zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Dvojnásobně černý Othello z RSC

Z inscenace Othello (Zdroj: K. Pattison)

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Okurková sezóna v divadle neexistuje, o tom jsme se mohli přesvědčit i při nejnovějším kinopřenosu Royal Shakespeare Company ze Stratfordu nad Avonou. Nejednalo se sice o přímý přenos, ale obě inscenace, které byly letos v létě k vidění mj. na plátně pražského kina Aero, se na světovém fóru prezentovaly poměrně krátce po premiéře. V červenci se v rámci „letní benátské sezóny“, jak to nazval ředitel RSC Gregory Doran, představil KUPEC BENÁTSKÝ (recenzi si můžete přečíst zde), na sklonku srpna OTHELLO (v RSC měl premiéru 4. června 2015). Obdélníkové jeviště Royal Shakespeare Theatre ve Stratfordu nad Avonou vybíhající mezi diváky má svou jedinečnost, a poskytuje prostor pro zajímavou scénografii. Po blyštivé nádheře zrcadlové scény u Kupce benátského, se díky malé vodní nádrži, v níž na počátku děje zastihneme v loďce Jaga s Rodrigem, ocitáme v iluzi nočních Benátek. Scéna je variabilní, vodní nádrž je využívána i v dalších scénách, ale dokáže se také úplně ztratit pod povrchem. Myslím, že na kouzla britské scénografie u nás stále ještě nemáme. Autorem scénografie je Ciaran Bagnall – a dokáže na scéně vytvořit jak iluzi benátských dóžecích paláců, tak i vojenského tábora na Kypru. Jediným výstřelkem, který si dovolí, je poněkud nepřípadná přítomnost notebooku při jednání senátu, a projekce, z níž posel hovoří o politické situaci. Stejně jako je výrazná scénografie, od počátku zaujme i hudba Akintayo Akinbode, který shakespearovské inscenace oživuje svižnou i melancholickou hudbou, inspirovanou africkými rytmy, především sugestivním duněním bubnů.

Režisérem inscenace je Iqbal Khan, Ind původem z Birminghamu, který má za sebou už několik úspěchů, včetně inscenace v RSC Mnoho povyku pro nic, kterou přenesl do současné Indie.

Hlavním bodem jeho koncepce je to, že výrazně posunul vnímání motivů a pohnutek obsazením ústřední mužské dvojice – v tomto případě je černý nejen Othello, ale i Jago. Nicméně, navzdory výrazné snaze RSC o korektnost jak v rasové, tak genderové rovině, lze vnímat tento souboj jako poselství, o nutné toleranci mezi rasami a o tom, že určité rozdíly ve vnímání a temperamentu existují. Přináší to ovšem i zajímavé pocitové valéry v okamžiku, když Jago mluví o Othellovi pohrdavě jako o černém hřebci. Zní to zkrátka zcela jinak, než v případě obsazení Jaga bělochem. Filmová hvězda Hugh Quarshie (zahrál si mj. v Hvězdných válkách, Doktorovi Who a lékařském seriálu Holby City), dlouho tuto roli odmítal, neboť prý nechtěl přispívat ke stereotypnímu ztvárnění černocha, který se z kladného civilizovaného hrdiny válečníka změní ve zvíře. Pečlivě prostudoval nejen příznaky epilepsie, ale i to, jak může fatálně proměnit chování člověka. Nicméně, i studie Luciana Msamatiho v roli Jaga by jistě potěšila leckterého psychiatra, neboť i on pečlivě dokumentuje Jagovy úchylky v chování, ať už jde o divnost v chování k ženám i k mužům (například, velmi výrazně to, že nesnese žádný dotyk – když ho Desdemona na výraz díků políbí, dlouze si utírá tvář kapesníkem), tak i neurotickou pořádkumilovnost projevující se neustálým čistěním podlahy, Desdemona Joanny Vanderham je tradičně plavovlasá, ale rozhodně to není žádná křehotinka, i výškou Othella spíše převyšuje, a více než něžná je spontánní a dobrosrdečná.

RSC více než kterékoli jiné divadlo úzkostlivě dodržuje, aby ani slovo ze Shakespearova textu nepřišlo nazmar, a tak se chvílemi může zdát představení až neúměrně zdlouhavé (trvá 3,5 hodiny a v kinoverzi na něj byly navěšeny ještě dokumenty o vzniku inscenace a o přestávce názory různých Othellů poslední doby). Součástí, která se zdá pro zábavnost inscenaci RSC nezbytná, je vložení chytlavých písní (tak to ale dělal i Shakespeare, zřejmě proto, aby si diváci oddychli a vstřebali informace děje). Zde jsou to písně atmosférotvorné, ať už v případě lehce nostalgické africky znějící písně přecházející v rapování, tak i lyrické písně, kterou zpívají před hrozným koncem Desdemona s Emílií. Stalo se zvykem, že se pomalé a důkladní mordování Desdemony stává v inscenacích až obřadným. V tomto případě dochází i na poněkud bizarní závěr jejího umírání, kdy se uškrcená ještě naposledy probere, aby mohla příchozí Emílii zvěstovat, že umírá nevinná. A krvavé lázně jsou divákovi dopřány jak při smrti Rodriga, tak i při Othellově harakiri. Přitom je zajímavé, že přes všechny novosti působí inscenace dosti tradičním, konzervativním dojmem. Spíše než o jakékoli scénické experimenty se snaží o velice pečlivý a důkladný výklad problematiky žárlivosti, a to nejen vůči ženám, ale především mezi muži navzájem. I když přiznám, mě více oslovila verze z Národního divadla (recenze zde), pyšnící se Olivier Award pro nejlepšího herce, totiž Rory Kinneara v roli Jaga), stratfordští nabídli rozhodně zajímavý, a v mnohém nový pohled na tuto hru.

31.8.2015 23:08:49 Jana Soprová | rubrika - Recenze