Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

O Goldovi a dramatizacích

autor: archiv

Věra Mašková patří k dramaturgům, kteří pro divadlo často dramatizují různé literární texty. Je i autorkou nejnovější scénické adaptace podle Hellerova románu GOLD ZA VŠECHNY PENÍZE.

Jaké jsou vaše kritéria pro výběr textů?
Kritéria jsou stejná, ať se jedná o jakýkoli druh textu. Především musí daná literatura nést nějaké závažné téma, které veškerému našemu snažení dá nějaký smysl. Nesu odpovědnost za to, čím se několik měsíců bude zabývat celá řada lidí. Čas je největší hodnota, největší dar, který dostáváme. Myslím, že nic mě neirituje tolik jako mrhání touto devizou, o níž nikdy nevíme, kdy bude vyčerpána. Stejně jako nechci marnit svůj čas, nechci ani, aby ho marnili moji kolegové. Nikdo z nich nešel k divadlu pro to, aby byl kašpárkem pro pobavení davu. Každý z nich měl ambici něco světu sdělit a úkolem dramaturgie je umožnit mu to. Proto se snažím hledat taková témata, která sumarizují nějakou obecnou lidskou zkušenost a zároveň rezonují se současnou chvílí, současným dějinným okamžikem. Musí také rezonovat s lidmi podílejícími se na realizaci inscenace, především s režisérem. Musí konvenovat jeho naturelu a jeho vnímání světa. Jsou režiséři, s nimiž bych nikdy do inscenování beletrie nešla. Dalším kritériem pro výběr textu je jeho obrazivost. Pokud za písmenky vidím obraz, věřím, že je to literatura realizovatelná na jevišti. Ale opět je velmi důležité, aby režisér měl podobný druh obrazového vnímání, aby si dokázal představit, jak bude "slovo učiněno tělem".

Romány většinou mají několik dějových linií a nedá se tedy zachytit vše. Jak při dramatizaci postupujete?
Nikdy u žádného textu nemůžete "zachytit vše". Můžete, a dokonce musíte předkládat svůj názor na daný text. Divadelní inscenace není objektivní zpráva o jakékoli literatuře, je to vždycky hluboce subjektivní výpověď o tom, k čemu vás tato literatura inspiruje. Rozdíl mezi dramatickým textem a beletrií je snad v tom, že máte víc materiálu, i když i to je relativní. Jinak se postupuje stejně. Musíte udělat rozbor textu a na základě této analýzy vybíráte to, co vyhovuje inscenačnímu záměru. Divadelní inscenace je vždycky převodem jazyka literárního do jazyka jevištního. U scénářů (málokdy dělám dramatizace, spíše monoúčelové scénáře pro danou konkrétní inscenaci) postupuji stejně jako u divadelních her či jakéhokoli díla – připravuji optimální text určený k realizaci. Divadelní inscenace se realizuje prostřednictvím situací a cílem dramatizace je v textu nastínit půdorys jednotlivých situací, který umožňuje nad ním vyklenout jevištní obraz. A protože každý herecký výkon se realizuje konkrétním jednáním subjektu v konkrétní situaci, musí mu každá situace toto jednání nejen umožňovat, ale musí ho k jednání dokonce nutit.

Myslíte při dramatizaci na konkrétní představitele?
Stejně jako musí téma inscenace rezonovat s realizačním týmem, musí samozřejmě inspirovat i jednotlivé herce. Každý dobrý herec v sobě nějaké téma nese. Když vidím na jevišti skutečně dobrého herce, vím přesně, co má hrát. Co má hrát teď, co za rok, k čemu by se měl dostat za pár let. Scénáře, které píšu, vytvářím vždycky pro konkrétní inscenace, a tedy i pro konkrétní herce. Není to podmínkou, ale pomáhá to. V jedné praktické věci jsou dramatizace výhodné – i malým rolím můžete vytvořit poměrně důstojný rámec a efektní prostor.

Když jste se poprvé setkala s románem Gold za všechny peníze, co vás na něm nejvíce zaujalo? Americká literatura není příliš moje parketa a Heller nepatřil mezi moje favority, přestože uznávám a obdivuji nemilosrdnost a břitkost jeho knih. Gold za všechny peníze mi ale připadá trochu jiná, nejméně "hellerovská" ze všech Hellerových knih, přestože je paradoxně nejautobiografičtější. Řekla bych, že patří stejnou měrou mezi vynikající židovskou americkou literaturu jako mezi velká společensko-kritická díla konce minulého století. Příběh, který zdánlivě vypadá jako komedie o velké politice, se nakonec ukáže být příběhem o hledání vlastní identity pod tlakem. Je to kruté demaskování amerického snu, iluze, která slibuje rovné šance pro všechny a která v praxi znamená rovné šance pro všechny, kdo mají správnou barvu, původ, předky a především peníze.
O čem hlavně pro vás tento příběh je? Je to velmi inteligentní kniha o rasismu. Součástí liberální ideologie, která je základem našeho současného maloměšťáctví, je postoj, že rasismus je nekorektní a nepřijatelný, a proto se tváříme, že jsme ho v podstatě zrušili. Sami sobě namlouváme, že žádné rasistické pocity nemáme. Což je nesmysl. Lidská bytost ve své animální podstatě pociťuje hrůzu z jinakosti. A naše civilizovanost tkví v tom, že se s touto animální hrůzou umíme vypořádat. Každý, kdo jedná z rasistických důvodů, je nekulturní, tupá, nevzdělaná bytost stimulovaná pudy, které má společné se psy či dobytkem. Heller ve svém románu odkrývá tyto pudy u lidí z nejvyšších politických pater, u lidí, kteří si osobují právo řídit osudy světa. A uplatňují své rasistické postoje na někom, kdo je nepoměrně inteligentnější, vzdělanější a kvalifikovanější než oni. V příběhu Golda se jakoby odehrávají novodobé židovské dějiny. V období osvícenství dostali Židé příležitost se asimilovat, splynout s evropskými majoritními společnostmi. Mnozí z nich tomu uvěřili. Vzdali se své židovské identity, dokonce na ni po celá desetiletí i staletí ani nevzpomněli. Ze snu o možnosti žít jako všichni je krutě probudilo dvacáté století a Třetí říše. Našel se někdo, kdo jim jejich identitu připomněl způsobem neuvěřitelně krutým. Stejně tak Gold. Univerzitní profesor, spisovatel, novinář by nikdy sám sebe neoznačil za Žida do chvíle, kdy se mu naskytne lákavá možnost vstoupit do vysoké politiky. Teprve tady, na nejvyšším stupni společenského žebříčku, zažívá to, co jeho soukmenovci, jeho blízcí, jeho předkové zažívali po staletí – šikanu, ponižování, pohrdání. Úžasné na Hellerově knize je i to, že si židovskou komunitu, z níž sám pochází, nikterak neidealizuje. Goldova rodina je dost příšerná a on sám, byť nesporně inteligentní, není nijak zvlášť kvalitní bytostí. Celá kniha je samozřejmě groteskní nadsázka, smějete se od začátku až do konce, ale občas vás zamrazí. Myslím, že toto zamrazení je velmi důležitý pocit, který bychom si občas měli připomenout. Znamená, že jsme ještě stále civilizovanými lidmi.

Prochází text i při zkouškách dalšími úpravami?
Úpravy, k nimž dochází během zkoušení, jsou už spíše kosmetické. Samozřejmě že všechno, co je možné vyjádřit pregnantněji nebo působivěji nonverbálně, se může škrtnout, někdy je zapotřebí něco upřesnit tak, aby to bylo srozumitelné a tak dále. V případě Hellerova románu se nikterak nesnažíme zastírat literárnost původní předlohy. Literatura je totiž jedním z motivů, s nímž se v románu i v našem představení pracuje. Celý román je příběhem o tom, jak byl tento román napsán, a my se snažíme, aby i naše představení bylo příběhem o tom, jak se z lidského příběhu zrodila literatura. Proto jednou z rovin představení jsou monology, které nám dají nahlédnout do spisovatelovy dílny. Sledujeme nějaký poměrně kontinuální děj, který se občas zastaví, a my se dozvídáme, co z uvedených událostí vyvozuje spisovatel a v jaké podobě příběh uchovává ve své knize.

19.12.2011 23:12:25 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!