zvláštní poděkování
Quantcom.cz

S Tomášem Staňkem nejen o OLD Stars

Tomáš Staněk (vlevo dole) a OLD Stars

S Tomášem Staňkem se setkávám často jako s tiskovým mluvčím pražského Národního divadla Praha, ale také v souvislosti s OLDstars a s nejrůznějšími projekty studentského divadla. Naposledy jsme se potkali právě teď na Jiráskově Hronově, kde v jeho režii skupina mladých herců s úspěchem dvakrát odehrála inscenaci hry slovenské dramatičky Zuzy Ferencové VYSKOČIT Z KŮŽE. Povídali jsme si nejen o této inscenaci, ale také o tom, jak vznikli OLDstars a jak pražské sdružení stovky studentů již více než deset let funguje…

  • Vy jste na Hronov byli nominováni z Mladé scény. A pokud se pamatuji, dokonale jste se dokázali přizpůsobit syrovému prostředí jiného divadla, a dokonce jste operativně na festivalu vystoupili o den dřív, než bylo původně plánováno. Je to pro vás obtížné hrát pokaždé v jiném prostředí?
    K divadlu patří improvizace, a když je nám nabídnuto nové prostředí, tak se s ním snažíme pracovat. Což vůbec nepopírá fakt, že tato inscenace původně vznikla pro velmi komorní prostor. My v Praze s OLDstars provozujeme dva divadelní sklepy, a tam máme poměrně malé jeviště. Pracujeme v rámci „hereckého divadla“ s intimním kontaktem s třiceti diváky. A samozřejmě emoce a mizanscény fungují úplně jinak v komorním prostoru než ve velkém divadle, kde sedí tři sta diváků.
  • V inscenaci se v hlavní roli vystřídalo několik dívek či mladých žen. Proč?
    Vyskočit z kůže hrajeme několik let. Jezdíme na festivaly po celé republice. Obsazení se logicky proměňuje (mimo jiné dvě z představitelek začaly studovat DAMU a jejich studijní program je s naším souborem již neslučitelný). Cíleně v OLDstars pracujeme s alternacemi, protože leckdy je členů souborů víc, než je postav ve zvolené hře. Navíc se mi v pedagogické práci velmi osvědčuje ta příjemná a pozitivní rivalita.
  • Jak jste se vlastně dostali k textu hry?
    Text přivezla naše dramaturgyně Marcela Magdová z bratislavské přehlídky, přímo od autorky Zuzy Ferenczové. Byli jsme s autorkou v kontaktu a uvedli jsme v Čechách oficiální premiéru jejího textu.
  • Pro mě se tahle hra zařadila do sympatické dramaturgické linie věnované mladým lidem (podobně jako vaše inscenace běloruské hry To všechno ona, což byla taky česká premiéra). Myslím, že je to dobrá cesta, protože tyto problémy jsou mladým hercům blízké, a výkony působí velmi autenticky.
    Letos jsme ještě uvedli v české, a dokonce evropské premiéře, Olympii Olji Muchinové v režii Petra Smyczka. Máme vytažené radary, sledujeme, kde se objeví nějaký zajímavý text. Jinak je ale naše dramaturgie primárně podřízena rozvoji studentů. Hledáme texty, které jsou pro ně inspirativní, někam je posunou. Stimulují. Dramaturgie je tedy velmi disparátní. Potkali jsme se Sarah Kane a její PSYCHÓZOU 4.48, Mayenburgovou TVÁŘÍ V OHNI, Čechovovými TŘEMI SESTRAMI, inscenujeme ale SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, Schnitzlerovova ANATOLA, zlopověst Přemysla Ruta OLGA A ĎÁBEL, KRÁSKU A ZVÍŘE, africkou hru Koffi Kwahulého NESTYDA, ale třeba taky francouzskou konverzačku BENÁTKY POD SNĚHEM. V září bude premiérovat Martin Satoranský, student III. ročníku režie DAMU, nepříliš inscenovanou hru Jeana Cocteaua DVOJHLAVÝ OREL. Kdybych měl naši dramaturgii stručně pojmenovat: zajímají nás texty, které mají silné příběhy a nabízejí atraktivní herecké příležitosti, se kterými se dokážeme vyrovnat v generačním souboru. V poslední době ale začínáme experimentovat i s vícegeneračností. Protože existují texty, které v čistě generačním složení nejdou inscenovat. Těší nás zájem profesionálů o studentské divadlo. V našem sklepním prostoru H2O s námi vystupují například Ljuba Krbová nebo Saša Minajev.
  • Fungujete už třináct let. Základ OLDstars tvoří bývalí členové Dismanova rozhlasového dětského souboru. Setkávám se se spoustou vašich členů v nejrůznějších profesích kolem divadla a kolem kultury vůbec. Zajímalo by mě, jak to celé vzniklo?
    Já, Daniela Ouhrabková-von Vorst a Zuzana Malá-Horáková jsme byli členy Dismanova rozhlasového souboru. Ten je určen pro děti od šesti do patnácti let. Když je vám patnáct, tak se můžete stát praktikantem. A my jsme k tomu byli tehdejšími sbormistry Zdenou a Václavem Fleglovými vybráni. Zapracovali jsme se a začali vést „svoje“ děti. V průběhu práce nám začalo být líto, že Český rozhlas – zřizovatel souboru – ztrácí o děti v patnácti letech zájem. V době, kdy se v nich teprve úročí investovaná výchova. Neumí je využít a „vypouští je na ulici“. Je to škoda nejen pro rozhlas, ale z hlediska vývojové psychologie je to šílené pro to dítě. V patnácti měníš školu, osamostatňuješ se od rodičů a tahle aktivita, kterou ses zabýval tak dlouho s desítkou vrstevníků, ti má taky odpadout? Založili jsme tedy občanské sdružení a čerstvým absolventům dismaňáku začali poskytovat zázemí pro následnou kontinuální činnost. Postupně jsme se rozrostli. Dnes máme v Praze dva divadelní sklepy vybavené vlastní divadelní technikou, divadelní dodávku, team lektorů a více než stovku aktivních členů. Máme svůj festival, pořádáme benefice po celé republice. Naši členové jsou úspěšní v přijímacím řízení na nejrůznější obory DAMU.
  • Jsou u vás opravdu jen děti, které prošly Dismanovým souborem?
    Dnes už to není úplně pravda, protože zájem o členství je velký. Upřímně nám už nestačí kapacita, takže si můžeme nové členy vybírat. Nelze se rozrůstat do nekonečna. Spíše to teď přibrzďujeme. Otevřeli jsme experimentálně vlastní dětské studio, kde si připravujeme děti od šesti let. Před dvěma roky naše řady rozšířil dospělácký soubor složený z rodičů našich členů. Je to vtipné. Máme už taky první souborová manželství a první děti našich členů. Na Hronov jsme teď přijeli z benefičního festivalu v Roudnici, který jsme pořádali už podruhé ve prospěch místního kláštera. Sjela se tam většina našich členů, maminky nám vaří, tatínkové pomáhají se stavbou hlediště a všichni si tam společně zahrajou.
  • A jak to funguje během roku?
    Za těch třináct let máme ustálená schémata, která se osvědčují. OLDstars fungují jako nezávislá umělecká škola, takže pracujeme v semestrálním rytmu. V rámci sezóny jsou studenti rozřazeni do jednotlivých souborů, kde se potkávají s divadelními texty. Ne všechno, co zkoušíme, je nutně určeno pro veřejnost. Jsou to vlastně klauzury, které na pravidelném repertoáru zůstanou, když zarezonují s premiérovým publikem. Některé inscenace režírují lektoři, některé studenti, některé externisti. K divadlu se snažíme přistupovat komplexně. Věnujeme se kostýmům, scénografii. V posledních letech cíleně i divadelnímu manažerství – zkoušíme podávat granty, získávat sponzory, učíme se propagaci, lokálnímu PR. Provozně se musíme starat o naše prostory. Velkou zkušeností je organizační připrava OLDstars festivalů a zájezdů. Děláme toho hodně, ale stále je to studentské divadlo, které má právo na pokus i na omyl. I když to ne všichni rádi slyší, pro mě je v OLDstars cesta důležitější než cíl.
  • Jak zvládáte vést OLDstars při své práci v Národním divadle?
    Studentská organizace je příjemným protikladem zlaté kapličky. Přijdu z práce, sundám sako a vytřu třeba podlahu v kuchyňce naší sklepní zkušebny, protože někdo z našich „miláčků“ ucpal dřez. Nejčastější aktivitou na pozici principála OLDstars je doplňováni toaletního papíru a třídění odpadu na baru. A to je hezké odlehčení a dobrý protipól mé „oficiální práce“ v ND...

    3.8.2015 19:08:26 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory