Scéna.cz 

13. komnata Jana Kačera

Uznávaný režisér i herec zažil kvůli svým nesmiřitelným postojům politickou perzekuci, která zabrzdila jeho kariéru v době největší slávy a úspěchu. Připravili L. Hostačná a J. Mudra.
Jan Kačer zosobňuje výrazného umělce, který svými mnohočetnými aktivitami obohacuje již přes padesát let české divadlo i film a vždy patřil k uznávaným osobnostem, byť v době normalizace s omezenými možnostmi uplatnění. Narodil se ve východočeských Holicích do dobře situované rodiny, ale rodinná továrna na výrobu obuvi po roce 1938 zkrachovala a Janův otec krátce nato spáchal sebevraždu. Janovi po roce 1948 překážel buržoazní i židovský původ a místo gymnázia zamířil na keramickou školu v Bechyni, kde se poprvé nadchl pro divadlo a začal se zajímat o své celoživotní hobby – sochařství a výtvarné umění. Největší náklonnost však cítil k divadlu a v letech 1954–1960 absolvoval studium režie na DAMU.

Kačer patří k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla 2. poloviny 20. století a ke spolutvůrcům epochy ostravského divadla Petra Bezruče a legendárního pražského Činoherního klubu. Jeho schopnost inspirovat herce a vnímat je, se podepsala pod takovými inscenacemi, jako byl Revizor nebo Višňový sad. Šedesátá léta mu také přinesla výrazné filmové role (Smrt si říká Engelchen, Každý den odvahu, Údolí včel). V době normalizace musel z Činoherního klubu odejít, ale netušil, že zákaz pracovat v Praze bude trvat celá léta. Jeho svobodomyslné postoje i sepjetí se zapovězenými filmy doby jej v roce 1975 donutily coby nepohodlnou osobu k deseti letům pobytu v Ostravě. Zde ho čekalo nucené vyhnanství a zachraňovalo ho pouze divadlo. Režíroval ve Státním divadle (Sen noci svatojánské, Cyrano z Bergeracu, Krysař). Každý týden ho navíc čekalo sedmihodinové harcování vlakem z Ostravy do Prahy a zpět, stýskalo se mu po rodině a manželce Nině, kamarádech a uměleckém světě v Praze. Neměl kde bydlet, přespával v šatně, na vrátnici i u přátel. V Ostravě sice vytvořil nezapomenutelnou divadelní éru, i zde však provázenou zákazy a rušením představení z ideologických důvodů. Nakonec se po deseti letech vrací do Prahy, režíruje ve Vinohradském divadle (Urmefisto, Hlasy ptáků) a dostává i nové filmové nabídky (Operace mé dcery; Vlastně se nic nestalo). Dnes je jemu i jeho manželce Nině Divíškové, s níž má tři dcery, 78 let a je v plné fyzické i tvůrčí síle. Přestože má za sebou řadu inscenací, od jeho ostravského návratu zpět do Prahy uplynulo tolik let, že už neměl příležitost zažít tak velkolepou vlnu úspěchu a pokračovat v úspěšně nastartované kariéře, jako v době svého mládí v Praze, před zákazem jeho umělecké tvorby. Nikdy se nevzdal a stále tvůrčím způsobem dokazuje svůj talent. Přednášel režii na DAMU, podílí se na chodu charitativních organizací (ředitel Nadace Charty 77, moderuje adventní koncerty), v roce 1998 obdržel od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Je autorem dvou autobiograficky laděných knih a stále svou tvorbou obohacuje umělecky zaměřené diváky.
Vysílání: 31.10., 21.00 hod., ČT1
Opakování: 02.11., ČT1., 03.11., ČT1., 04.11., ČT1