zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Zemřela Antonie Hegerliková

Herečka Antonie Hegerliková

autor: archiv   

zvětšit obrázek

(27.11.1923 - 11.12.2012)
Antonie Hegerliková zemřela po dlouhé nemoci ve věku 89 let. Herečku, která prožila dlouhý, a mnohdy strastiplný život, si diváci nejvíce pamatují jako maminku v kultovním seriálu F.L. Věk. Moje osobní vzpomínka patří našeho setkání před pěti lety, kdy už byla připoutána k invalidnímu vozíku, nicméně stále neztrácela energii a dobrou náladu. Její vyprávění o době strávené v kouzelném, a zároveň krutém světě divadla byla fascinující.

Paní Tonička se narodila v roce 1923 v Bratislavě. Vystudovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Od roku 1946 byla po 58 let členkou Divadla na Vinohradech, kam ji pozval po válce Jiří Frejka. Přes mnohé zdravotní svízele zůstala po celý život optimistkou.

„Já jsem opravdu prožila nádherný hluboký, opravdický život. Nic se mi nevyhnulo, ale tím víc jsem si toho života vážila. Ze všeho jsme se dostala, třikrát jsem utekla hrobníkovi z lopaty...“ začala své vyprávění. „Oslovil mě režisér Jiří Frejka a nabídl mi angažmá v Divadle na Vinohradech. Když jsem nastoupila, hrála jsem záskok 81-letou slepou tetu v Lorkově Domě doni Bernardy. Hned na to jsme dostala Flóru ve Zdravém nemocném, to byl jeden monolog před oponou, než lidi dosedli. Frejka nás prohnal vším - starý, mladý, záskok, nazkoušený, všechno jsme musely zvládnout. Po hlavní roli Lady Macbeth jsem byla obsazena do role sedmé princezny ve hře Hoře z rozumu. Ale i tam jsem si vymyslela etudu. Vzpomněla jsem si, jak jsem protancovala noc v Esplanade a jak mě potom bolely bříška na prstech u nohou, takže jsem se zula a šla jsem pěšky bosa až na Vinohrady. Když jsem udělala to, že jsem si jako poslední zula boty a promnula bříška u nohou, a když jsem zjistila, že jsem na scéně sama, utíkala pryč, Frejka za mnou přišel, poklepal mi na rameno a řekl: ´Ty se u divadla neztratíš...´ Dobré pro mě bylo i to, jak mě ve vinohradském souboru přijaly kolegyně. Všechny herečky měly své šatny a já jsem musela sedět na chodbě u prkna. Byla to pro mě pro budoucnost obrovská pomoc. Začal jsem tomu říkat studený odchov. A ten mě po celý život držel nad vodou. Protože jsem nikdy nečekala, že by se něco mohlo povést bez práce. Já si musela prožít, vydřít, nic mi nebylo odpuštěno. Teprve později mě přijala do své šatny Jiřina Štěpničková, která měla největší šatnu...“

Z té doby vzpomínala nejraději na roli Lady Macbeth. „V mých třiadvaceti letech to pro mě byla strašně těžká role – ale já byla dříč, já jsem nepustila příležitost. Ze školy jsem pro tu roli neměla jedinou podpůrnou hůlčičku, nevěděla jsme nic o vnitřním životě postav. My jsme se učili vnější pláče, smíchy, hýbat se, ale opravdu číst text, umět z toho přečíst charakter figury, kterou hraju, jsem neměla páru. Pro mě to byly galeje - Frejka byl laskavý, ale neodpustil vůbec nic. Při Macbetce jsem se musela naučit hrát i beze slov, a nevěděla jsem dlouho, jak to dělat. Frejka mě nechal trápit několik zkoušek, pak přišel z hlediště a řekl: Tonka – ona má v břiše rezavý konzervy. Napřed jsem nevěděla, o čem mluví, ale pak jsem to pochopila. Je jí těžko, nemůže popadnout dech, chce se jí zvracet, neví co se s ní děje. Jsou to děsné bolesti, bolesti na duši. A nakonec jsem měla nejlepší kritiky!

Zažila jsem na Vinohradech krásnou věc, zahrála jsem si v Coriolanovi manželku hlavního hrdiny. K výročí byl pozván jako režisér Jaroslav Kvapil. Vodil ho asistent, protože byl téměř slepý. Já si z té jeho režie nepamatuju nic, jen ten pocit, kdy jsem zírala na toho slepého pána, který na tom jevišti žil, prýštila z něho ta tvůrčí energie, doslova svítil. Jeho osobnost vyzařovala světlo. To byl neuvěřitelný zážitek na samém začátku mé divadelní kariéry a pamatuji si jej dodnes.

Další nádherný zážitek na vinohradském divadle bylo pohostinské vystoupení Anduly Sedláčkové, která nechtěla zestárnout, a tak z divadla poměrně brzy odešla. Ale při svých šedesátinách se nechala přemluvit, aby vystoupila pohostinsky ve Wildeově Vějíři Lady Windermarové. Nepamatuju, že by divadlo bylo někdy jindy tak narvané jako tenkrát – byly plné i uličky. A když Sedláčková vystoupila – malá kulatá paní v krátkých šatech ve flitrech, publikum začalo bouřit a ona se rozplakala a utekla. Takže jsme museli představení až do jejího dalšího výstupu improvizovat. Při dalším výstupu se stalo totéž, lidé bouřili a zase neřekla ani slovo. Na tu atmosféru se nedá zapomenout.“

S trochu hořkým smíchem vyprávěla paní Hegerliková o tom, jak to vypadalo v souboru v době, kdy se vinohradské stalo armádním divadlem. „Zpočátku jsme museli chodit v uniformách a každý dostal hodnost podle výše platu. Já jsem byla kapitán. Museli jsme se účastnit vojenského výcviku a ostrých střeleb. To samozřejmě brzy pominulo, protože se ukázalo, že herci jsou výcviku neschopní a že se v jejich provedení výcvik mění ve frašku a nebezpečnou hru. V době armádního divadla mě nejvíce poučily vojenské zájezdy. Z toho mám neuvěřitelné zážitky. Jezdili jsme do pohraničí, když jsme byly rozváženi po PVS (politicko výchovných světnicích) a po telefonu vysílali spojkám na hranici vánoční pořad...“ Zážitků, spojených s „hostováním“ ve vojenském prostoru je bezpočet. Patří k nim ty, kdy se paní Tonička v sametových šatech brodila sněhem, zažila vojenské cvičení, zapadání sněhem, vichřice, vánoce strávené v zasypané škole v Horské Kvildě. Bralo se to tehdy jako povinnost a nebylo úniku...A samozřejmě to odnesla její dcerka, která trávila většinu času s prarodiči.

Po celý život paní Tonička střežila svůj handicap. „Od mlada jsem na jedno ucho neslyšela, a proto mě nechtěli vzít na konzervatoř. To byl důvod, proč jsem chtěla být tanečnicí. A protože jsem měla dobrou paměť, tak jsem se naučila celou hru nazpaměť, abych věděla, o čem partner mluví a jak dlouho - a správně navázala. Odhalila mě jen nápovědka, ale nikdy nic neprozradila. Teprve na konci kariéry to jedna herečka poznala a začala schválně mluvit tak potichu, abych ani zblízka neslyšela. A já si nechtěla ty poslední chvíle v divadle kazit, takže jsem raději dobrovolně odešla.

V 90. letech oslovila paní Hegerlikovou někdejší herecká sokyně, Jiřina Jirásková, tehdejší ředitelka:. „Řekla mi - Tonka, chceme hrát nádhernou hru, ale buď ji můžu hrát já nebo ty. Já ji hrát nemůžu, protože to je velká ženská (ve hře Tři ženy Edwarda Albeeho). Mně by ale nikdo nevěřil, že jsem velká. Byla tak strašně poctivá a báječná, přestože jsem jí v dřívější době hodně konkurovala, vždycky hrála tu zlou, před kterou já utíkám. Ale ta nabídka přišla v době, kdy jsem ze zdravotních důvodů měla zakázané schody. A ta hra se hrála ve studiu, které je úplně nahoře v divadle. Takže jsem musela chodit do divadla tak brzy, abych zvládla vylézt do schodů. Říkala jsem tomu „stěhování do schodů“. Bylo to pro mě hrozně těžké i z toho důvodu, že po velmi dlouhé době, kdy jsem nic nehrála, bylo to najednou strašně moc textu a v komorním prostoru byli diváci strašně blízko. Měla jsem z toho hrůzu, ale nemohla jsem to dát najevo. Tohle všechno jsme musela překonávat a přitom pan režisér mi nic neodpustil, protože mě bral jako normální zdravou herečku. Strašně jsem dřela, a přitom některé z těch textů pro mě byly téměř nevyslovitelné. Měla jsem z toho zamotanou hlavu. A byla to zase Jiřina Jirásková, která mě povzbudila, pochválila mě, s jakou jdu do toho energií. Ale pro mě to bylo na umření – každá repríza, kdy jsem tomu musela věnovat strašně dlouhou dobu, aby tělo zapomnělo, že šlo po trojích schodech a bylo schopno fungovat. Ale jsem za to nesmírně vděčná, protože tahle role mě vrátila na jeviště vinohradského divadla...“ Za roli ve Třech velkých ženách byla paní Hegerliková nominovaná na Cenu Thalie. A vzápětí si ještě zahrála ironickou babičku v Podzimní zahradě.

Na závěr rozhovoru tehdy dodala:
„Když si představíte ty štrúdly vynikajících herců, které prošly vinohradským divadlem, jsem přesvědčená, že ve vinohradském divadle je zazděný bacil těch stavitelů, protože ten elán a ta dravost a chuť, se kterou toto divadlo za strašně těžkých podmínek budovali, se tu stále držel. Na jevišti, i kdybychom spolu nepromluvili v civilu ani slovo, jsme společně žili. Každý se snažil, fandili jsme si, dávali si připomínky, šlo nám o to, aby výsledek byl co nejlepší...“

Na Toničku Hegerlikovou jistě budou vzpomínat její poslední studenti z Vyšší odborné školy herecké, kde na sklonku své kariéry působila s Václavem Martincem. Se studenty (dnes členy Malého vinohradského divadla), které milovala, si tehdy zahrála jednu z posledních rolí – v Beckettově hře Šťastné dny.

12.12.2012 22:12:40 Jana Soprová | rubrika - Medailony

Časopis 13 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Milá Evičko, milý Luďku (Činoherní klub)

Časopis 13 - sekce

HUDBA

Hudební tipy 12. týden

Richard Müller: čierna labuť, biela vrana

Hej mistře basů
Velkolepý koncert v pražské Lucerně k poctě legendárního kapelníka, skladatele, zpěváka a p celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Oceňovaný film Paříž, 13. obvod

Paříž, 13. obvod

Paříž, 13. obvod
Život mladých Pařížanů bojujících o své místo na slunci. Francouzský film oceněný Zlatou p celý článek

další články...