Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

S performerkou Jindřiškou Křivánkovou nejen o Konci Klementajn

autor: archiv

Do Paláce Akropolis se chodí na netradiční projekty. Právě takovým je KONEC KLEMENTAJN tvůrčí skupiny Kolonie, který má první reprízu v pondělí 23.ledna 2015. Nejen o Klementajn jsme si povídaly s jednou z protagonistek, tanečnicí, herečkou a performerkou Jindřiškou Křivánkovou.

Jak vlastně vznikl spolek Kolonie?
Je to trošku složitější, proto se naše trio raději prezentuje pod vlastními jmény, tedy Křivánková – Kozubková – Ferencová. Naše spolupráce je opravdu dlouhá. Začala vlastně při absolventské inscenaci režisérky Lucky Ferencové na DAMU. V její inscenaci TURISTA jsme se poprvé potkaly s Janou Kozubkovou, která tu stejně jako já hostovala (pozn. premiéra byla 2008). Od té doby jsme začaly pravidelně spolupracovat, nejprve v Meet Factory, kde jsme dělaly představení Benjamenta podle Roberta Walsera, a pak to jelo dál. Název Kolonie funguje od chvíle, kdy Lucka Ferencová režírovala v Divadle na zábradlí představení Kolonie o Buďánkách. Inspirovaly jsme se a vzali si to jako název pro naše občanské sdružení.

Dá se tedy říci, že jste postupovaly od klasického tvaru stále více k experimentu. Z mého diváckého pohledu je to tak, že nemíváte pevný text, spíše vycházíte z nějakého tématu, které vás zaujme, a od nějaké obecné myšlenky se postupně dobíráte k něčemu konkrétnímu.
Ano, na tomhle autorském principu jsme začaly pracovat od úplného začátku. Z knižní předlohy jsme vycházely už u Walsera, ale autorské divadlo v pravém slova smyslu začalo v momentě, kdy jsme dělaly první představení LOVCI. Šlo se právě touto cestou, od všeobecného tématu, které se cizeluje a abstrahuje, až skončí u nějakého příběhu, který je ale stejně do značné míry abstraktní.

Já u těch vašich projektů mám vždycky problém s rozluštěním názvu, a většinou dojdu k tomu, že by se to mohlo jmenovat jakkoli. Je to opravdu tak, že název přidáváte až úplně nakonec?
My jsme trošku manipulátorky, pokud jde o ty názvy. I když pro nás to vždycky má nějakou vnitřní souvislost, návaznost či spojitost. Konkrétně u Konce Klementajn je tu souvislost s písní Clementine, která je hodně morbidní a drsná, a navíc tam vystupuje Clementine, která má nohu velikosti číslo 9. To nám přišlo docela sympatické, protože Jana i já máme taky obrovské nohy. A podobně, jistá spojitost byla i u předchozích titulů – Lovci či Body Present. Ale divák ji nemusí na první pohled, ba ani na druhý vidět, a nám to vůbec nevadí. Přiznávám, že u Klementajn je to vyloženě takový manipulátorský tah.

Jestli to dobře chápu, tak spíše nežli o snahu vyprávět příběh, jde o to vytvořit atmosféru, diváky podle sebe naladit...
Určitě, jde nám opravdu především o to na jevišti vytvořit atmosféru, aby to nebylo předvádění nějakého příběhu, ale o atmosféru. Divák se tedy nemusí s věcmi, které vidí, ztotožnit. Při způsobu, jakým pracujeme, se spíše uchylujeme k performanci, k skutečnému prožitku na jevišti. To, co děláme, ukazujeme, jsou nějaké modelové situace, modelové věci, které každý svým způsobem může znát. A my chceme, aby divák prožíval situace společně s námi, v tu chvíli.

Mě by strašně zajímalo, jak ty vaše projekty vznikají. Myslím, že tam hraje velkou roli improvizace, momentální nápady. Vznikají tedy z hravosti?
Určitě. S Luckou a Janou se známe hodně dlouho, tak naše spolupráce je taková, že v momentě, kdy se potkáme, začínáme něco vymýšlet. Je to přirozené, a hodně nás to všechny tři baví. Ty věci pak vycházejí z nějakých improvizací, nějaké tématu, hodně se o tom bavíme, leccos si zkoušíme, a Lucie to zachycuje během zkoušek důležité stěžejní momenty během zkoušek, improvizací a debat. Na základě toho začíná psát texty, které ještě různě upravuje, varíruje, anebo je nechává v nějaké syrové podobě a my s nimi dále pracujeme na jevišti. Takže existují nějaké záchytné body, a mezi nimi máme velký prostor k improvizaci.

Mluvila jsi o tom, že s diváky tzv. rády manipulujete. Já mám ještě jeden pocit – že vlastně diváky tak trošku dráždíte, znejišťujete. To se týká jak témat vašich her, tak formy. A vlastně se nikdy nedá jednoznačně pojmenovat, o jaký tvar jde. Nejspíš bych to přirovnala k tomu, že jdete s velkou taškou, do které sbíráte všechno, na co cestou natrefíte, pak všechno vysypete na jednu hromadu a z toho vzniká konečný tvar. Jak dlouho trvá příprava jednoho projektu?
Dlouho. Ten projekt, to téma nám leží v hlavě dlouho, tak rok dopředu. Píšeme koncepty, diskutujeme o tom, a pak samotná doba zkoušení taky není krátká. To jsou měsíce, taková věc se nedá dohromady za týden.

Předpokládám, že při vaší vytíženosti to není doba souvislá, a máte několik etap zkoušení.
To je pravdu, máme hodně aktivit, ale o tématu se vždycky bavíme rok, či nejméně půl roku dopředu, samotné zkoušení pak zabere tak dva měsíce. My ten čas potřebujeme, právě proto, že vycházíme z improvizací. Ta věc vzniká postupně, roste. Pro nás je hodně důležitý samotný proces toho vzniku, zkoušení, ta koexistence nás všech. V inscenaci Klementajn je s námi ještě hudebník – Ondřej, tedy Head in Body takže i s ním jsme se musely nějak sehrát, naladit, napojit, a vědět, jak můžeme společně fungovat. To potřebuje čas – ta vnitřní napojenost nevznikne během týdenního zkoušení.
A i to sbírání, o kterém jsi mluvila, není tak jednoduché, potřebuje čas a soustředěnost. A pokud se týká toho zařazení – stále se s tím setkáváme. Pořád se nás snaží někam zařadit – je to režisérka činohry nebo pohybového divadla, herečka nebo tanečnice, performerka nebo hudebnice? A nás tohle nezajímá. My bychom si přály, aby nás lidi přestali škatulkovat, a vzali nás tak, jak to je. I proto chceme ty diváky nějakým způsobem znejišťovat, protože je to svým způsobem náš protest. Snaha navést vás, co se na to díváte, a upozornit na to, že není nutné vytvářet škatulky.

No jo, ale s námi diváky je to těžké. My si to potřebujeme nějak zařadit... Zajímalo by mě, jestli máte nějaká témata, která vás neustále pronásledují, která se opakují, která zkoumáme trvale.
Rozhodně je to tělesnost. Tělo v extrémní situaci. Rády pracujeme s kontrasty, to je myslím signifikatní pro naši práci. Vychází to už z toho, že Jana je hudebnice a já tanečnice, a obě chceme navíc být performerky, takže naše spolupráce v tomto je vždycky kontrastní. Jana zpívá, ale zároveň se pohybuje, a její tělesnost, její fyzikalita je určitým způsobem bizarní podobně jako moje. A právě s tím pracujeme. Jakákoli každodennost fyzické existence nás prostě zajímá. To rozhodně spojuje všechny naše projekty. Protože to souvisí i s existencí na jevišti. Ta tělesnost tam prostě je, musí být - a pokaždé je trochu jiná. Což vlastně může být pro diváky zajímavé.

Dalším tématem, které bylo nejvýraznější u Body Present, jsou kontrasty v chování v soukromí a na veřejnosti. Člověk má nějakou image, a když je sám, chová se jinak a jinak to prožívá. Řekla bych, že s tím do jisté míry souvisí i další téma – ikony současnosti.
Určitě. Mě tahle věc zajímá i z důvodu herectví, jakékoli prezentace na jevišti. Tím nemyslím, že představení Body Present bylo o nám konkrétně. Ale i tak si člověk dokáže uvědomit, jak se prezentuje v nějaké společnosti, a jaký je, když je sám. A nás baví ukazovat právě různé stránky osobnosti, někdy komické, ale někdy i tragické. Rozhodně to ale nezesměšňujeme. Myslím totiž, že to každý zná a zažívá. Ale pro nás je důležité to zároveň ukazovat s nějakým nadhledem, jinak by to ani nešlo.

Ty uvozovky jsou tam silně cítit. Další podtéma, je i nějaký mytický prvek, propojení našeho každodenního života s historickou pamětí. Je to vždycky asi problém toho diváka, který se tyhle dílčí informace snaží dát dohromady, pochopit, a tedy bezděčně škatulkuje. Když připomenu Klementajn, tak tam jsem to nejvíce viděla v postavě hudebníka s jelení hlavou, který vypadá jako z úplně jiného světa.
Zrovna tohle škatulkování je myslím dobré. Důležité na našem představení je, že vlastně nutíme diváka nad tím přemýšlet, hledat v tom souvislosti a významy pro sebe. Pokud chce, tak je to super, a pokud nechce, tak se nedá nic dělat. Je pravda, že zrovna v Klementajn pracujeme se symboly neustále, a záměrně. Je to vlastně taková psychoanalýza, samé symboly.

Hádanky pro diváka...
Jelen hudebník, který jako demiurg řídí celou tu temnou elektronickou složkou přes nás. Naše vstupy s nejrůznějšími maskami, či naše souprava bicích, složená z různých bizarních předmětů, a ž po blikající portrét Junga. Nevím, jestli to všechno prozrazovat.... abychom nechali nějaké překvápko pro diváka. Celé je to vlastně odkaz na současnou dobu, kdy jsme všichni ztraceni sami v sobě, máme strach se pro cokoli rozhodnout. Hledáme záchytné body v čemkoliv, ve filozofii, psychologii i esoterice. Je to snaha zorientovat se v tomhle zrychleném světě. O tom je hodně ta manipulace. Často jsou to takové skryté drápky, kterých si vlastně divák možná ani nevšimne.

Ještě bych zmínila další věc, která se objevuje hodně v inscenacích, kde hraješ –a to je nahota. Souvisí to pro tebe s tělesností jako takovou? Pochopitelně jde vidět nahotu jako něco senzačního, tabuizovaného, ale mám pocit, že pro tebe je to samozřejmá součást projevu.
Vlastně ano. Dřív jsem to měla tak, že mi nahota přišla jako tabu, nebo jako nepatřičná, ale teď už ji beru samozřejmě, i proto, že se s ní neustále setkáváme všude kolem. Když se člověk podívá na nějaký plakát, reklamu na fitness, tak tam vidí zadek – nádherný, lesklý, naolejovaný. Nikoho to nepřekvapí. Ale mám pocit, že na jevišti se z toho stále dělá senzace, velké téma. Takže mě vždycky zarazí, když se objeví nějaká extrémní reakce ze strany diváků. Protože my to nepoužíváme samoúčelně. Konkrétně v Klementajn je to jasný odkaz na výtvarné konceptuální umění, na Yvese Kleina a jeho obtisky. Mám to tam význam a opodstatněnost.

Nechci říkat, že jsou vaše představení feministická, ale ženský prvek je tam velmi patrný. Když ještě přidám vaši spolupracovnici, scénografku a kostýmní výtvarnici Janu Hauskrechtovou. Myslím, že na sebe navzájem velmi slyšíte.
Myslím, že to velmi funguje. A možná, že ty věci jsou svým způsobem feministické, i když to není záměrné. Jde spíše o to, že máme nějaký silný názor, který dáváme najevo. A buď to lidi přijmou kladně nebo je to může hodně naštvat. A vyvoláváme nějaké otázky tím, že nejsme polopatické, a máme ten nadhled nad sebou. Dokážeme tělo předvést jako krásné, ale i ošklivé, vykroucené, vykloubené. A vlastně nám nevadí, že to někteří diváci čtou jako feministický vzkaz. Ten názor se tam dostává přirozeně, ale není to náš první plán.

Připravujete něco nového?
Ano,a těšíme se na to moc. Premiéru plánujeme na červen-červenec. Bude to představení, které jsme nazvaly Expressions hurt , exprese bolí. Bude to zase hodně tělesná věc, ale zároveň hodně vizuální. Tentokrát bychom chtěly být v nějakém netradičním prostoru. A udělat to hodně tělesně. Mělo by to být o smyslech, o touze a o lásce. Chtěly bychom tentokrát hodně útočit na smysly, na prožitek.

Ty kromě Kolonie spolupracuješ i s dalšími alternativními skupinami, nejvíc asi se Spitfire Company. Kdo sleduje tyhle věci, vidí, jak se v různých skupinách prolíná určitý okruh lidí., kteří mají společná témata – ať už jde o tělesnost, fyzikalitu, konceptuální umění. Mohla bys připomenout v této souvislosti momentálně neúspěšnější projekt, totiž Antiwords. To měla být původně jednorázová záležitost, a stal se z toho doslova fenomén.
To byla věc na motivy Audience Václava Havla, kterou jsme připravili s Miřenkou Čechovou a Petrem Boháčem pro Washington. Tím, že jsme si udělali předpremiéru v rámci festivalu Nultý bod, abychom si to vyzkoušely, zahrály naživo před diváky, stalo se to divadelní událostí prázdnin. Začalo se to hrát a hraje se to dosud. Celé je to vlastně postaveno na tom, že nejde o úplně divadelní věc, spíše performanci. Je to ze své podstaty hodně autentické a pokaždé jiné.

Myslím, že diváky tzv rajcuje právě prolnutí vysoké stylizace s absolutní autenticitou. Vzhledem k tomu, že součástí principu je pití piva, nikdy nemůžete s jistotou říci, jak to dopadne.
Je tam skutečný, a totálně uvěřitelný zápas nás dvou s překážkou. Tím vzniká naprosto reálná situace, kdy se diváci baví tím, že někdo musí s něčím tak hrozně zápasit.

Vy to představení hrajete docela dost po celé republice, ale nejen u nás. Kde jste s tím byli, a kam se ještě chystáte?
My jsme měli na podzim turné, byli jsme v Itálii, Německu, Koreji, v Americe a teď se chystáme v květnu znovu do Koreje, kam nás pozvali na festival. Při naší minulé návštěvě nám říkali, že Korejci jako diváci téměř nereagují, a my jsme měli velmi silné reakce, což prý je tam úplně neobvyklé. A v srpnu nás čeká velká věc, pojedeme na Fringe festival do Edinburghu. V posledních letech se tam českým skupinám, a také Spitfire Company dařilo, takže jsme získali pozvání i letos. Tak uvidíme, jaké budou ohlasy.

23.2.2015 12:02:42 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!