Scéna.cz 

Dudák ze Strakonic naší doby

Česká sezóna ve zlaté kapličce, zahájená svéráznou Drábkovou adaptací Švamberkova Jedenáctého přikázání, pokračuje neméně výraznou inscenací Tylova STRAKONICKÉHO DUDÁKA v úpravě a režii J. A. Pitínského. Hra z roku 1847 byla uvedena na repertoáru této scény naposledy před třiceti lety k slavnostnímu otevření Nové scény, v režii Václava Hudečka s Jiřím Štěpničkou v titulní roli.
Celoevropským trendem je znovuobjevování starých her s cílem ukázat, že i dnes mohou být v mnohém aktuální. Josef Kajetán Tyl byl ve své době autor velmi oblíbený, a svými hrami vycházel publiku vstříc spektakulárností a magií, hudebně dramatickou formou,a zároveň živými realistickými typy své doby.

Tyto prvky se v jeho hrách, specielně v těch v žánru báchorky, mísí. V romantizujícím závěru je navíc obsaženo poselství – „všude dobře, doma nejlépe“. Takový závěr se může zdát dnes značně naivní, stejně jako podivné míchání motivů, a prolínání přirozených a nadpřirozených postav. Každá nová inscenace tak vzbuzuje nová očekávání, a následně rozporuplnou diskusi. Jak si poradili s touto Tylovou hrou na scéně Národního divadla tvůrci? J. A. Pitínský ve spolupráci se scénografem Jánem Zavarským a kostýmní výtvarnicí Kateřinou Štefkovou vytvořili skutečně temperamentní show, v níž se pohádkové motivy propojují s hořkou groteskou a mnohé z Tylových motivů dovádějí ad absurdum. Pitínského inscenace je plná odkazů a symbolů, které nemusí být divákům vždy srozumitelné, stejně tak jako není vždy jisté, co je myšleno vážně, a co je vysoká nadsázka (to se nejvýrazněji projevuje u postavy Švandovy matky – víly Rosavy v interpretaci Taťjany Medvecké, která na jedné straně je opravdu „lidskou“ matkou, která se obětuje ve prospěch svého syna, na druhé straně musí zvládnout i hodně za vlasy přitažené situace, např. když jako potrestaná víla s kvílením zajíždí do podsvětí.

Scénograf využívá v pojetí scény jak realistických, tak i symbolických artefaktů, dopřeje divákovi velkou blyštivou show (např. Švanda odcházející do světa se nám zjevuje na obrovské zlaté kouli, a palác orientálního krále má mnohé z prvků současných olejových magnátů. Navíc je tu hojně používáno zadních projekcí různého typu, do selankovitě pojaté české krajiny po zařazení reprodukce detailů z Preislerova obrazu Černé jezero. Podobně rozmanité jsou kostýmy, s nadsázkou čerpající inspiraci jak z dobových krojů, pohádkových kostýmů i zcela současných kreací. V paměti bezpochyby utkvějí celohlavové masky, které v stylizované expozici odkazují k loutkovému provedení příběhu, a v jednotlivých fázích činoherně hraného příběhu si je jednotliví hrdinové znovu nasazují. Příběh je koncipován jako životní cesta značně rozpolceného Švandy, který se cítí handicapován svým nejasným původem, a jeho chování nám mnohdy napovídá, že by potřeboval tatíka, který by ho párkrát přetáhl holí. Laskavou otcovskou roli do jisté míry zastává muzikus Kalafuna, který ovšem rozhodně není vzorem všech ctností. Má ráznou, ale hodnou ženu a kopu dětí, přesto neváhá beze slova odejít do světa s Dorotkou, a po návratu považuje za samozřejmé, že mu žena odpustí a přijme jej zpět.

Nový člen souboru ND Igor Orozovič vytváří titulní postavu s pochopením a velkým nasazením. Dokáže prodat svůj mužný zjev (včetně nezbytné ukázky vypracovaného těla jako bonusu pro divačky), na druhé straně poukazuje na nejednoznačnost jeho charakteru. Jeho hrdina prochází nejrůznějšími průšvihy mládí, od zbytečného frajerství, přes alkoholismus, nevyzpytatelnost v jednání, neschopnost vyrovnat se s náhlou slávou apod. Je tu navíc akcentováno, že nedokáže zacházet s dary, které jsou mu okolním dány - ať už jsou to kouzelné dudy, tak i přízeň a pomoc těch, kteří to s ním myslí dobře. Chová se zkrátka spíše jako nedospělý kluk, který si hýčká své bolístky, a vlastní vinou se řítí k nedobrým koncům. Naštěstí má dobrou vílu nejen ve své matce, ale i ve své milé Dorotce. Magdalena Borová jí hraje se sympatickou bezprostředností, temperamentem, ale i jistou trucovitostí, takže se jí zdárně daří vyrovnávat s naivně romantickým pojetím této postavy. Ostatní figurky mají výrazně stylizovaný charakter, odkazující k lidové, „ladovské“ konvenci, a tak se v jednotlivých situacích divákům pohled na ně mění, a sympatie k nim kolísají. Furiantský upovídaný Kalafuna Ondřeje Pavelky v sobě nese určité klišé výrazových prostředků. Můžeme ho na jedné straně brát jako bodrého tatíka, milujícího svou rodinu, na druhé straně však je jeho prostřednictvím naznačen vážný sociální problém (nejen této doby), když zanechá ženu a děti bez jakéhokoli zabezpečení a beze slova odejde do světa. Podobně ambivalentní je Vocilka Filipa Kaňkovského - chytrácký manažer amatér, s blouznivou vidinou bohatství a úspěchu. Jeho teoretické snahy o úspěšném parazitování na schopném kolegovi však neuspějí, a nakonec končí u loutkářské šmíry. Bude jistě zajímavé srovnat toto pojetí s Vocilkou Karla Dobrého, který se kvůli zranění představí až v lednu a jehož interpretace bezpochyby dodá postavě trochu jiné, patrně rafinovanější tóny. Přijmout další stylizované typy, ať už z nadpřirozeného světa divých žen a víl, tak i představitelů exotického dvora, s šejky podobnými mafiánům v dobře střižených bílých oblecích s tmavými brýlemi, rozmazlenou princeznou, která vypadá tak trochu jako břišní tanečnice, a jejími komornými, které ze všeho nejvíce připomínají rozpustilé Bond girls, nebude asi pro mnohé diváky dostatečně stravitelné. Nicméně, inscenace má své kouzlo a objevuje pro nás Tyla jako autora, který dokázal ve své době nabídnout divákům spektakulární zábavnou show, a zároveň mu naservírovat zamyšlení nad nejrůznějšími sociálními problémy, tak i happyendový závěr bezmála ve stylu hollywoodských filmů.

Video trailer k inscenaci najdete zde.