemuselo měnit nic – kromě formulace zmíněné výše …
Zásah do textu nemusí nutně znamenat dramaturgickou nebo režijní svévoli. Cílem každé inscenace je co nejnaléhavěji, nejintenzivněji oslovit současníky, lidi, kteří přijdou do divadla právě dnes. Je-li hra Anji Hillingové současná, vypovídající o našem dnešním problému s osamělostí, pak věříme, že všechny změny nám inscenační verzi přibližují. A jak to napsala autorka sama, si můžete přečíst v programu, který přináší hru v původní verzi.
Vybráno z textu Marty Ljubkové Bezpečí být spolu – a nebo sám.