Scéna.cz 

Marné lásky snaha z RSC

Poprvé měli možnost čeští diváci přenosů z britských divadel možnost vidět, jak dělají Shakespeara v jeho rodném městě. Tato nabídka je zajímavá i v možnosti porovnání se shakespearovskými inscenacemi z londýnského Národního divadla a rovněž připravovanými přenosy z londýnského Globu. Ukazuje se totiž, jak výrazně jinými způsoby lze hry slavného Alžbětince chápat, interpretovat a v jakém obalu je nabízet divákům.

Royal Shakespeare Company patrně patří k divadlům, které jsou k divákům nevstřícnější. A to hned z několika aspektů. Jedním z nich je, že právě nový ředitel RSC Jeremy Doran vymyslel, jak diváka přitáhnout na stratfordskou scénu víckrát, tím, že volně propojil dva komediální tituly. První z nich, který jsme měli možnost vidět, je Marná lásky snaha (Love´s Labour´s Lost), tím druhým, který bude k vidění na začátku března, je Mnoho povyku pro nic, komedii uváděné pod titulem Love´s Labour´s Won (tedy Zdárné lásky snaha). Navíc jsou obě hry časově aktualizovány, totiž zasazeny do období ohraničující období I. světové války. Ta první se odehrává v předvečer začátku války, ta druhá bezprostředně po jejím konci. A – kupodivu, Shakespeare se tomu zvláště nepříčí. Naopak, přinejmenším u první části přidává k poněkud hořkému konci ještě výraznější pointu.

Marná lásky snaha je hra s minimální zápletkou (skupina mladíků se rozhodne, že tři roky se budou věnovat studiu, a na dívku a ženu nepohlédnou v té době ani koutkem oka, ale situace jim vzápětí po podpisu této přísahy přihraje do cesty francouzskou princeznu a její dvorní dámy, a oni tomuto pokušení nedokážou odolat), ale o to rafinovanější hrou slov. Díky této dějové statičnosti, a pouhému pohrávání si se slovíčky patří Marná lásky snaha k méně uváděným. Někteří z fanoušků Shakespearových her si patrně vzpomenou na půvabnou filmovou adaptaci ve stylu hollywoodského muzikálu režii Kennetha Brannagha z roku 2000 . Muzikalitou a výtvarnou stylizací film možná mnohým inscenace RSC připomene. Scéna Simona Higletta a vůbec celá stylizace odkazuje k eleganci seriálového Panství Downton, a hudba Nigela Hesse (včetně písní Johna Tumse) i pohybová resp. choreografická složka Jenny Arnold zase odkazuje k populárním muzikálovým produkcím. Většina děje, který se odehrává na zeleném koberci, evokujícím udržovaný anglický trávník, je sérií nejrůznějších variací na umění vtipné konverzace, kde jako by se herci předháněli v tom, jak různými způsoby dokážou Shakespeara říkat. Na jedné straně stojí gentlemani z okruhu dvora navarrského krále s vybroušeným vtipem, a schopností sofistikovaného přednesu (kontrastem je pak jejich humpolácký projev, když si zahrají na Moskvany), dámy z francouzského dvora jim směle konkurují, přičemž je patrné, že jejich jazýčky jsou ještě ostřejší a vybroušenější. Komický prvek v nejrůznějších podobách nabídnou ostatní, ať už je to vzdělanecká společnost přechytřelých univerzitních profesorů, či komický Španěl Don Armando, kterému se v ústech kultivovaná slova nepatrnými odchylkami ve výslovnosti mění nevědomky ve vulgarity. A pak je tu samozřejmě několik postav z lidu, mezi nimiž doslova perlí Čús, esence všech legračních nekňubů a pitomců( hlasem asi nejspíše připomene herc eprvorepublikových komedií Stanislava Neumanna). Celé toto více než dvouhodinové balábile je jednoznačně zacíleno na sváteční shakespearovské publikum, a zábavnost je jeho (možná jediným), nebo aspoň hlavním kritériem. Diváci často odměňují herce potleskem na otevřené scéně, a kritika rovněž nešetří chválou, přičemž nejfrekventovanější chválou je „skvělá zábava“. Je to tedy dokonalá ukázka spojení Shakespeara a showbusinessu. Obávám se ale, že česká kritika by takovou interpretaci patrně odmítla.