Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Stoletý mladík Loutkář

autor: Z webu

Tento rozhovor jsme vedly s Ninou Malíkovou, uznávanou odbornicí loutkového divadla a šéfredaktorkou časopisu Loutkář, na celostátním festivalu Loutkářská Chrudim. Přijela sem společně s amatérskými divadelníky oslavit stoleté výročí Loutkáře.

Takové výročí je pro vás asi velká radost...
Já jsem léta tajně doufala, že se dožiju toho, že bude mít Loutkář stovku. Teď se to stalo, ale nedovedete si představit, kolik bylo situací, kdy už to vypadalo beznadějně – ať už šlo o ohrožené dotace, změnu vydavatele či neustálé přesvědčování o tom, že to má svou cenu a hodnotu. Proto jsem doufala, že oslava naší stovky bude větší sláva, že si toho výročí budou nejen lidé z oboru víc považovat. Je to opravdu unikát! Ale paradoxně daleko více jsme se dočkali ohlasů z ciziny, kde existenci našeho časopisu vnímají jako úžasný fenomén.

Jaká je vlastně historie tohoto časopisu?
V průběhu let se koncepce i název časopisu různě proměňovaly, v období druhé světové války bylo vydávání dočasně pozastaveno. Ale prakticky je to století od doby, kdy vznikl první odborný časopis tohoto typu. Loutkář není jen nejstarší odborné loutkářské periodikum u nás, ale i ve světě, a navíc je to nejstarší divadelní periodikum v Čechách. Když zalistujeme těmi starými ročníky, tak je to opravdu fascinující kronika loutkářství, která sleduje všech¬ny prohry a omyly, a navíc je i kronikou společnosti. Například v 50. letech bylo jedno číslo věnované smrti Stalina, i když samozřejmě neměl s loutkami nic společného, ale tehdy se to muselo. Dočteme se i o bitvě o založení loutkářské školy, i o tom, jak se bude učit. Jsou tam první referáty o studentských představeních v letech 1951-52 , je tam hodně místa věnováno technologii, popsán rozdíl mezi ruskou a českou školou, texty divadelních her... Dost se liší ta prvorepubliková část vedená dr. Jindřichem Veselým, kde šlo prvořadě o popularizaci oboru. Cílem bylo, aby si lidi uvědomili, že loutkářství není pokleslá zábava, ale skutečný kumšt.

Na letošní Skupově Plzni proběhl seminář věnovaný otázkám potřeb a budoucnosti podobných tiskovin jako je Loutkář. Co z diskuse vzešlo?
Hovořili jsme s odborníky z Německa, Anglie, Francie a všichni se shodli na tom, že internetové blogy nás nespasí, že je potřeba kontinuální reflexe oboru. Webové stránky musí plnit roli bleskových informací a bezprostředního kontaktu s čtenáři, ale když se má jít do hloubky, je na to lepší papír. Navíc loutkářství osciluje mezi výtvarným uměním a divadlem, a prezentace výtvarných návrhů v tištěné publikaci vypadají jinak.

Jak dlouho vlastně spolupracujete s Loutkářem?
Od roku 1993 jsem pracovala s Pavlem Vašíčkem, který byl šéfredaktorem do roku 2000, kdy jsem časopis převzala já. Hodně se nám střídaly spolupracovnice, protože jsme stále nevěděli, zda je důležitější manažer nebo redaktor. Šestým rokem teď spolupracujeme s Kateřinou Leškovou-Dolenskou, která je pro mě vel¬kou nadějí, a poslední dobou se nám podařilo získat pro psaní i mladé lidi z divadelní vědy.

Přemýšleli jste o zásadnější změně konceptu časopisu?
Vedli jsme skoro roční diskusi, která končila konkursem na novou grafickou úpravu. Chceme hodně změnit koncept v tom, že aktuální zprávy budou více na webu, aby vznikl větší kontakt s čtenářem. Plánujeme tam přesunout řadu rubrik, aby nezatěžovaly časopis, který vychází šestkrát do roka, a tudíž nemůže být tak aktuální. Papírový Loutkář bude věnovaný hlubším analýzám, kritikám, kritickému myšlení, a bude pokračovat v kronikářské práci.

16.7.2012 13:07:03 Jana Soprová | rubrika - Amatéři

TIP!