Scéna.cz 

Generačně sehrané Malované na skle ve Zlíně

Zbojnický muzikál Malované na skle nastudovala režisérka Hana Mikolášková se souborem Městského divadla Zlín. Muzikál pochází z dílny Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtnerové, na českém překladu se podílel Jaromír Nohavica.

Hana Mikolášková představuje divákům lidové vyprávění, báchorku o Juraji Jánošíkovi - zbojníkovi, jak ho vidí vrchnost, - hrdinovi, kterým bezesporu je v očích ostatních lidových vrstev. Rámec příběhu vychází z ústního podání. Průvodkyní se stává Smrt se symbolem kosy. Ta doprovází každého zbojníka od jeho narození. Režisérka nabízí v úvodních hudebních taktech její pronikavý zvuk. Na kosu hrál Pavel Mikeska z Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Kosa nejen varuje, ale také se s ní kosí tráva nebo obilí. Kosa podtíná život. Nejinak je tomu v případě Janíka.

Autorka libreta spolu se skladatelem vytvořili kompaktní hudební dílo, kde má prostor i činohra. Dalo by se spíš hovořit o písničkálu než muzikálu. Podobně, jako v obecní kronice se nedočteme o hlavních postavách, tak i na jevišti celý příběh vytvářejí všichni. Malované na skle nemá hlavních rolí. A proč Malované na skle? Právě malba na skle představuje lidovou tvorbu. Sklo uchovává naivní příběhy ze života vesnických lidí spjatých s přírodou. Na sklo se malují náboženské ikony – Ježíš, Panna Maria, ale také Ďábel, Anděl, Smrt…
Poslední tři jsou malováni i v příběhu o Janíkovi. Naivní vyprávění plné lidové symboliky, spolu se skupinovými tanci a obřady. To všechno se prolíná ve zlínském Malovaném na skle.

Režisérka Hana Mikolášková dobře pracuje s protiklady. Není to jen na první pohled patrný souboj mezi dobrem a zlem – Ďábel a Anděl, ale četníci proti zbojníkovi, ale i vesničanům. Na jevišti se výborně ukazuje shoda v souboru divadla a to nejen díky muzikálnosti, ale zejména soulad a vzájemné doplňování generační. Rostislav Marek (Vypravěč), Eva Daňková (Vypravěčka), Helena Čermáková (Anděl), Gustav Řezníček (Ďábel), Radoslav Šopík, Zdeněk Julina a Luděk Randár (Četníci), Romana Julinová (Matka) souzní s mladou generací v souboru Tomáš David (Janík), Markéta Kalužíková (Dívka), Jana Drgová (Dívka), Vojtěch Johaník, Marek Příkazký, Josef Honzík a Jan Holcman (Zbojníci). Věřte, z pódia se na vás přímo valí pozitivní energie. Nezbývá než přitakat jedné divačce v hledišti: „Těm to společně šlape.“

Hudebnost – další zdroj energie. Na jevišti živě v inscenaci hrají nejen muzikantky Jitka Šuranská (housle), Michaela Kamenčáková (hoboj), Klára Míčová (klarinet), ale z hereckého souboru Tomáš David (sólová kytara, akustická kytara, mandolína), Marek Příkazký (baskytara), Josef Honzík, Vojtěch Johaník (ukulele), Šimon Dohnálek nebo Daniel Horečný (buben) a Markéta Kalužíková (cimbál).

Autor scény Jaroslav Čermák navrhl dřevěnou konstrukci – po stranách šikmy, uprostřed bednění, v patře dřevěné stožáry s různě velikými kravskými zvonci. Symbol kopce, hory, popraviště, ale i selského stavení, dvora, návsi, kostela. Všechno funguje. Zdá se, že stožáry se zvonci jsou v inscenaci využité nahodile. Divák má občas dojem, že se rozeznívají při akci Ďábla, Anděla nebo Vypravěčů. Předpokládám, že znázorňují nejen horskou oblast, pastviny, ale také zvonění poledne, umíráčku, ale i na bití poplach, výstraha před ohněm nebo nepřítelem.
Kostýmy Zuzany Přidalové jsou jednoduché ve střihu, ale i v barevnosti. Podtrhují lidovou tvorbu již zmíněných maleb na skle. Právě v jejich jednoduchosti spočívá výtvarná síla. Velmi zajímavý je například kostým Anděla v podání Helenky Čermákové. Naopak u Ďábla, hraje Gustav Řezníček, tropí kožich neplechu, určitě není lehký, a protože je pouze na ramenou přepásaný, v herecké akci klouže a spíš herce trápí. Podobně jako dobře působí kroje vesnické chasy, velmi střízlivé a nápadité jsou uniformy četníků.

Zlínské Malované na skle je hlavně o radosti a příběhu, báchorce, hrdinovi, životě a smrti. Hana Mikolášková velmi dobře pracuje s celým souborem. Inscenace má celkově náboj, živočišnost se kloubí s romantickou poetikou, hlubokou vírou v základní mezilidské hodnoty. I když loupit a krást určitě není v souladu s desaterem, ať si to Jánošík zdůvodňoval sebelépe.
Tomáš David coby Janík (Jánošík) bravurně zvládá kaskadérské skoky. Napočítal jsem jich nejméně pět, včetně pádu z ramen druhého zbojníka do trampolíny z rukou ostatních zbojníků… Až se zatajuje dech. Dívčí company se také nenechala zahanbit, práce s rekvizitou – hráběmi se vyrovná pánské company, ta má zase sekyrky. Každému, co jeho jest...
Malované na skle právem zvedá celé hlediště, které herecké i pěvecké výkony odměňuje několikerým otevřeným potleskem. Dobře jste to namalovali. Hej, Horo, Horo! Boly časy boly… Ale sa minuly…
www.divadlozlin.cz