zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hana Burešová: Soubor znamená stejně jako ve sportu tým hráčů, kteří se musejí sladit…

Režisérka Hana Burešová

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Ceny Thálie 2014 jsou již dávno rozdané. V silné konkurenci uspěl v mužské kategorii Cen Thálie 2014 Michal Isteník za roli Čičikova v MRTVÝCH DUŠÍCH, uvedených v Městském divadle v Brně v režii Hany Burešové, jak jsme již na portále Scena.cz informovali zde.

Podobně jako u ostatních oceněných jsme se i nyní obrátili na režisérku inscenace Mrtvé duše Hanu Burešovou, která nám odpověděla na několik otázek.

  • Získá-li herec ocenění za ztvárnění určité role, je to bezpochyby i zásluha režiséra. Ten stojí sice poněkud v pozadí, ale umělci mu rozhodně neupírají jeho přínos. Zajímalo by nás, jak pracujete jako režisér. Máte už od počátku představu, kdo konkrétně bude hrát ve vaši inscenaci konkrétní roli?
    Nemůžete vybírat hru, aniž byste zároveň nemysleli na konkrétní soubor a herce, kteří v ní budou hrát. V případě MRTVÝCH DUŠÍ jsme s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem vysloveně pátrali po ideální roli pro Michala Isteníka. Jsme rádi, že mu Čičikov opravdu sedí, a nejen jemu, i další herci Městského divadla Brno si své role vysloveně užívají.
    Někdy mám problém rozhodnout se, kdo a proč bude tu kterou roli zrovna hrát, zvlášť když je adeptů na jednu roli v souboru víc. Ideální je, když vidíte právě jednoho konkrétního herce od počátku, jako to bylo nejen v případě Isteníka, ale i Petra Štěpána, jehož jsme tak viděli v roli Nozdreva z Mrtvých duší, anebo když zasáhne cosi jako náhoda, možná je to Prozřetelnost, jako to bylo v případě Erika Parduse, který nás napadl na hlavní roli cara Pavla vlastně až poté, co jsme ten titul již v MdB avizovali.


  • Dáváte umělcům schválně výzvy?
    Pro ty, které už znám delší dobu, se snažím najít něco pokaždé trochu jiného, co by je posunulo jinam, nebo je rozvíjelo, v čem by mohli zdokonalit své umění. Někdo má svůj herecký sen, ale nikdy se s ním třeba nepotká. Potká se ale ke svému překvapení s řadou zajímavých a krásných rolí, na které by nepomyslel – už proto, že třeba o jejich existenci ani nevěděl. Výzvou taky nemusí být jen hlavní role – pro někoho je výzva si zahrát např. s kolegou, s nímž se dosud na jevišti nesetkali, pro jiného hrát ve verších, v hudebním kusu anebo dělat prostě pro něj něco naprosto neznámého, neověřeného.
  • Jak umělce motivujete?
    Co je k tomu, co dělají, vlastně motivuje, je jejich tajemství. Já jim nemůžu slíbit ani větší platy, ani žádné ceny, maximálně to, že se jim bude všem rozhodně hrát líp, když budou věřit tomu, co dělají, vzájemně se poslouchat a když se vynasnaží dostat ze sebe to nejlepší, ale to oni bezpochyby vědí taky. Ale samozřejmě, aby našli správný scénický výraz, snažím se je inspirovat – celkovým výkladem hry i detaily, obrazem, hudbou, příklady ze života i z umění…
  • Jste spíše režisérem diktátorem, který trvá na svém, nebo dáváte umělcům prostor pro jistou improvizaci?
    Já mám pocit, že jim při zkouškách dávám dostatek prostoru k improvizaci, dokonce i k občasným diskusím, protože mezi čtenými zkouškami a hlavními, kdy už se jde do finále, je i pro mě na mapě chystané inscenace spousta bílých míst, která – pokud se herci umí chopit příležitosti - mohou zaplnit svými názory a nápady. Přináším samozřejmě výchozí nápady či jen náměty a očekávám, že je rozvinou a naplní, případně vyvrátí lepšími nápady. Nesnáším však plané plácání a rádobyimprovizaci, která jen zastírá nepřipravenost, nicméně i tu čas od času připouštím, výjimečně to plácání přinese něco dobrého. Diktátorem se snad stávám až na poslední chvíli, kdy je třeba - vzhledem k blížící se premiéře – sladit styl, eliminovat nefunkční nápady, dotvořit rytmus, zkrátka zpevnit tvar.
  • Je pro vás důležitější skvělý sólový herec nebo spíše ten, který se dokáže dobře sladit s ostatními?
    Jsem zastánce souborového divadla a soubor znamená stejně jako ve sportu tým hráčů, kteří se musejí sladit, jinak vznikne nesmysl. Je ovšem výborné, když je v souboru několik skvělých sólových hráčů, kteří táhnou svým charizmatem publikum a utáhnou těžké role, ale musí to být právě takoví machři, kteří umějí souznít s celkem, umějí nahrát partnerovi a upozadit se, když je třeba. Protože kdo hraje jen na sebe (aby vynikl), ten v divadle prohraje, ale kdo hraje za celek, nakonec tím uhraje nejvíc i pro sebe.
  • Jak posuzujete konkrétní inscenaci, za niž dostal Michal Isteník ocenění Thálie?
    Myslím, že se celkem vydařila, našla svůj styl jak po stránce výtvarné, hudební, tak po herecké - a herci ji také rádi hrají. Jistě i proto, že má co říci lidem, že „starý“ Gogol je stále vtipný, překvapivý, živý autor. A o Michalovi platí, co jsem řekla výše, je „machr“, tu cenu si zaslouží.
  • Máte už na kontě více inscenací, v nichž získal interpret herecké ocenění Thálie?
    Někteří byli nominováni, ale laureátem byl jen Michal Isteník, již zmíněný Erik Pardus (za SMRT PAVLA I. v r. 2008) a Helena Dvořáková (za POLEDNÍ ÚDĚL v r. 2011).
  • 25.5.2015 20:05:52 JaSop | rubrika - Rozhovory