zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Plzeňské Nové divadlo zahájilo Flamendrem

Monika Švábová a Michal Štěrba

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Ať si kdo chce, co chce říká, otevření zbrusu nového divadla je vždycky událost. Zvláště, jedná-li se o tak velkorysou stavbu, jako je plzeňské Nové divadlo. Divadlo, jehož stavba stála cca 880 milionů, zahájilo operou Prodaná nevěsta, a první původní činohrou, která vznikla pro tuto scénu, se stala adaptace hry J. K. Tyla Pražský flamendr.
Adaptace dramaturgyně Kláry Špičkové a režisérky Natálie Deákové hru pod názvem Flamendr s podtitulem Buďme veselí, i kdyby nás věšeli přenesla do plzeňských reálií. Výběr hry J. K. Tyla je vzhledem k tomu, že obrozenecký miláček národa práce v Plzni strávil poslední bědné roky svého života, logické. Málokdo si už dnes uvědomí, že Tyl byl ve své době v svých hrách hodně aktuální, a ostře kritický. Z dnešního hlediska jsou samozřejmě jeho hry ze života, zvláště pak Pražský flamendr (hrál se u nás naposledy v roce 1958 v Jihlavě) značně naivní, přímočaré moralitky, kritizující měšťanskou třídu a idealizující chudé, leč pracovité a veselé chuďasy.

V původní formě tedy nebyly hratelné už ani ve 20.století. Nicméně, téma napravení zhýralého syna, je populární a vlastně i aktuální do dneška. Jistě není náhodou, že v době první republiky byl námět dvakrát zfilmován. Ze zhýčkaného synka bez maminky, který zbůhdarma rozhazuje otcovy těžce vydělané peníze, se ve filmu stal rádoby malíř, který si libuje v bohémském prostředí nočních lokálů a je fatálně zamilován do nesprávné ženy. Zdá se, že právě film z roku 1941 byl tou nejsilnější inspirací pro novou adaptaci Flamendra. Ta si ovšem s motivy Tylovy hry, stejně jako s motivy prvorepublikového filmu postmodernisticky pohrává. A navíc do sebe vstřebává i další inspirační zdroje, týkající se jak české povahy, tak nejrůznějších kulturně společenských ikon. A tak se postava poctivého otce Sýkory (Pavel Pavlovský) na počátku vynoří za zvuků komturovské árie z Dona Giovanniho jaké téměř mystická postava v chodském kroji. Ano, každému vytane na mysli symbol poctivého češství Jana Sladkého Koziny. Chodské nářečí a juanovské motivy pak procházejí celým dějem. To mladý Sýkora Jana Maléře je přímo prvoplánový prvorepublikový bonviván, s bílou šálou ležérně hozenou kolem krku. Také další postavy, které zaplňují scénu, čerpají inspiraci jak z lehce kýčovité image zlaté mládeže meziválečných filmů,a také mudrlantské filozofie příslušníků nižších vrstev, kteří dokážou brát životem poctivě a s humorem. Diváci chtiví humoru samozřejmě nejlépe reagují na postavy, které mají k dispozici nějaké hlášky či gagy, a nevadí u nich, přitlačí-li na pilu. To se týká především paní domácí (Monika Švábová) a Filipa, hodného syna zchudlého filozofa Podhajského (Petr Konáš). Oba sklízejí živý ohlas u publika.

Jako důležitý atmosférotvorný prvek celé inscenace je využita živá hudba. Jejím autorem je Jakub Kudláč, který společně s minikapelou (klavír, basa, akordeon) pod jevištěm děj po celou dobu doprovází ( po vzoru doprovodů produkcí němých filmů), a kromě toho chvílemi „komentuje“ děj brechtovsky stylizovanými písněmi. Jako vtipná hudební vložka, která vzbudila u diváků patrně nejradostnější reakci, se objeví i kuchyňská parafráze současného hitu. Podle vzoru Tylových zpěvoher, ale i prvorepublikových kýčovitých filmů, byl dán velký prostor pohybovým kreacím a tanečním choreografiím, které do značné míry mapovaly dobová pohybová klišé (choreografie Petra Parvoničová). Na celé koncepci inscenace je patrné (jak ostatně připomenul ve svém vstupním projevu nový ředitel divadla Martin Otava), že v tomto případě šlo mj. se s divadlem, ještě silně vonícím novotou, stejně jako s jeho technickými možnostmi, fakticky seznámit. Zatímco několik řad osvětlovacích ramp nebylo výraznější využito, o to více si scénograf Lukáš Kuchinka pohrál s proměnami scény pomocí zadních projekcí, z nichž bezpochyby diváky nejvíce zaujaly plzeňské siluety domů, s proměňující se oblohou v koloběhu dne od rána do noci (slunečný den, soumrak s červánky, noc apod.). Ostatní scénické prvky byly přiváženy a odváženy na posuvném jevišti, na němž se stínové postavy zastavené v stop timu oživovaly rozsvícením reflektorů.
Při premiéře bylo ještě zřetelné, že ne vše funguje tak jak má. Herci se dostali do tempa až v druhé části představení, která působila svižněji a zábavněji. Nadsázka byla sice patrná od začátku, ale teprve ke konci se herci i diváci opravdu rozehřáli, až k finále ve stylu poznávací scény z Limonádového Joea. Nakolik si Nové divadlo a jeho repertoár získá plzeňské diváky, ukáže čas. Hned po premiéře ovšem zažívá divadlo zatěžkávací zkoušku v podobě mezinárodního festivalu divadlo.

22.9.2014 12:09:22 Jana Soprová | rubrika - Recenze