Scéna.cz 

Zimní pohádka s Judi Denchovou a Kennethem Branaghem

Před pár dny byl v kině Aero k vidění další přenos z cyklu NT Live. Tentokrát však nikoli z londýnského Národního divadla, ale z Garrick Theatre v londýnském West Endu. Právě tady (nejméně) na sezónu zakotvila společnost pod názvem Kenneth Branagh Theatre Company, která vznikla v roce 2013. Dva roky připravovali program.

Proč je právě Zimní pohádka jejich první inscenací, je nasnadě. Herec a režisér Kenneth Branagh je považován nejen v Anglii za symbolického nástupce Laurence Oliviera. Má za sebou množství divadelních, filmových, ale i rozhlasových rolí ze shakespearovského repertoáru, a také se často ocitá v „roli“ režiséra. V nové společnosti, kterou založil, si užije obojí. I když obecnou popularitu ve světě mu zajistily teprve role a režii v Hollywoodu (mj. režie filmů Thor a Popelka). Je celkem jasné, že mnozí z herců, s nimiž spolupracoval ve filmu, bude k vidění i v jeho divadelních produkcích. Zimní pohádka láká na Judi Denchovou, známou mj. z bondovek jako M. Tato Dáma (neboť má privilegium používat před jménem šlechtický titul Dame, který jí udělila královna) má už dnes přes osmdesát, ale na scéně se pohybuje suverénně a její hlas zní i dnes velmi sexy. S Branaghem spolupracovala už v jeho první divadelní společnosti The Rennaisance (1987-92), která jí umožnila vyzkoušet si režii (Mnoho povyku pro nic a Ohlédni se v hněvu, v obou hrál Branagh hlavní roli).

Zimní pohádka je prvním z titulů z Branaghovy Company, který se ocitl na plátně kina, plánuje se celosvětové uvedení i dalších titulů sezóny, a to Romea a Julie a Komik. Zimní pohádku spolurežíroval Branagh společně s choreografem Robem Ashfordem (především v druhé části se objevují výrazně pojaté choreografické scény). Zimní pohádka (Winter´s Tale) je ve výčtu Shakespearových her charakterizována jako „problémová hra“ nebo „romance“. Romance proto, že navzdory mnohým krutým událostem, které provázejí děj, vše nakonec končí smírně, problémovou hrou je zvána kvůli značně zamotanému ději, mnoha nelogickým skokům v psychologii postav a různým bizarním situacím, které se zde odehrají. Pro nás nejbizarnější je patrně to, že se tu mluví o českém králi a české zemi (nemůžeme si ovšem být jisti, zda Bohemia pro Shakespeara neznamenala spíše rurální zemi bohémů = cikánů). Alespoň v této hře se Čechy ocitají na břehu mořském, a do druhé destinace hry na Sicílii se tedy dá přímo plout po moři.

Garrickovo divadlo z 18. století patří mezi tradiční divadelní domy, interiér je tedy zařízen typickým přepychem starých kamenných divadel (což ostatně diváci mohli vidět ve virtuální prohlídce interiéru na začátku přenosu, během něhož Branaghův hlas vyprávěl o jeho nově založené společnosti), a hraje se tedy na kukátkové scéně. Scénografie Christophera Orama si sice hraje se světly, ale víceméně je stejně tradiční jako ostatně celý styl představení. Začíná se scénou, která působí jako z jiné hry a především jiné doby… U velkého vánočního stromečku se setkává Pauline (Judi Denchová) s malým chlapcem – rozumbradou, tedy synem Leonta a Hermiony, a rozbalují vánoční dárky. V zámku je přítomen také host z dalekých Čech, král Polixenes (Hadley Fraser), Leontův přítel z dětství (diváci mohou sledovat filmové záběry, jak si malí králové spolu hrají). Od této scény, která má evokovat pohodovou atmosféru Vánoc, se postupně scénografie stává stále více abstraktní. Branagh jako režisér a milovník Shakespeara výrazně dbá na to, aby se se slovem alžbětinského Barda zacházelo s úctou a tedy dokonalou výslovností. Tato jistá obřadnost může chvílemi působit na úkor psychologizace postav (ale ta vlastně v takovém pojetí příběhu není příliš nutná). Střídají se výrazné emoce – žárlivostí zešílivší Leontes (Kenneth Branagh), který náhle začne podezírat ženu v devátém měsíci těhotenství z nevěry s králem Polixenem, rozsévá kolem sebe semena zkázy, ale naštěstí se většinou najdou v jeho okolí rozumní lidé, kteří zabrání nejhoršímu. A tak se podaří, aby Polixenes nebyl otráven, ale mohl společně s Leontovým služebníkem Camillem (John Shrapnel) uprchnout do Čech, z nevěry obviněná manželka (Miranda Raison) porodí ve vězení dceru, a poté, co je miminko odsouzeno k záhubě, a její první syn zemře žalem, skácí se k zemi mrtva (je však nevinná, a proto nemůže zemřít, objeví se však až po dlouhých šestnácti letech). Malá Perdita společně s Antigonem, manželem Pauliny, doputuje na lodi do Čech. V bouří loď ztroskotá, Antigonus je sežrán medvědem (velmi naturalistický filmový záběr zuřící příšery, která vypadá jako pes baskervillský!). Miminko se ovšem dostane do ráje prostých pracovitých lidí, venkovských pastýřů. Na rozdíl od první části, připomínající kruté psychodrama, je druhá část laděna do půvabné zábavnosti a barvitosti. Onu druhou část uvádí postava vypravěče původně nazvaná Otec čas, zde ji interpretuje jako Matka Čas Judi Dench. V této části si diváci hodně užijí „legrace“. Jsou tu dvě výrazné postavy, které mají za úkol obveselovat, a to zloděj a potulný zpěvák Autolykos (John Dagleish) a nevlastní bratr Perdity (Jack Colgrave Hirst), vedený též jako „clown“. A kromě toho je tu plno jakéhosi pohanského folklórního zpěvu a tance. Při slavnosti tu dojde i na rituální sexuálně laděné tance, a také na prezentaci Perditiny (Jessie Bockley) krásy a chytrosti. Zde je řada na Polixenovi, který se na slavnost vloudí v přestrojení, aby zešílel hněvem. Nemůže totiž dopustit, aby se jeho jediný syn Florizel (Tom Bateman) oženil s pastýřkou! Je logické, že mladí milenci musí uprchnout – a tak se celá skupina po částech dostane na Sicílii, kde dojde k závěrečnému smíření a šťastnému rozuzlení nejrůznějších záhad… Převyprávění děje v případě této nepříliš známé hry bylo nutné, neboť o ničem dalším se příliš mluvit nedá. Britská scénografie a herecká prezentace je jako vždy perfektní, pro našeho diváka (a pro divadelníky vůbec) bezpochyby scénicky málo objevná. Ale domnívám se, že právě na značné míře divadelního konzervatismu Branagh staví svůj světový úspěch. Navíc se v jednotlivých rolích představují herci, známí z různých filmů, takže divadlo má samozřejmě nabito, a také přenos přitáhl do pražského kina Aero velké množství diváků. V každém případě i tento divadelní styl nabízí další variaci toho, jak se svým nejslavnějším klasikem nakládají Angličané. Je to zkrátka solidní britské divadlo se spolehlivým perfektním herectvím a poctivými emocemi, ale nikoli s výraznějším či dokonce převratným výkladem hry. V tom se dá říci, že Branagh jde vstříc většinovému divákovi, a dá se očekávat, že i díky tomu budou jeho inscenace přijatelné a srozumitelné v celém světě.