zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Nováček Městských divadel pražských - Robert Hájek

Robert Hájek (Zdroj: O. Pýcha)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Mladý konzervatorista Robert Hájek byl jedním z těch, kdo zvítězili v loňském konkursu a získali angažmá. Na prknech divadla Rokoko má zatím za sebou dvě role - básník v Erdmanově Sebevrahovi a Ricky v Kanclu. Divadelních zkušeností zatím příliš nemá, ale připomeňme, že jej diváci před lety mohli vidět ve Vorlíčkově verzi Macha a Šebestové. Jaký tedy byl vstup nováčka do souboru MDP?

  • Váš Ricky v Kanclu je benjamínek, který přichází do podniku a nestačí se divit.
    Přesně tak. V podstatě mezi jeho situací a mou v MDP je mnoho podobného. Rozdíl je v tom, že se tu nemluví o vyhazovu a že se tu nedějí tak podivné věci jako v Kanclu. Ricky přichází do kanceláře a hned první den se mluví o zrušení pobočky. Osazenstvo kanceláře ho zprvu nebere, dokonce dojde k drobnému konfliktu, protože nikdo nechápe, proč v takové situaci David přijal nového účetního. Děj se odehrává v průběhu týdne, a na jeho konci se už Ricky začíná rozkoukávat, trochu prosazovat. Celá hra je založena na trapných momentech, a v podstatě na pauzách. Vždycky proběhne nějaký trapný vtip a čeká se, co bude. Ale neděje se nic, takže – jedeme dál. Je to v podstatě jako ze života, když se na sebe člověk snaží upoutat pozornost, a většinou mu to nevyjde, protože se všichni starají jen sami o sebe.
  • Vy to vlastně máte zdvojené – přicházíte ze školy do profesionálního souboru, a zároveň hrajete postavu, která je ve stejné situaci. Jaký ten vstup do souboru pro vás byl?
    Kdybych na konci minulé sezony nezkoušel Sebevraha, asi bych koukal jako Ricky - nevěděl bych, kde co je, kdo je kdo... Takhle jsem většinu těch, s kterými teď zkoušíme, znal už z minulé sezóny. Všichni se ke mně chovají hezky, i když si ze mě samozřejmě občas dělají legraci. Všichni jsou v pohodě a dobře se s nimi zkouší.
  • Doteď jste si vyzkoušel spíše hraní mezi generačně spřízněnými lidmi na konzervatoři. Je to velký rozdíl?
    Obrovský. Jsem šestým rokem na konzervatoři a přesně na tohle téma chci psát ročníkovou práci - rozdíl mezi zkoušením na škole a v profesionálním divadle. Takže právě sbírám zkušenosti jak do života, tak do téhle práce. Uvidíme, jak se to vyvrbí, ale doufám, že to napíšu v pohodě a zdárně konzervatoř zakončím.
  • Divadelní prostředí pro vás ovšem není žádná novinka, pocházíte z umělecké rodiny. Takže předpokládám, že jste byl v divadle jako doma už od malička.
    Vlastně ještě dříve. Máma (Jarmila Švehlová) ještě v pátém měsíci dohrávala v Divadle Na Vinohradech, takže jsem se na jevišti ocitl ještě v době, kdy jsem byl „v bříšku“. Jako malý jsem osm let prožil v Karlíně, kde máma hrála. Tím prvním velkým zážitkem, který mi utkvěl, byl muzikál Hello Dolly. Chodil jsem s mámou na zkoušky a při premiéře jsem si společně s herci prozpěvoval písničky. To představení jsem hrozně miloval.
  • A sám jste jako dítě stál na scéně?
    Nestál. Pamatuju se, že mi maminka volala na školu v přírodě, že by mě chtěli do nějaké hry na Vinohradech, ale já jsem za žádnou cenu nechtěl, kategoricky jsem to odmítl. Příšerně jsem se styděl, a vůbec jsem si nedovedl představit, že bych stál před tolika lidmi. Zlom nastal postupně, když už jsem měl za sebou natáčení Macha a Šebestové a ještě jednu reklamu, a taky jsem si vyzkoušel dabing. Zjistil jsem, že mě tohle prostředí vlastně hodně baví.
  • S vaší rolí Macha je spojena legenda, že si vás režisér Vorlíček vytipoval podle fotografie v hereckém rejstříku?
    Ano, byl jsem tehdy opravdu žákem 3.B., takže, když jsem byl pozván na casting a roli dostal, bylo to jako šité na míru. Při natáčení jsem se podíval i do Číny, což byla docela bizarní zkušenost. Pak jsem v roce 2007 točil seriál Josef A Ly. To už bylo v sedmé třídě, kdy jsem se začínal rozhodovat, co budu dělat dál. Máma mluvila o konzervatoři jako o nejlepších letech života, a tak jsem si řekl – proč to taky nezkusit? Takže jsem napřed chodil rok do přípravky, po deváté třídě jsem zkusil zkoušky a vyšlo to. Teď jsme na konci – máme absolventská představení v Divadle Na rejdišti (Malované na skle, Loučení se svobodou). Pro absolutorium stačí jedno, ale my máme čtyři (já jsem ve třech), protože v našem novém školním divadle se teď hraje docela pravidelně.
  • Máte kromě školní scény ještě jinou zkušenost z jeviště?
    Ve druháku mě doporučili do inscenace Klapzubova jedenáctka v Minoru, kde hraju dodnes. To byla pro mě super škola, protože právě tam jsem se setkal s profesionálními herci a profesionálním zázemím. Všechno připravené, vyžehlené... Je to dost fyzicky a psychicky náročná inscenace, protože je tam hodně rychlých převleků a přestaveb, ale hrozně si to užívám.
  • Jaký typ rolí vás na divadle baví?
    Baví mě hrozně komedie a muzikálové věci, ale samozřejmě se nebráním i něčemu vážnějšímu, ba naopak - je to trošku jiné herectví, silnější zážitek. Ale v podstatě úplně vyhraněný žánr nemám. Co se nabídne, popadnu.
  • V herecké profesi jste si už vyzkoušel leccos. Jaké jsou vaše další zájmy?
    Hodně mě baví řídit, takže jsem si udělal řidičák hned, jak to bylo možné. Ve škole mě bavila akrobacie, a pohyb jako takový. Od malička jsem hrál fotbal za Duklu, nejprve v poli, a pak jako brankář. Ale od 16 let už nehraju, protože konzervatoř a tréninky nešly skloubit.
  • 26.11.2012 12:11:51 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory