Tvůrčí duo Kubák-Nováková útočí
autor: Jana Soprová
zvětšit obrázekSetkali jsme se na Jiráskově Hronově, kde tvůrčí dvojice Ivo Kristián Kubák (režisér) a Máša Nováková (dramaturg) vedli seminář BOJ čili Báseň-Obraz-Jednání. Nepracovali jen ve třídě, ale vyráželi i do terénu. Na závěr předvedla jejich skupina několik scén inspirovaných dílem Jiřího Koláře, Eduarda Muncha a Jindřicha Štýrského. Během festivalu jsme si také povídali o jejich práci minulé, i té budoucí. Do loňska byl jejich soubor Tygr v tísni poměrně neznámý, ale projekt Golem na Štvanici si v Praze získal velkou popularitu, zejména mezi mladými. Následoval projekt uskutečněný v prostředí Žižkovského nákladového nádraží. A oba mladí tvůrci začali dostávat nejrůznější nabídky, společně i každý zvlášť...
KK: Potkali jsme se ve škole, vlastně na vodě. A na tom prvním výletu do Poněšic, kam se jede ve druháku režijně-dramaturgického ročníku společně s prvním nastupujícím ročníkem herectví, aby se lidi poznali. Trvá to deset dní a je to vskutku intenzivní kontakt. Tak jsme spolu trávili spoustu času, a zjistili jsme, že mám velmi podobný náhled na svět, baví nás podobné věci, a začali jsme se bavit.
MN:… a dojeli jsme na lodích do Zlaté koruny, kde jsme objevili mlýn. A rozhodli se, že tam další léto uděláme společnou inscenaci. Což byl Čarodějův učeň – Krabat.
KK: To je pravda. Měl jsem štěstí, že pan profesor Císař viděl tou dobou moji amatérskou inscenaci Hui Clos (Z vyloučením veřejnosti) od Jeana Paula Sartra a říkal, že se mu to zdá na úrovni dobrých činoherních klauzur. Doporučil mi, kdybych to zkusil na režii, kam jsem se předtím už dvakrát nedostal. Zařídil mi audienci u Darji Ullrichové a Jana Nebeského, kteří mě z mnoha důvod, mj. proto, že prý mají genderově nevyrovnaný ročník, vzali do ročníku na divokou kartu. První rok jsem tam tedy studoval zcela dobrovolně, pak jsem už regulérně udělal přijímačky do magisterského studia.
KK: Někdy v průběhu toho prvního roku studia jsme společně udělali takovou menší věc, kabaret, ale Tygr v tísni vlastně vznikl kvůli Krabatovi. Ten soubor jsme založili s cílem, udržet ten ročník pohromadě i o prázdninách. V té době jsme už přišli na to, že je výhodné si do inscenací půjčovat studenty i mimo DAMU. A pracovat s nimi, objevovat nové tváře a nové talenty.
MN: My máme nějaký pevný základ, pár lidí z našeho ročníku. Ale pravidelně chodíme na všechny klauzury a snažíme se poznávat herce, kteří přicházejí na školu, sledujeme i amatéry. Oslovujeme nové a nové lidi, kteří nás zajímají nebo kteří se zajímají o naší tvorbu.
KK: Říkáme tomu kastingovka v hlavě.
MN: A když jsme se trochu otrkali, tak už k tomu začínáme přizývat i profesionální herce. Přijdou nám strašně inspirativní ta vzájemná setkání lidí.
MN: My jsme dělali v DISKU dvě inscenace, protože nás bylo málo v ročníku. První byla služba hereckému ročníku. Byla to hra Punk rock od Simona Stephense, kde jsme zejména chtěli, aby se naši herci představili v plné šíři, a konvenovalo to s jejich osobní zkušeností. A pak jsme dostali poslední inscenaci, kdy naopak zadání o pedagogů bylo, aby to bylo opravdu NAŠE – osobní: Máši, Kristiána a Martina Hýči, dramaturga. Dostali jsme také zcela volnou ruku, pokud jde o téma, i o obsazení.
Hodně jsme o tom přemýšleli. A pak jsme došli k tomu, že každý z nás má nějaký zvláštní vztah s otcem. Martin Hýča natáčel svého otce několik let na diktafon, Kristián se snažil několik let zjistit, kdo je jeho otec, a já jsem několik let žila sama se svým otcem v malinkém bytě, a ten vztah byl taky dost zvláštní. Přišli jsme za našimi pedagogy s tím, že o tom napíšeme hru, ale oni nás motivovali: ne, ne takhle to nepůjde, sáhnete se až na dno... Kristiáne, vy se zeptáte matky, kdo byl váš otec, a vy Mášo, to natočíte se svým otcem, a Martine, vy musíte přepsat ty tisíce natočených hodin... My jsme původně mysleli, že to bude pokračovat dál k nějaké dramatické hře, nebo že i herci budou něco sbírat, ale zabralo nám to tolik času a vzalo tolik psychické i fyzické energie, že to skončilo u těch tří dokumentárních materiálů...
KK: ...které jsme spojili v jakýsi zvláštní podivný kabaret. Je to dost tvrdé.
KK:Rozhodně je to metoda zajímavá, a vede k výsledku velmi přímočaře, a my se toho nezříkáme. Ale naše plány na dokumentární drama v plánu na příští sezonu nefigurují.
MN: Touhle cestou se spíše vydal Martin Hýča, které to vždycky zajímalo. Napsal dokumentární drama o bezdomovcích, se kterými točil. A teď je na stáži v Berlíně v bezdomoveckém divadle Die Ratten.
KK. Naším úmyslem bylo poprvé v Čechách použít metodu imerzního divadla, tedy divadlo, které diváka pohltí. Adaptovali jsme román Gustava Meyrinka Golem do podoby scénáře, vybrali jsme z něj několik situací. Podařilo se nám získat pro tu příležitost opuštěnou vilu na pražské Štvanici, a do této vily jsme umístili situace napsané z toho románu. Divák byl do té mašinérie, živoucího domu vpuštěn, procházel jím, situace ho obklopovaly. Nemohl se tomu vyhnout, ale současně nemohl vidět vše, protože situace probíhaly paralelně.
KK: Magistrát se uvolil, že nám dům půjčí zatím na pět let, a my bychom tam chtěli vybudovat jakési kulturně společenské centrum se studiovou scénou, a zkušebnou, kde se mohou konat ateliéry a dílny. V ideálním stavu bychom chtěli zahájit činnost už v říjnu. NM: MN: Oslovili jsme Geisslers Hofcomoedianten, kteří hledali prostor a produkční zázemí, protože to je soubor, který částečně konvenuje s naší poetikou. Říkali jsme si, že se nechceme spojit s kýmkoli, a přišlo nám, že by se naše divácké kruhy mohly propojit.
MN: Přihlásili jsme se na Pražské Quadrienále s projektem Golem Cube.
KK: To je pokus o to zachytit tu třiapůlhodinovou inscenaci do dvanáctiminutového filmu, který by měl být taky trochu imerzní, měl by diváka obklopit. To s sebou neslo zvláštní způsob natáčení, a bude to mít i zvláštní způsob prezentace. Ten film by měl v jakýchsi útržcích situací, náznacích nějakých dialogů a jednání postav zachytit, a zachovat tu scénografickou práci, která v té vile byla vykonána. Bude se to promítat v rámci doprovodného programu PQ. Vypadá to, že to bude probíhat v zásobovacím tunelu pod Národním divadlem.
MN: Přizvali jsme do Tygra v tísni další režisérku, Zuzanu Burianovou, která právě absolvovala DAMU. Děláme spolu inscenaci Explosis, o Vladimíru Boudníkovi. Vycházíme z deníku, textů básní, obrazů Vladimíra Boudníka, Bohumila Hrabala a Vladislava Merhauta, a básní Egona Bondyho. Premiér aby měla být v listopadu.
KK: V prosinci nás čeká adaptace nedramatické látky románu Floriana Illiese 1913, což by měla být naše první premiéra na Štvanici.
MN: A začátkem následujícího roku by to měla být inscenace Den opričnika, monodrama s Vladimirem Benderskim. My se s ním oťukáváme už strašně dlouho, ještě dříve než Opričnika udělala Kamila Polívková s Karlem Dobrým. Společný čas hledáme už několik let. Vzhledem k politické situaci to nazrálo, a Vladimír se za těch pár let vymakal herecky.Mělo by to být skvělé.
KK: V říjnu v rámci festivalu …next wave s Lucií Málkovou připravujeme inscenaci, která by opět měla koketovat s imerzním divadlem, bude to autorské bytové divadlo. A na příští prázdniny chystáme další imerzní divadlo Pipi Dlouhá punčocha v Plzni. Jinak spolupracujeme i s divadly, Máša v Kladně a já v Chebu a DISKU.
TIP!
Časopis 13 - rubriky
Časopis 13 - sekce
HUDBA
Habana Social Club poslední jízda v Praze a Brně
Skvělá hudba, vášnivý tanec a jedinečný příběh života na karibském ostrově. Hvězda kubánských nocí, skupina Ha celý článek
OPERA/ TANEC
Koncert k poctě operní divy Jarmily Novotné
Národní divadlo vzdá 7. dubna 2024 hold památce slavné operní pěvkyně Jarmily Novotné přehlídkou rolí, kterými celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Unikátní kolekce tvorby Toyen v Ostravě
Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO), příspěvková organizace Moravskoslezského kraje, ve spolupráci s Gal celý článek