zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Stoppardův Hard Problem v přenosu NT Live

Hard Problem - Lucy Robinson a Vera Chok

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Nová hra Toma Stopparda THE HARD PROBLEM byla pro přenos NT Live naplánována dávno předtím, než vznikla její inscenace, ba i předtím, než byl dokončen dramatický text. A to hned z několika důvodů. Za prvé si ji pro svou poslední režii v Národním divadle určil odcházející umělecký šéf Nicholas Hytner. Za druhé Tom Stoppard už dlouhá léta (8 - 9 let) nic nového nenapsal. A za třetí, každá nová hra této legendy je brána nejen jako umělecká, ale i společenská událost. Není tedy divu, že od své únorové premiéry je permanentně vyprodána. Na scéně nově rekonstruovaného Dorfmanova divadla (dříve Cottesloe Theatre) se bude hrát ještě do května, a není pochyb, že i nadále bude vyprodáno. Je rovněž pochopitelné, že Stoppardova hra (možná více než její inscenace) byla ostře sledována a podrobována kritice. A kritika shodně konstatuje, že se tentokrát nejedná o hru přelomovou, tak jak to bylo v případě některých legend jako Rosenkranz a Guildenstern jsou mrtvi či Arkádie.

Zároveň někteří renomovaní kritici přiznávají, že není na poprvé (a někdy ani na další zhlédnutí) tak úplně snadné pochopit veškeré narážky a odkazy nejen na různé společenské fenomény, ale i na předchozí autorovy hry. A já dodávám, že v tomto případě jsem byla zvláště ráda za titulkový překlad v rámci přenosu NT Live. Jedná se totiž víceméně o regulérní konverzační komedii, kde nepřetržitý proud slov diváka doslova zahluší. A navíc se odehrává v prostředí vědeckého ústavu, a jak už to bývá, Stoppard do příběhu mapujícího mezilidské vztahy vplétá nejen množství odborných, mnohdy možná až zavádějících, vědeckých teorií, ale i filozoficky laděných úvah a množství dějových zvratů. Brilantní Stoppardův jazyk a pečlivě vystavěné zápletky jsou tedy na jedné straně lahůdkou, na druhé straně však pro diváky mohou být značně matoucí a velmi náročné ke sledování. Divák se tak dostává do zvláštního transu, neboť je nucen se neustále pekelně soustředit, doslova namáhat své mozkové závity, a to hned ve dvojím smyslu. Jednak se instinktivně snaží pochopit, o co tam proboha jde (!), na druhé straně ho sugestivní výklad nutí k tomu, aby neustále zaujímal stanovisko a paralelně s postavami přemýšlel o podstatě problému. To vše se na diváka 100 minut bez přestávky. Přitom je to ovšem velmi zábavné. Věcný popis prostředí vědců, kde absurdita fungování podobných struktur (na penězích mecenášů závislých institucí) v dnešním světě působí naprosto autenticky. Pomineme-li rafinovaně zamotané odborné popisy některých postupů, zůstávají tu reálné životní příběhy jednotlivců (napříč generačním, genderovým i rasovým spektrem), kde se základní dané téma, tedy rozpor mezi materií a vědomím, tělem a duší, a nevyzpytatelnost cest osudu prolíná celým dějem jako červená nit. Vše se odehrává na minimalizované ploše prakticky bez kulis. Scénograf Bob Crowley si vystačí s pár rekvizitami jako je postel, židle či neformální čajový koutek, nicméně nad tím vším vyklene obrovskou světelnou instalaci, jakousi symbolickou verze mozku, ale zároveň složitě strukturované technologicky propracované konstrukce, v níž bez ustání tepe rytmus a světelné proměny. Atmosféru doplňuje vznešená hudba J. S. Bacha, která podobně jako další složky kombinuje jednoduchost s rafinovaností.

Do hlavní role mladé vědkyně Hilary obsadil Nicholas Hytner herečku Olivii Vinnalovou, která předtím zazářila v jeho Othellovi jako Desdemona (kromě toho si zahrála ještě Kordelii ve stejně uznávaném Králi Learovi). Obě inscenace jsme měli možnost v rámci přenosů NT Live vidět. Olivie Vinnalová je dokonalým ztělesněním mladé emancipované ženy, která se nerozpakuje vstoupit odvážně do světa mužů, a navíc zde prosazovat své – do značné míry kontroverzní – názory. Dokáže dobře zacházet se svým půvabem, intelektem i smyslem pro humor. Dokáže přijmout odpovědnost za své činy i svá slova, a zároveň ve skrytu (pro diváky ovšem viditelném) bojovat se svými smutky a démony, svou ženskostí a mateřským instinktem. Je zajímavé, a patrně i charakteristické pro dnešní dobu, že ženské postavy se ve Stoppardově hře i Hytnerově režii jeví jako zajímavější a vícevrstevnatější než přímočaré postavy mužské. A tak je kromě Vinnalové zajímavé sledovat i další ženské představitelky, ať už se jedná o chytrou, oddanou Číňanku Bo (Vera Chok), empatickou cvičitelku pilates Julii (Rosie Hilal) či sarkastickou vědeckou pracovnici Ursulu (Lucy Robinson). Kdoví, zda náhodou či úmyslně působí zdejší muži do jisté míry jako playboyové různého věku a postavení, a tím se stávají tak trochu karikaturami sebe sama. V každém případě ovšem herci působí tak, že máme dojem, jako bychom sledovali reálné situace, nikoli pouze divadlo, a to navzdory náznakové scénografii. Herci jsou tak autentičtí, že si vlastně do poslední chvíle plně neuvědomíme, nakolik Stoppardův příběh kopíruje osvědčené dramatické struktury a příběhová schémata, a to včetně happy-endového závěru s trochu hořkou příchutí.

20.4.2015 10:04:05 Jana Soprová | rubrika - Recenze