Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Překladatelka Kateřina Bohadlová nejen o Mayenburgovi

autor: archiv

Kateřinu Bohadlovou jsem nejprve potkala na chůdách. Jako členka souboru Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu totiž po celé léto objížděla nejrůznější divadelní festivaly. Soubor ostatně máte možnost vidět i vy, v pohostinských představeních na Malé scéně ABC. S Kateřinou jsme se ale sešly nad textem hry Perplex Mariuse von Mayenburga, který má v listopadu premiéru na scéně Rokoka.

Překládáte z němčiny a italštiny. Máte už na kontě několik Mayenburgových her. Proč jste si k překladu vybrala zrovna jeho?
Marius von Mayenburg je současný, v tuto chvíli možná nejhranější německý dramatik. Nepatří do úplně nejmladší generace (narodil se r. 1972) a ve svém díle se věnuje generaci třicátníků. Je to tedy můj vrstevník, takže mu dobře rozumím. Poprvé jsem viděla jeho hru Tvář v ohni, když ji tady v roce 1999 v rámci festivalu Německého divadla hrál Deutsches Schauspielhaus z Hamburku v režii Thomase Ostermeiera. Pak jsem měla možnost setkat se s Mayenburgem v Berlíně na překladatelském semináři v rámci projektu Drama Panorama. Společně se slovenským překladatelem a dramatikem Romanem Olekšákem jsme ho zpovídali. Já jsem tehdy překládala jeho hru Ošklivec, která se pak hrála na Vinohradech, Roman stejnou hru pod názvem Ksicht. Tenhle název se zalíbil Divadlu bez zábradlí, takže tam můj překlad hrají právě pod tímto názvem. Pak jsem ještě přeložila hru Pes, noc a nůž, kterou uvedlo olomoucké divadlo Tramtárie. A do třetice Perplex.

Je to nejnovější Mayenburgova hra?
Poslední dopsaná a také první, kterou sám režíroval v domovské Schaubühne v Berlíně, kde působí jako domácí dramatik, dramaturg a teď už také jako režisér. Spolupracuje tam se svým dvorním režisérem Thomasem Ostermaierem, pro kterého přeložil několik Shakespearových dramat. Vím, že na jaro chystají novou premiéru, zatím pod pracovním názvem Učitel (Der Lehrer).

Přiznám se, že po přečtení textu Perplexu jsem byla opravdu dosti zmatená. Jsem hodně zvědavá, jak to bude vypadat na scéně. O čem podle vás ta hra je?
Ta hra je pro mě o ztrátě pevných bodů v životě, jistot, o kterých si myslíme, že jsou ty nejjasnější – a vůbec o nich nepochybujeme. Ve světě Perplexu si člověk připadá, jako by se mu propadala podlaha pod nohama, nevíte, co se děje. Na té hře je pro mě zajímavé – a zároveň to působí matoucím dojmem – že autor využívá herce jako prostředky, nástroje k tomu, aby zamíchal tou jistotou, aby jí otřásl. Takže zmatený je jak herec, tak i divák. A to je právě základní princip, se kterým autor pracuje. Objevuje se tam nějaká vnější síla, energie, neviditelný režisér (což je podobné jako ve hře Pes, noc a nůž), který s postavami, jež se ocitnou v neočekávaném prostředí a situaci, manipuluje. Herec ztrácí jistotu i v rámci hereckých partnerů. Jakákoli postava může mít nejistý pocit, jestli na ni další tři něco nehrajou. Je to taková zvláštní kombinace černého humoru a existenciální nejistoty. Přitom je autor známý tím, že umí psát dialogy a má vtipný jazyk. Je tam spousta slovního humoru a to se ještě více ozvláštňuje v tom 3D provedení na scéně.

Hlášky, přesmyčky, odkazy ke konkrétním reáliím. Jak se s tím jako překladatelka vyrovnáváte?
Mayenburg je autor, který využívá všednodenní jazyk generace třicátníků, ale vyhraje si s ním. Velmi často jsou tam slovní hříčky, využívá slov se stejným kořenem, ale jinými předponami a příponami. Vytváří tím zvláštní efekty, kdy se najednou ve hře objeví strojená konstrukce. Jsou to chvíle, když se postava dostane do jakéhosi transu, je vykolejená z normálu a najednou nasadí úplně jiný jazykový styl. Tam je třeba se nad překladem více zamýšlet. Ale musím říci, že mně osobně se překládá dobře. Možná tím, že jsem také z generace třicátníků a jeho jazyk i tempo jsou mi blízké.

Překládáte z italštiny a němčiny a zaměřujete se na dvě oblasti – úplně současné hry (Mayenburg, Paravidino) a pak staré barokní texty pro váš soubor. Jak jste se k tomu dostala?
Dá se asi říci, že jsem ocitla ve správný čas na správném místě. Já jsem vystudovala germanistiku a italštinu a v obou oborech jsem se postupně vyprofilovala k divadlu. Nejsem herečka, ale neustále do toho fušuju. Jako studenti gymnázia v Náchodě jsme začali společně s Petrem Haškem a dalšími dělat divadlo, založili jsme jakési Ur- Geisslery. V té době Standa Bohadlo koupil domek v Kuksu a nabídl nám prostor k hraní. Uskutečnil se nultý ročník festivalu Theatrum Kuks a postupně jsme kolem sebe začali shromažďovat lidi, kteří se na tom podíleli. Bylo logické, když jsme hráli v Kuksu, takže se to točilo kolem jeho historie a někdejšího kulturního rozmachu v době hraběte Šporka. A tak jsem svůj čas začala dělit mezi hraní s Geisslers Hofcomoedianten, překládání a přednášky na DAMU. Ve své práci vždycky propojuji něco s něčím, to mě nejvíc baví. Věnuju se tedy divadlu z různých pohledů, z různých směrů a dává mi to dohromady nějaký obraz – rozhodně to není nuda. Právě teď jsem dokončila překlad básnického dramatu expresionistického malíře a spisovatele Oskara Kokoschky Orfeus a Eurydiké, vypovídající o jeho vztahu k Almě Mahlerové, a to tedy byl opravdu „záhul“!

Jak jste mi prozradila, právě se chystáte rozšířit pole své působnosti…
Ano, odjíždím na Fulbrightovo stipendium do Portlandu v Oregonu na západním pobřeží USA, které je dnes už dosti známým střediskem alternativní kultury. Budu tam působit jako „researcher“ a „lecturer“, to znamená, že budu jednak zkoumat současnou americkou dramatiku a divadlo, jednak učit commedii dell´arte a vybrané evropské hry současných (neanglických) autorů.

26.12.2011 00:12:12 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!