Scéna.cz 

Zemřel Ladislav Chudík

(27. května 1924 – 29. června 2015)
Divadelní, filmový a televizní herec Ladislav Chudík patřil mezi legendy. Dokázal hrát stejně ve slovenštině i češtině. A generace Čechů a Slováků jej milovaly jako doktora Sovu ze seriálu Nemocnice na kraji města.

Narodil se 27. května 1924 v Hronci nedaleko Banské Bystrice. V jedenácti letech odešel studovat na gymnázium do Kremnice, kde poprvé přičichl k amatérskému divadlu. Po maturitě odešel do Bratislavy, kde současně studoval slovenštinu a ruštinu, a herectví na Hudební a dramatické akademii. V roce 1944 nastoupil jako elév do Slovenského národního divadla, kde působil až do své čtvrti. Jako nejstarší člen činohry účinkoval v představení Tančírna.

Ve Slovenském národním divadle dostával množství příležitostí, a už po třech letech zde měl za sebou více než dvacet rolí. V letech 1946 - 51 působil na Nové scéně Národního divadla a v letech 1063 - 66 vedl činohru jako umělecký šéf. Mezi výrazné inscenace role, v nichž si zahrál na prknech Národního divadla, patřil mj. Macbeth, Herodes a Herodias, Jindřich IV., John Gabriel Borkmann, Višňový sad, Bílá nemoc, Diplomati, Bačova žena, Hamlet, Po pádu, Zlatí chlapci ad. Ve filmu se začal Chudík objevovat v druhé polovině 6é.let minulého století. Mezi jeho první filmy patřily především snímky Paľa Bielika, např. první slovenský celovečerní film Varúj! (1946), Vlčie diery (1948), Priehrada (1950) či Lazy sa pohli (1952). První hlavní roli mu Bielik svěřil ve filmu Kapitán Dabač (1959), a za tuto roli byl v roce 1960 nominován na hereckou cenu na filmovém festivalu v irském Corku. Ještě před emigrací do Vídně si na Slovensku zahrál ve filmech Pieseň o sivom holubovi (1961), Polnočná omša (1962) a Tvár v okne (1963). Jak sám řekl, pátého dne po vstupu spojeneckých vojsk, 26.srpna 1968 odešli do Vídně, na protest proti okupaci Československa. Zde po nějaký čas působil ve Volkstheatru. V té době mu prý z Ameriky dokonce volal režisér Ján Kadár, který pro něj měl nabídku z Hollywoodu. Odmítl a nabídku později komentoval: "Děkuji pěkně, kdybych hrál sovětského důstojníka v šedesátém osmém v americkém filmu, nemohl bych se vrátit ani po revoluci.“ Chudík byl i oblíbený pedagog, a tak se stalo, že ho studenti ve Vídni vyhledali, s tím, aby se vrátil. Po návratu na Slovensko pokračoval Chudík v práci na jevišti i ve filmu, hrál mj. ve filmech Kým kohút nezaspieva (1972), Do zbrane, kuruci! (1974), Sůl nad zlato (1982) či Putování Jana Amose (1983). Největší popularitu mu ovšem přinesla role primáře Sovy v Dietlově seriálu Nemocnice na kraji města. Velmi bohatá je však i další televizní a rozhlasová tvorba. Byl neoddělitelnou součástí tzv. bratislavských pondělků a Nedělních chvilek poezie. V archivech Slovenské televize údajně existuje na 600 záznamů, na nichž se podílel. Posledním Chudíkovým filmem byla role v českém filmu Jana Hřebejka Kawasakiho růže (2009). Kromě divadelní a filmové kariéry se Ladislav Chudík věnoval politice. Po revoluci se stal ministrem kultury, ale zakrátko se znovu vrátil na jeviště a za katedru bratislavské VŠMU. Ladislav Chudík byl dvakrát ženatý. V roce 2005 měl Chudík vážné zdravotní problémy a prodělal několik operací. Dokázal se však ještě zmobilizovat, a rozloučit se s Divadlem P. O. Hviezdoslava přímo na jeho prknech a zúčastnit se i otevření nové budovy SND. V roce 1999 se Chudík stal prvním držitelem Ceny Jozefa Kronera za celoživotní dílo, v roce 1998 mu bylo uděleno státní vyznamenání Rad Ľudovíta Štúra I. třídy. V posledních dvou letech měl stále výraznější zdravotní problémy, zemřel ve spánku v 91 letech.