Scéna.cz 

Veselé vánoční bloudění

Jmenuje se Pavel a na Štědrý den v pozdních šedesátých letech je mu přesně "pět a něco". Během nákupu vánočního stromečku, se ztratí svému tatínkovi. Otec je totiž mateřská loď a Pavel mu, jsa letadlem, uletí. Během svého ztracení zažívá ve vánoční Praze podivuhodné věci. A jen výjimečně ho napadne, že jej rodiče asi hledají...

Divadlo v Dlouhé
Ludvík Aškenazy -- Jan Borna: Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka
Scénář a režie: Jan Borna; hudební aranžmá: Milan Potoček, Jan Vondráček; scéna: Marek Zákostelecký; kostýmy: Zuzana Krejzková.
Hrají a zpívají: Magdalena Zimová, Ivana Lokajová, Kateřina Jirčíková, Pavel Tesař, Jan Vondráček, Peter Varga, Čeněk Koliáš, Martin Veliký, Martin Matějka, Milan Potoček, Pavel Kučera, Tomáš Rejholec nebo Michal Mareš. Podle povídky Ludvíka Aškenazyho napsal a zrežíroval Jan Borna v Divadle v Dlouhé velmi zábavnou podívanou a poslouchanou pro celou rodinu - dobrodružné putování malého Pavla štědrovečerní Prahou, v níž se díky jeho dětské představivosti i takový obyčejný hotelový sklep promění v peklo. Pokoukanou pro oči dětských diváků jsou barevné estrádní kostýmy postav a poslouchanou pro dětská ouška spousta písniček. Jen dospělí zase vědí, že ty písničky -- Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Chrám svatého Víta nebo Marnivá sestřenice jsou nefalšovanými hity 60. a 70. let. Jen rodiče pochopí narážku, kdy jeden příslušník veřejné bezpečnosti okřikne druhého (jehož metoda se stává poněkud brutálnější): "...nech toho, jsme přece s lidskou tváří!". Představení Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka se povedlo hlavně proto, že se nenudí ani ten nejmenší ani ten nejstarší divák, pokud je vnímavý a pokud ještě úplně neotupěl Disneylandem nebo nezfajnověl efekty Jurských parků.
Hned první scéna vtáhne diváky přímo mezi postavy Pavlova příběhu. Pavlův tatínek se vrací se stromečkem leč bez Pavla a křičí na svoji ženu Bětku na pavlač, že se jejich dítě ztratilo. Načež z pavlače vyhlížejí zvědaví sousedé (z balkónů divadla - mezi diváky), pokřikují a vyptávají se.
Zatímco tatínek s maminkou propadají zoufalému hledání svého syna, ten si zatím bezstarostně létá nad Prahou. Navštíví obchodní dům Bílá labuť, tamní přehlídku módy estonské socialistické republiky, potká pána s kaprem a přesvědčuje ho, aby kapra "jakoby nerad" pustil do Vltavy. Ocitne se na "až" na Václaváku, což zas prý není tak zvláštní, když se ztratil na Můstku. Výtahem z podzemí vyjíždí střapatý čert a valí sudy (my starší víme, že pivní). Zvědavý Pavel se odvážně nechá svézt dolů do pekla, kde podzemníci-čerti z hotelového sklepení hrají bigbít. Na Malostranském náměstí sleduje práci posledního lampáře v Evropě, chce zachránit před jistou smrtí umrznutím děvčátko se zápalkama - jako z pera Christiana Andersena. Zásadní setkání zažije s pošťákem, který má trubku, valacha Karličku a poštovní vůz. Pavel s nimi vypije čaj a jelikož na Vánoce můžou mluvit i zvířata (kromě kaprů, kteří by mohli způsobit na vánočním stole nepříjemnosti), poslechne si koňovo vyprávění (doprovázené černobílým klipem) o Praze v šedesátých letech koňskýma očima (vidíme dokonce i líbajícího se Dubčeka s Brežněvem). Poštovský panáček zavede Pavla na stanici, kde užívají vánoční klidné služby dva obrovští příslušnící (dva herci balancující na chůdách). Po tvrdém, ale veselém výslechu se Pavel konečně podřekne a prozradí své bydliště v Truhlářské ulici. Dosud sice všem tvrdil, že neví, kde bydlí, ale esenbáci mají své metody "s lidskou tváří". Pavel se nakonec šťastně vrátí do náruče mamince a tatínkovi a ještě si rozbalí dárek -- semafor na baterky.
Protože je základní linie příběhu jednoduchá, lze na ni nabalit spoustu jednotlivých písničkových revuálních vystoupení, aniž by nastala křeč nebo zmatek. Hity šedesátých let hýbou v křeslech rodiči i dětmi. Ti starší si je pamatují ještě v původních verzích a děti v těch bohužel méně zdařilých cover verzích od Ilony Czákové apod. Na závěr zmíním ještě největší nosný pilíř představení, jímž je bezesporu herecký výkon Pavla Tesaře. Tento herec menší postavy, kterému už hodně dávno není pět, zahrál chlapečka tak pětiletého jak jen pětiletý může být. To je možné jen v divadle, kde se hraje jaksi "do dálky", gesty a celkovým výrazem těla, než detailní mimikou obličeje. Herec Pavel Tesař ve svých téměř středních letech je na jevišti dítětem Pavlem Tesařem a vy mu to bezezbytku věříte. Představení se skutečně povedlo, protagonicté už můžou jen doufat, že děti s rodiči zvednou svá pozadí od televizí a videí a odebéřou se do Dlouhé ulice do divadla.