Scéna.cz 

Nora z Uherského Hradiště

Soubor Slováckého divadla z Uherského Hradiště přivezl do Prahy Ibsenovu NORU v režii Martina Františáka.
Ibsenova Nora čili Domeček pro panenky byla poprvé uvedena v roce 1879. Mohlo by se zdát, že problémy žen, zakletých v područí manžela, jsou už dnes pasé. Ale rozhodně to tak není. Inscenace Slováckého divadla ukazuje, že k tomu, aby muži přestali považovat ženu za svůj majetek, je především nutná vnitřní emancipace ženy, změna jejího myšlení.
Příběh zasadili tvůrci do kulis 60.let minulého století. Tomu odpovídají jak jednotlivé artefakty scénografie, tak image postav (celý výprava je dílem Marka Cpina). Scéna, která se podobá zvětšenému domečku pro panenky (zde je patrný odkaz k původnímu názvu hry) je laděna do pastelových barev.

Ocitáme se v obyčejném středostavovském bytě, oživeném v předvánočním shonu dosud neozdobeným umělým stromečkem a množstvím krabic různých velikostí. I když je domácnost zjevně pečlivě udržována, máme od počátku trochu stísněný pocit jakési umělosti a nepatřičnosti. Podobně uměle se tu chovají i jednotlivé postavy. Jako by byly figurkami na fiktivní šachovnici, které mají daný způsob pohybu, od něhož se nemohou odchýlit. Postupně odhalujeme, že každá z postav má svoje tajemství. Jak Nora (Tereza Novotná), tak i služebná Anna-Marie (Irena Vacková) si uvědomují, že pánem domu je Torvald (Tomáš Šulaj). Pokud budou plnit jeho přání, vše je v pořádku. Ale není dobré na sebe příliš upozorňovat! Anne-Marie se pohybuje neslyšně a jako automat plní své povinnosti, i když z její tváře vyčteme, že si o této domácnosti myslí své. Nora (Tereza Novotná) si zdánlivě užívá postavení paní domu – je rozhodná, nadšená, plná energie. Že vše není tak úplně v pořádku, zaznamenáme v okamžiku, kdy Torvald Noru obejme, když ji poponáší či když jí jednoduchým gestem vyzve, aby mu byla po vůli. V tu chvíli se ze sebejisté Nory stává loutka – strnulá figurína. Podobně, jako když přítelkyni vychvaluje svůj blahobyt, pěknou domácnost či svou krásu. Je jasné, že tohle je legenda, kterou se naučila a kterou žije. Domácnost Helmerových je vlastně výstavní síní rodinné idyly, návštěvy zvenčí jsou sice vítány, nicméně nutně musí mít pocit vetřelců. To podvědomě pociťují všichni příchozí. Jako bychom tyto postavy sledovali očima Helmerových – zatímco oni vypadají na první pohled nejnormálněji, ostatní působí výrazně stylizovaně, groteskně. Jako by všichni cítili nedefinovaný, přísný řád domu, který určuje pravidla chování, a připadají si zde nepatřičně. O tom výrazně vypovídá první návštěva paní Lindové (Jitka Josková). Její etuda, když po vstupu do místnosti zouvá boty, a po celou dobu je nosí s sebou, protože není kam je odložit, je velmi výmluvná. Krogstad (Zdeněk Trčálek) se s botama v rukou plíží domem, jako trochu směšná, a trochu hrozivá zrůda. Doktor Rank (Pavel Hromádka), pravidelný host, si už na zvláštní atmosféru domu zvykl, a má svá privilegia. Nicméně i v jeho projevu cítíme určitou křečovitost. Svou žovialitou zakrývá trauma smrtelně nemocného člověka i tajnou lásku k paní domu. Detailní hra pohybů, gest a pohledů vytváří trvalou atmosféru nejistoty a usvědčuje všechny přítomné, že jejich chování není zdaleka tak upřímné, jak se snaží předstírat. Všichni mají svůj ochranný krunýř, ale stačí malé vychýlení z rovnováhy, aby se projevilo jejich skutečné já, jejich strach a nejistota.
Helmer Tomáše Šulaje je na první pohled suverénní egoista, který dokáže být shovívavě laskavý, ale zároveň protivně pánovitý. Je to malý domácí diktátor. V podtextu ale přečteme i strach, a tedy logickou nenávist vůči všemu, co by mohlo ohrozit jeho vybojované jistoty. Ti ostatní už své jistoty ztratili dávno, a tak zvolili jako masku buď bodrou žoviálnost a šaškování jako doktor Rank nebo studenou zdrženlivost jako Lindová, Krogstad či Anne-Marie. Celému příběhu ovšem logicky dominuje příběh Nory a její vnitřní proměna. Dosud neznala nic jiného než mužskou nadvládu - z rukou otce přešla do rukou svého manžela. Ve svém postavení se zabydlela a myslí si, že to zvládne. Alespoň doposud jí to vycházelo. I když před lety zachránila manžela a po léta tajně splácí svůj dluh, záhy zjistila, že v soužití s Helmerem je lepší přizpůsobit se jeho představě a mít klid. O děti a domácnost se stará chůva a ona hraje (i když chvílemi se zjevným sebezapřením) mužovu panenku. Je to tak pohodlnější. Kritická situace jí však přinutí, aby svůj přístup změnila. Nejprve se chce před problémy po dětském způsobu schovat, jejím útočištěm se stává velká krabice. Zakryje si oči a uši a doufá, že se věci samy vyřeší. Ale pak nastane okamžik, kdy skořápka její jistoty nadobro praskne, a není cesty zpátky. Stává se definitivně dospělou, odpovědnou za sebe samu, bez iluzí a spoléhání na druhé. Závěrečná scéna, kdy přiměje Helmera, aby s ní mluvil jako se skutečnou partnerkou, je nejpůsobivějším okamžikem inscenace. Loutka ožila, a stává se ženou – tygřicí, která bojuje až do krve o své právo být sama sebou. Helmerovy zoufalé pokusy, kdy ji znovu a znovu ode dveří nosí jako loutku zpět do pokoje, vrcholí tragikomicky. Poslední zoufalou zbraní ženy se stává perořízek na dopisy. Nora se dokázala vnitřně osvobodit. Ovšem k tomu, aby vzájemný vztah mohl znovu začít fungovat, je potřeba, aby pochopil i on... A tady zanechává inscenace velký otazník.
Komorní drama díky režijní koncepci i působivým výkonům herců, kteří dokážou zdařile balancovat na hraně vážnosti a groteskní nadsázky, získává překvapivě současný podtext. Vypovídá o iluzích, přetvářce, vzájemné manipulaci i nutnosti najít si svou vlastní životní cestu, byť za cenu ztrát.