Scéna.cz 

Žitkovské bohyně v Praze

Téma Žítkovských bohyní je lákavé, a má v sobě mnohá tajemství. Patrně právě proto zaujalo Dodo Gombára jako autora adaptace i jako režiséra. V jistém smyslu mi připomnělo jeho projekt o Merlinovi. Oba příběhy obsahují mytické prvky osudových vin, i tíhu břemene výjimečnosti. Boží dar je vždy třeba vyvážit velkou trýzní. A oba projekty spojuje i téma prostupnosti času, jímž lze procházet tam a zpět. Domnívám se, že tajemství žítkovských bohyní není v tomto smyslu o nic menším tématem nežli velká artušovská a merlinovská legenda. Nevysvětlitelné láká, a zároveň je nebezpečné. Schopnost něčeho, co ostatní přesahuje, je pro nositele jako časovaná bomba. Nejen kvůli závisti a strachu okolí, ale i kvůli pocitu osobní odpovědnosti, kdy se dobro může snadno zvrátit v zlo a manipulaci. O tom také jsou Žítkovské bohyně.

Osudy předávání znalostí napříč generacemi jsou už samy o sobě pozoruhodné, a když jsou navíc dramaticky propleteny s dobou, a chtě nechtě i politikou, efekt je nepochybný. Zmnožení motivů se jeví jako řeka, v níž jednotlivé pramínky, vlnky, chvílemi zastíní ostatní. Aby se zase zanedlouho vynořil nad hladinu třeba skrytý vír. Spojnicí všech těch nitek a pramínků je hrdinka, vědkyně, zkoumající osudy těchto zvláštních žen z Kopanic, svých předků, a jejich prostřednictvím hledající a dobírající se pravdy o sobě samé. Pochopitelně, že mnohé zůstává skryto pod povrchem, což vychází nejen z podstaty existence a nadpřirozených schopností (či větší senzitivnosti?) bohyní, ale i z toho, že některé dobové politické úchylky nebylo radno uchovávat. A pak je tu ona až anticky vyklenutá neodvratnost, napsaná v knize osudu. Nicméně, mozaika osudů bohyň, ať jsou sebepodivnější a sebezamotanější, v souvislosti s hrdinkou Dorou, má katarzi, k níž dochází sice tragicky, ale v sobě obsahuje jisté smíření. Dořina násilná smrt znamená konec kletby rodu.

Dát spletité a mnohočetné motivy z románu do srozumitelného tvaru na scéně jistě nebylo snadné. A je třeba říci, že se to Gombárovi do značné míry podařilo (byť každému nemusí sedět hlavně druhá zběsilejší a řekněme smyslovější část). Ke scénicky vstřícnému tvaru pomohla i zajímavá scénografie Evy Jiřikovské, kombinující v první části přírodní motivy s venkovskou architekturou (je to autobusová zastávka a místní konzum zároveň) kam pravidelně směřují kroky všech, neboť tento prostor spojuje Kopanice s civilizací, ale zároveň je symbolickým místem setkání místních. Scenérií druhé části je země mrtvých, tedy kolumbárium naplněné urnami, do něhož se jako do vitríny ovšem vejdou i někteří živí. Na předscéně se pak odehrávají vzpomínky, a navzdory tomu, že se nejrůznější děje míchají a prolínají, nemá divák větší problém se srozumitelností celku. Podobnou směsici starého a dnešního jsou i kostýmy, kombinující tradiční kroje s běžným civilním oblečením jak dneška, tak období totality. I když desítky postav na scéně (neviděla jsem v posledních letech tak výrazně zalidněnou inscenaci) skládají mozaiku natolik přesně, že nelze nikomu vytknout, že by to byl navíc, přece jen jsou postavy, které zaujmou více než ostatní. A to nejen silným příběhem, ale i hereckou interpretací. Především dvě herečky vynikají nad ostatní. Je to jednak Hana Tomáš Briešťanská v roli Dory Idesové. Propojuje ve své postavě racionální myšlení vědkyně, a zároveň je patrné její velké ovlivnění nejen rodinnou tragédií, ale i světem, v němž vyrůstala. Představitelka Dory odkáže dobře přehodit výhybku mezi dospělostí a dětstvím, nicméně lesbický motiv (alespoň pro mě) vyznívá poněkud rozpačitě a nejasně. A její partnerka, vesničanka Janigena Marty Bačíková rovněž působí v celém příběhu (patrně záměrně) cizorodě. I když vztah k ženě ze strany Dory, po špatných zkušenostech s muži, je logický, ukazuje se, že to, co ji přitahuje k Janigeně, jsou spíše její mužské než ženské geny. To, že Janigena není tou silnou ženou, jakou Dora instinktivně po vzoru Surmeny hledá, ukazuje právě vražda (zrcadlící čin jejího otce). Z žítkovských bohyň, byť veškeré jednotlivé osudy působí zajímavě, magicky přitáhne pozornost Helena Čermáková jako Surmena. Kulhavá, drsná, ale zároveň velmi lidská, chápající. Zkrátka, silná žena, schopná vyrovnat se se svým osudem a poslání, ale nakonec poražená nesmyslnou nenávistí a také prospěchářstvím socialistické společnosti. Osud Surmenin působí v podání Čermákové jako vykřičník, herečka má v sobě patos i obyčejnost, dokáže vybalancovat u postavy neokázalé propojení vnitřní magické síly a outsiderství, které se s tomto schopností propojuje. Žítkovské bohyně zlínského divadla jsou zkrátka takových divadelním zážitkem, který je třeba vnímat všemi otevřenými smysly a bez předsudků.


Městské divadlo Zlín – Kateřina Tučková, Dodo Gombár: Žítkovské bohyně. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Vladimír Fekar, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba David Rotter, pohybová spolupráce Hana Geržová. Premiéra 1. března 2014. Hostování v pražském Divadle Na Vinohradech 18. října 2015

www.divadlozlin.cz